Skoro každý Čech věří babským povídačkám, které dokonce považuje za vědecká fakta, napsala před lety autorka v bedekru Survival Guide, který každý rok vydává server Expats.cz. A jala se vypočítávat kuriózní pověry, na něž by si cizinci měli dát pozor, aby se s místními nedostali do zbytečných rozepří. 

Poklesla mi brada. Skoro vše, co uvedla, jsem považoval za lety prověřená moudra, předávaná z generace na generaci. „Češi si například myslí, že musíte každý den dostat do žaludku alespoň jedno teplé jídlo,“ dala k dobru vtipnou historku. Jinak by prý začali strádat. Co by na to řekli Japonci anebo Dánové, jeden z nejzdravějších národů na světě? Ti pojídají každý den sendviče, které večer proloží studeným sleděm v hořčičné omáčce.

Související…

Existuje reálná možnost, že banány brzy zmizí z obchodů
Klára Kutilová

„Čech vám bude přesvědčeně tvrdit, že se nesmíte napít na třešně,“ vystřelila další dávku. „Nebo vás bude se zdviženým prstem varovat, abyste uřícení neskákali do vody, jinak dostanete křeč a utopíte se,“ smála se hotentotskému bájesloví českých zemí. Mimo jiné si také dělala legraci z jazyka, jenž se očividně obejde bez samohlásek (Chrt pln skvrn vtrhl skrz strž v čtrvrť Krč, prskl, zhltl čtvrthrst zrn skrz krk, pln zrn vsrkl hlt z vln), ale také ze slovní zásoby užívané jen v komunikaci s dětmi (hajat, hačat, papat, ťapat – ve světě nevídaná věc). A taky varovala před tím, že každá stařena má nezadatelné právo zastavit neznámou matku s kočárkem na ulici a začít tímto svérázným jazykem oslovovat její batole.

Masové odklízení slupek z ulic města na počátku 20. století bylo patrně prvním velkým recyklačním procesem ve Spojených státech.

Zbývalo jen, aby se vysmála pověře, že si musíte dávat pozor na odhozené banánové slupky na chodníku, neboť každý zná někoho, kdo po takové slupce uklouzl a zlámal si nějakou končetinu. Ovšem toho nebylo třeba. Tahle pověra totiž nezakořenila jen v Česku – znají ji skoro všude na světě. Kde se vlastně vzala?

Nejdříve upadl Frigo

Banánové slupky jsou pozoruhodně multifunkční biomasa – využívají se ke krmení zvířat (dobytka, prasat, koz, drůbeže, ryb, zeber), k čištění vody, k výrobě etanolu, k hnojení a kdysi též našly uplatnění v komediálním žánru. Do českých kin dorazil v roce 1921 film Frigo – král střelců. Buster Keaton v něm odvážně vyrazí vstříc banánové slupce na chodníku, oproti očekávání (tehdejších amerických diváků) však z riskantního manévru vyvázne živ a zdráv. Dá si ruce přes pusu a začne se slupce posmívat. Vzápětí uklouzne na jiné slupce, jež předtím unikla jeho pozornosti. 

Takto se naše babičky a prababičky seznámily s faktem, jak nebezpečnou substanci takový odhozený zbytek banánu může být. V českých zemích byly v té době banány stále ještě exotickým ovocem, zatímco na americkém kontinentě si z klouzání po slupkách dělali legraci již od 19. století. Tehdy začal jistý Carl B. Frank dovážet plody z čeledi banánovníkovitých z Panamy do New Yorku. Americký autor Dan Koeppel v knize nazvané Banán: ovoce, jež změnilo svět popisuje, že masové odklízení slupek z ulic města na počátku 20. století bylo patrně „prvním velkým recyklačním procesem ve Spojených státech“.

Koeficient tření, jež vznikne při styku běžné podrážky se slupkou, se příliš neliší, řekněme, od styku boty s prašnou vozovkou, kterou postříkal odpolední deštík.

Tento fakt nemá sloužit jako důkaz, že by snad slupky byly pro zdravého člověka s přiměřeně vyvinutou rovnováhou nebezpečné. Koeficient tření, jež vznikne při styku běžné podrážky se slupkou, se příliš neliší, řekněme, od styku boty s prašnou vozovkou, kterou postříkal odpolední deštík. Slouží však jako důkaz, jak hluboce byl již tehdy mýtus o zrádnosti odhozených slupek zakořeněn. Na jeho vzniku se podílelo několik věcí – nejvíce asi jedinečné zbarvení plodu banánovníku.

Slupka a chudoba

Na konci 19. století se banán stal běžně dostupnou, a tudíž i oblíbenou pochoutkou dělnické třídy, píše Virginia Scott Jenkinsová v knize Banány: Americká historie. Jenže v dělnických čtvrtích se v té době moc neuklízelo. Na ulicích se mísily odpadky s pomejemi, shnilé ovoce s koňským trusem, všechno dohromady vytvářelo kompaktní, stejně aromatickou jako kluzkou směs. Ovšem jen jedna rekvizita v ní svítila jasně žlutou barvou. Alespoň pár hodin po odhození.

A všechno toto nezměrné trápení způsobila jedna jediná slupka od banánu, již nějaká mlsná panička odhodila na chodník.

Jen blázen by se odvážil tvrdit, že když odpadne deset slupek od banánu na jedno místo, nechá se týden hnít a pak přes ono místo někdo přejde rázným krokem, přičemž se bude dívat stranou, tak dotyčný neriskuje pád. Tehdejší média měla ovšem podobně vyvinutý talent k přehánění jako ta dnešní, takže Harper’s Weekly kolem roku 1880 píše: „Kdokoli odhodí na chodník oloupanou slupku od banánu, činí veřejnosti nemalé příkoří! S pravděpodobností hraničící s jistotou se stává zodpovědným za čísi zlomenou končetinu.“

Konkurenční list The Sunday School Advocate šel ještě dále. Vyprávěl příběh muže, jenž uklouzl po slupce a zlomil si nohu tak nešťastně, že mu ji později museli amputovat. V důsledku toho se již nemohl vrátit do práce, takže celá jeho rodina skončila v chudobinci. „A všechno toto nezměrné trápení způsobila jedna jediná slupka od banánu, již nějaká mlsná panička odhodila na chodník.“ 

Mýtus byl na světě, přešel do literatury a z ní do filmu, který jej rozšířil po celém světě. Úspěšně přežil i éru reálného socialismu, během níž se počet zlomených končetin způsobených uklouznutím po slupce za rok skoro snad vyrovnal počtu banánů prodaných za stejné kalendářní období po celé zemi. 

A mýtus žije dodnes. Odhazovat slupky od banánů na chodník je pro slušného člověka tabu, jež má zakódováno již v genech. Podobně jako zákaz napít se po třešních nebo skákat uřícený do rybníka.

foto: Shutterstock, zdroj: Discovery.com