Léna Brauner je na první pohled pro někoho možná tvrdá provokatérka na pomezí umění a bulváru. Po několika větách, které s ní prohodíte, víte, že to tak není. Malířka, tatérka a také zpěvačka jen umí dát najevo to, co cítí uvnitř. Potřebuje i Léna něco jako "prostor nicoty", který ztělesňuje bohyně Koliada?

Prosincová bohyně Koliada je patronkou "prázdného prostoru". Ten je důležitý mezi veškerými přechody proto, abychom si zachovali rovnováhu a z období pasivity nebo aktivity neskočili střemhlav rovnou do opačného extrému. Co pro vás konkrétně "prázdný prostor" znamená? 

Znamená pro mě vnitřní klid a pocit rovnováhy. Potřebuji publikum, ale zároveň jsem samotář. Pokud bych měla mluvit o prostředí, které si vytvářím doma nebo v ateliéru, obklopuji se jen tím, co opravdu potřebuju a co mi přináší radost. Stejně tak to mám i s lidmi a prací. Já si myslím, že se to přímo pojí k vědomému žití v přítomném okamžiku.

Když si vědomě nedokážeme odpočinout, podvědomí se postará o to, abychom prostě museli. Jenže to si pak už ani moc neužijeme.

Pokud žijete minulostí, tak kolem sebe máte věci a některé lidi jen kvůli nostalgické emoční lince, ale pokud se zasoustředíte na "teď", zjistíte, že jsou to předměty a možná i lidi, kteří z vás v současnosti energii spíš vysávají. Osobně jsem extrémista, ale k tomu, abych byla šťastný extrémista, potřebuju právě i ten prázdný prostor. Místo, kam se mohu uchýlit a jakoby z výšky pak vypozorovat hlubší souvislosti mezi jednotlivými obdobími.

Kde berete inspiraci pro svou tvorbu? V tichu a klidu, nebo naopak v rychlosti a vzrušení? 

Ve všem. Ticho a klid vibrují hluboko a nízko a rychlost a vzrušení kmitají vysoko a prýští kolem sebe světlo. Když maluji, skládám písničky nebo tetuju, potřebuju mít v sobě načerpanou inspiraci ve veškeré škále vibrací. Ve svojí tvorbě potřebuji cítit oba extrémy, abych výsledek svojí práce dokázala sama považovat za úplný. Někdy nacházím inspiraci i v naprostém emočním vyčerpání, jindy na vrcholu energie. Dokud koukám očima místo srdce a dokud přemýšlím hlavou místo naslouchání svojí intuici, tak múzy čekají. Čekají na to, až to celé prokouknu a zpřítomním se. Když se tak stane a jsem znovu jen “teď”, pak opět krásně tančí a zpívají.

Stalo se někdy, že jste měla tvůrčí krizi? Bylo období, kdy jste nebyla schopna vůbec nic vytvořit? 

Ano, stává se mi to v několika měsíčních intervalech. Někdy intenzivněji, někdy míň. Někdy krize trvá krátce, někdy poměrně dlouhou dobu. Něco se mi na tom líbí, ale je to vyčerpávající. Žiju v pocitu prázdnoty, kdy je moje tvůrčí síla věnovaná každodenním činnostem, a na tvorbu už mi pak nezbývá. Opět jsme u toho prázdného prostoru, který je důležitý při přechodech mezi jednotlivými obdobími a vytváří příležitost pro to, aby přišlo něco nového.

Kdy většinou u vás takové prázdno nastane? 

Většinou je to v okamžiku vyčerpání, kdy mám moc práce, nerovnováhu ve vztazích anebo když dlouho přehlížím něco, co jen nechci vidět, ale vlastně o tom vím. Pak se stáhnu do sebe a dopřeju si ticho a čas, abych rozvířené myšlenky uklidnila a vše si v hlavě urovnala. Až pak teprve můžu znovu započít proces čerpání inspirace, která může číhat všude. Až potom ji dokážu přetvořit v něco, co dokážou vidět nebo vnímat i ostatní bytosti.

Jakým způsobem vlastně odpočíváte? Řekla byste někdy o sobě, že jste líná?

Jsem noční tvor. Ožívat začínám třeba kolem desáté hodiny večer. Spánek potřebuji jak kdy, to jsou taky různá období. Někdy spím hodně a miluju to a jindy to skoro nepotřebuji. A je fakt, že miluju i líné dny.
Umím to a určitě to neberu negativně. Dřív jsem měla tendenci si to vyčítat a odpočívat jsem spíš vůbec neuměla. To většinou vedlo k psychosomatickým projevům v rovině těla a k nemocem.

Léna Brauner (28)

Malířka, ilustrátorka, tatérka a zpěvačka. Navštěvovala waldorfské lyceum, ale studium nedokončila. Od šestnácti se živí prodejem svých obrazů. Má za sebou několik pouličních výstav v zahraničí, například v Londýně či v New Yorku. Ilustruje také knihy, populární jsou i její obrázky, které kreslí do talířků ze zbytků čokoládových dortů. Natáčí svoji první sólovou desku. Jejím partnerem je Petr Pufler, light designér známý pod pseudonymem Světlonoš. (zdroj: iDnes)

Když si vědomě nedokážeme odpočinout, podvědomí se postará o to, abychom prostě museli. Jenže to si pak už ani moc neužijeme. Válet se jen tak je něco o dost jiného než se pak válet s horečkou nebo se zlomeninou. Takže tímto se hrdě hlásím k tomu, že už odpočívat umím, a občas si i dovolím být líná. A neberu to jako nudu, protože nuda je dost pejorativní slovo, které je společností vnímáno spíš negativně. Spíš bych to trošku s nadsázkou nazvala "neproduktivním obdobím, které nám umožní vnímání procesu v širším kontextu". 

Jedním z témat tohoto archetypu je také "skok do prázdna". Okamžik, kdy se vzdáváme něčeho starého, ale na obzoru ještě není vidět nic nového. Skočila jste takhle někdy? 

S touto otázkou se mi hned asociovala maturita. Nechtěla jsem ji, a tak ji nemám. Tehdy to bylo velké rozhodnutí, ale poslechla jsem navzdory mínění okolí svoji intuici a doteď jsem za to moc ráda. Jasně že chvilku jsem tím prázdným prostorem letěla.

Ale celou dobu jsem si uvědomovala, že jsem skočila sama a ze svobodného rozhodnutí. Až pak začaly na povrch vyplouvat různé souvislosti a po čase se dostavil pocit štěstí a radosti. Tímto nechci nikoho odrazovat od studia a vzdělávání. Ale moje cesta tehdy vedla jinudy.

Související…

Gabriela Partyšová: V nejtěžších chvílích musí člověk máknout hlavně sám na sobě
Milada Kadeřábková

foto: Ivy E. Morwen a Profimedia, zdroj: Léna Brauner