A vědci zjistili něco pozoruhodného: lidé, kteří sledují zavádějící videa o ADHD, toho o poruše vědí méně, ale jsou přesvědčenější, že jí rozumějí. Kdy jsme vlastně začali potřebovat lékařské vysvětlení pro každou svou nedokonalost?
Bylo jedenáct večer a já měla jít spát. Místo toho jsem se dozvěděla, že mám pravděpodobně ADHD. Vlastně ne pravděpodobně. Po sedmém videu už jsem si byla skoro jistá. První mi vysvětlilo, proč neodpovídám na zprávy. Druhé, proč mám doma tři rozečtené knihy. Třetí upozornilo, že lidé s ADHD často dokážou celé hodiny dělat něco, co je baví, ale nedonutí se vyplnit obyčejný formulář. Čtvrté mě dorazilo otázkou, zda si také někdy pouštím stejnou písničku pořád dokola. Samozřejmě! Ještě chvíli a algoritmus mi nejspíš objasní i to, proč nesnáším pondělky.
Na internetu se podobné příběhy odehrávají dnes a denně. Na konci často nestojí odborné vyšetření, ale zvláštní pocit úlevy. Konečně víme, proč jsme takoví, a pokud nám to potvrdí ještě několik tisíc lidí v komentářích, co by se mohlo pokazit?
Nejdřív vám internet vysvětlí, kdo jste. Pak vám o tom nedovolí pochybovat
Na TikToku funguje jedna pozoruhodná věc. Stačí projevit zájem o určité téma a postupně ho začnete vídat častěji. Podíváte se na video o ADHD, další si uložíte, u třetího pročítáte komentáře. Za nějakou dobu můžete získat pocit, že půlka planety řeší totéž co vy.
Co když nám diagnóza začne sloužit také jako ochrana před obyčejným lidským selháváním?
Tím ale algoritmus nepotvrzuje, že máte ADHD. Jen se naučil, co vás zajímá. Vědci si položili otázku, jaký vliv podobný obsah na lidi skutečně má. V loňském experimentu rozdělili 490 vysokoškolských studentů do tří skupin. Jedna sledovala videa se správnými informacemi o ADHD, druhá zavádějící obsah a třetí kontrolní videa.
Výsledek stojí za pozornost. Studenti, kteří sledovali dezinformace, měli následně méně přesné znalosti o ADHD, ale zároveň si byli svými znalostmi jistější.
Představte si ten paradox. Člověk se něco dozví špatně, ale má silnější pocit, že konečně všemu rozumí. To je možná jedna z nejnebezpečnějších vlastností internetového prostředí. Ne že nám poskytuje nesprávné informace. Ale že nám někdy bere schopnost pochybovat o tom, co jsme se právě dozvěděli.
Dřív jste byli líní, dnes máte vysvětlení
Na celé záležitosti mě fascinuje ještě něco jiného. Jak nesmírně příjemné musí být, když někdo vezme naše celoživotní nedostatky a oznámí nám, že pro ně existuje odborný název. Nejsem chaotická. Mám jinak fungující mozek. Nejsem nespolehlivá. Bojuji s exekutivními funkcemi. Nejsem líná, jen můj nervový systém pracuje odlišně.
A pozor, v případě skutečného ADHD mohou být podobná vysvětlení naprosto oprávněná. Lidé s touto neurovývojovou poruchou často celý život poslouchají, že by se měli víc snažit, lépe organizovat a konečně se vzchopit. Diagnóza jim může přinést obrovskou úlevu. Zjistí totiž, že obtíže, za které se dlouho styděli, nejsou jednoduše důsledkem slabé vůle. Jenže právě tady se dostáváme na tenký led.
Co když nám diagnóza začne sloužit také jako ochrana před obyčejným lidským selháváním? Co když už nechceme připustit, že některé věci prostě nezvládáme, protože jsme unavení, špatně organizovaní, ve stresu nebo se nám do nich jednoduše nechce?
Psychiatrie umí pojmenovat skutečné poruchy. Neměla by se ale stát slovníkem, v němž musí každá naše slabost dostat vlastní kolonku.
Půl miliardy zhlédnutí, ale s pravdou to bylo složitější
Vloni vyšla v odborném časopise PLOS One studie s názvem A double-edged hashtag. Výzkumníci nechali odborníky posoudit stovku populárních videí o ADHD, která dohromady nasbírala téměř půl miliardy zhlédnutí. Méně než polovina tvrzení týkajících se příznaků ADHD podle jejich hodnocení odpovídala diagnostickým kritériím.
Jakmile dostaneme určité vysvětlení, začneme si snáze všímat situací, které do něj zapadají.
To samozřejmě neznamená, že všechno ostatní bylo nutně vymyšlené. Některé popisované zkušenosti se u lidí s ADHD skutečně vyskytují. Jenže vyskytují se i u lidí, kteří žádnou podobnou poruchu nemají.
Například odkládání povinností. Kdo nikdy neodložil nepříjemný telefonát? Kdo nezačal uklízet byt právě ve chvíli, kdy měl dokončit pracovní úkol? Kdo se někdy nedokázal soustředit na nudnou schůzi, zatímco o svém koníčku by dokázal mluvit celé odpoledne?
Popularita podobných videí spočívá právě v jejich univerzálnosti. Nabízejí popisy, ve kterých se pozná skoro každý. A protože zaznívají v souvislosti s diagnózou, dostávají najednou úplně jiný význam.
Výzkumníci navíc ve druhé části studie zjistili, že častější sledování obsahu o ADHD souviselo s vyšší ochotou doporučovat kvalitní i nekvalitní videa a také s vyššími odhady výskytu ADHD v populaci. Neprokázali tím, že sledování videí tyto postoje přímo způsobuje. Ukázali ale, jak snadno se popularita může zaměňovat za důvěryhodnost.
Kdybychom stejnou logiku použili na lásku, měli bychom všichni zlomené srdce
Zkusme malý myšlenkový experiment. Představte si video: „Pět známek, že vás partner doopravdy nemiluje.“ Mezi nimi třeba to, že někdy neodpoví na zprávu, nepamatuje si každou vaši větu nebo chce být občas sám. Kdo by se v něčem takovém nepoznal?
A teď si představte, že podobných videí zhlédnete třicet. Pořád vám ještě bude připadat, že máte hezký vztah? Mechanismus je podobný i u psychologických diagnóz. Jakmile dostaneme určité vysvětlení, začneme si snáze všímat situací, které do něj zapadají. Psychologie tento známý sklon označuje jako konfirmační zkreslení. Hledáme potvrzení svého přesvědčení a přehlížíme okolnosti, které mu odporují.
Nemusíme sociální sítě považovat za nepřítele, mohou být užitečným začátkem. Problém nastává ve chvíli, kdy se z prvního podezření stane definitivní závěr. Protože mezi větou „tohle na mě sedí, měla bych to probrat s odborníkem“ a „teď už vím, co mi je“ je docela zásadní rozdíl.
U ADHD se přitom nerozhoduje podle toho, zda člověk občas zapomíná, odkládá úkoly nebo nesnáší hluk. Podle doporučení britského institutu NICE je nutné posoudit dlouhodobý vývoj příznaků, jejich přítomnost v různých životních prostředích a skutečný dopad na fungování člověka. U dospělých bez dřívější diagnózy je důležité také to, zda se obtíže projevovaly už v dětství.
Jinými slovy, zapomenuté klíče ještě nejsou psychiatrický nález. A člověk se skutečným ADHD naopak nemusí odpovídat populární internetové představě věčně roztržitého, hlasitého a chaotického jedince.
Jenže co když to video někomu skutečně zachrání život?
Bylo by pohodlné celý fenomén odsoudit jako módní výstřelek. Jenže tím bychom přehlédli lidi, kterým sociální sítě skutečně pomohly.
Představme si například ženu, která celý život zvládala zaměstnání, rodinu i domácnost, ovšem za cenu obrovského psychického vypětí. Všechno si zapisovala, několikrát kontrolovala, neustále se bála, že na něco zapomene. Ostatní viděli schopnou ženu. Ona sama měla pocit, že každodenní život zvládá s nesrovnatelně větší námahou než lidé kolem ní.
Teprve v dospělosti narazila na popis ADHD, který neodpovídal stereotypní představě neposedného školáka. Začala pátrat a následné odborné vyšetření její podezření potvrdilo.
Modelový příběh ale upozorňuje na skutečný problém. NICE výslovně uvádí, že ADHD může být u dívek a žen nedostatečně rozpoznáváno a někdy bývá zaměňováno za jiné obtíže. Nemusíme tedy sociální sítě považovat za nepřítele, mohou být užitečným začátkem. Problém nastává ve chvíli, kdy se z prvního podezření stane definitivní závěr.
Protože mezi větou „tohle na mě sedí, měla bych to probrat s odborníkem“ a „teď už vím, co mi je“ je docela zásadní rozdíl.
Možná nepotřebujeme další diagnózu
Zůstává ještě jedna nepříjemná otázka. Proč se tolik lidí poznává právě v popisech nesoustředěnosti, zahlcení a neschopnosti dokončovat úkoly?
Možná i proto, že žijeme v prostředí, které naši pozornost neustále rozděluje. Pracujeme, odpovídáme na zprávy, sledujeme upozornění, přepínáme mezi aplikacemi a večer se snažíme odpočívat na zařízení, které je navržené tak, aby nás, pokud možno, nepustilo. Pak se divíme, že nedokážeme v klidu přečíst třicet stran knihy.
To samozřejmě neznamená, že mobilní telefony způsobují ADHD. Jde o neurovývojovou poruchu, nikoliv následek příliš dlouhého scrollování. Narušený spánek, stres a digitální vyrušování ale mohou pozornost zhoršovat i lidem, kteří ADHD nemají. A možná je právě tohle otázka, které se vyhýbáme. Nezajímá nás jen, co s námi je. Chceme také vědět, proč nedokážeme být tak výkonní, soustředění, organizovaní a vyrovnaní, jak bychom podle představ dnešní společnosti měli být.
Diagnóza někdy představuje odpověď. Jindy pouze přijatelnější vysvětlení toho, že jsme obyčejní lidé s omezenou energií a nedokonalou pamětí.
A tak se vracím ke svému večeru s TikTokem. Kdybych opravdu měla podezření na ADHD a potíže mě dlouhodobě omezovaly, nejlepší, co bych mohla udělat, je vyhledat odborníka. Nikoliv sledovat dalších padesát videí. Pokud bych ale jen zapomněla, proč jsem přišla do kuchyně, možná bych měla začít něčím mnohem jednodušším. Odložit telefon. Konečně se vyspat.
