Když mi před čtrnácti lety oznámil, že odchází od manželky, plakala jsem štěstím. Dnes se za ty slzy stydím. Ne proto, že jsem ho milovala, ale protože jsem si tehdy vůbec nepřipouštěla, co asi prožívá žena, která doma čeká na člověka, jenž už si mezitím plánuje život s jinou. Příběh muže s narcistickými rysy, dvou manželek a matky, podle které její syn nikdy nic špatného neudělal, není ojedinělý. A to je smutné.
Teď jsem na jejím místě
Byla jsem přesvědčená, že náš příběh je jiný. Že jejich manželství dávno nefungovalo, ona mu nerozuměla a my dva jsme se prostě potkali ve špatnou dobu. Přesně tak mi to totiž vysvětlil. A já chtěla věřit každému slovu.
Dnes je mi přes padesát. Máme za sebou třináct let manželství, hypotéku, rodinné oslavy, obyčejné středy i několik krizí, které jsem považovala za překonané. A také novou ženu. Je mladší, zamilovaná a nepochybně přesvědčená, že právě ona konečně potkala muže, kterému předchozí partnerka nedokázala dát, co potřeboval. Zajímalo by mě, jestli jí už řekl, jak strašně jsem ho dusila. Mně totiž před čtrnácti lety vyprávěl totéž o své první ženě.
Neodcházel od manželky. Utíkal před ženou, která ho už dobře znala
Když jsme se poznali, působil jako mimořádně pozorný muž. Pamatoval si drobnosti, které jsem sama považovala za nepodstatné. Dokázal mi zavolat uprostřed pracovního dne jen proto, aby řekl, že mu chybím. Mluvil o budoucnosti způsobem, při kterém člověk snadno zapomene na přítomnost.
Jeho manželka v těch rozhovorech vystupovala jako poněkud nepříjemná vedlejší postava. Byla prý věčně nespokojená, kontrolovala ho, nic jí nebylo dost dobré. On se tolik snažil. Tolik toho vydržel. Nikdy mě nenapadlo zeptat se, jak by jejich soužití popsala ona.
Když se konečně odstěhoval, měla jsem pocit, že zvítězila láska. Ve skutečnosti jsem vstoupila do rozehraného představení, jehož scénář už dávno existoval. Jen hlavní ženská role dostala novou představitelku.
Lidé s výraznými narcistickými rysy mohou být na začátku vztahu velmi přitažliví. Sebejistota, šarm a schopnost získat obdiv vytvářejí dojem výjimečného spojení. Problém může nastat, když partner přestane být zdrojem obdivu a začne mít vlastní nároky, hranice a očekávání.
Studie 5 869 partnerských dvojic zjistila souvislost mezi narcistickou rivalitou a nižší spokojeností ve vztahu. Neprokázala však, že by se spokojenost párů s vyšší mírou rivality časem zhoršovala rychleji. To je důležité. Narcismus totiž není automaticky vysvětlením každé nevěry nebo rozvodu. A ne každý sobec má narcistickou poruchu osobnosti.
Jenže když dnes přemýšlím o našem manželství, nevidím jeden nepovedený vztah. Vidím způsob chování, který se opakoval bez ohledu na to, kdo stál vedle něj.
Jeho matka mě milovala, dokud mě miloval on
Samostatnou kapitolu našeho manželství představovala tchyně. Zpočátku mi připadala úžasná. Objímala mě, říkala, že její syn konečně vypadá šťastně, a občas si posteskla, jaké trápení měl s první ženou. Tehdy jsem jí za tu důvěru byla vděčná. Nenapadlo mě, že jednou bude stejně mluvit o mně.
Její syn byl v jejích očích mimořádný člověk. Chytrý, citlivý, pracovitý. Pokud ztratil zaměstnání, měl neschopného šéfa. Pokud se pohádal s kamarádem, kamarád mu záviděl. Pokud zvýšil hlas na manželku, pravděpodobně ho vyprovokovala.
A když si našel milenku, matka prohlásila, že každý člověk má právo na štěstí. Vlastně měla pravdu. Jen jsem nikdy nepochopila, proč toto právo v její rodině náleželo pouze jednomu člověku. V této studii vědci sledovali 565 dětí a jejich rodiče a zjistili, že rodičovské přesvědčení o mimořádnosti vlastního dítěte souviselo s pozdějším rozvojem narcistických rysů. Naproti tomu rodičovská vřelost podporovala zdravé sebevědomí.
Neznamená to, že každá obdivující matka vychová narcise nebo že lze chování dospělého muže jednoduše vysvětlit výchovou. Přehnané přesvědčení, že dítě zaslouží zvláštní zacházení, však může být jedním z faktorů.
Když jsem přestala obdivovat, začala jsem překážet
První roky byly krásné. Smáli jsme se, cestovali, měli společné plány. Možná právě proto mi trvalo tak dlouho připustit, že něco není v pořádku. Změna nepřišla přes noc. Nejdřív mu vadilo, když jsem s ním nesouhlasila před přáteli. Potom moje poznámky, které dříve považoval za vtipné. Časem i obyčejné otázky. Když jsem se zeptala, proč se nevrátil včas domů, byla jsem hysterická. Když mě mrzelo, že zapomněl na výročí, byla jsem přecitlivělá. Když jsem potřebovala pomoc, nedokázala jsem ocenit, co všechno pro rodinu dělá. Na veřejnosti přitom zůstával tím okouzlujícím mužem, kterého jsem kdysi poznala. Uměl pobavit celou společnost, pomáhal známým, zajímal se o cizí problémy.
Někdy jsem při pohledu na něj přemýšlela, kam se tenhle člověk doma ztrácí. Postupně jsem se naučila předvídat jeho nálady. Věděla jsem, kdy raději mlčet, kdy nepřipomínat nepříjemné věci a kdy odložit vlastní starosti. Hádky většinou končily tím, že jsem se omlouvala já. Občas jsem po nich ani nedokázala přesně říct, co jsem vlastně provedla.
Nejhorší nebyly jeho výbuchy. Nejhorší bylo, že jsem mu postupně uvěřila, že problém jsem já. I věda ale hovoří o rostoucí míře narcistické rivality, tedy mimo jiné soupeřivosti, znehodnocování druhých a nepřátelských reakcí při ohrožení vlastního sebeobrazu, které souvisí s poklesem partnerské spokojenosti. Některé situace z našeho manželství najednou získaly jiné obrysy.
Jednoho dne jsem se proměnila v jeho první ženu
Na nevěru jsem nepřišla díky rtěnce na košili ani romantické zprávě v telefonu. Poznala jsem ji podle jeho chování. Najednou potřeboval svobodu. Mluvil o tom, že život je krátký a člověk by neměl zůstávat tam, kde není šťastný. Vadilo mu všechno, co dříve přehlížel. Dokonce způsob, jakým jsem se smála.
Jednou večer mi řekl, že už dlouho žijeme vedle sebe a že jsme se odcizili. Přesně tak popisoval své první manželství. Když jsem se zeptala, jestli má jinou, odpověděl, že naše problémy přece nezačaly kvůli někomu třetímu. Později připustil, že někoho poznal. Prý si neplánoval nic začínat, ale city se nedají ovládat. Přesně tuto větu jsem slyšela před čtrnácti lety.
Psychologický výzkum připouští souvislost mezi některými narcistickými rysy a nevěrou. Neplatí ale, že všichni lidé s narcistickými rysy podvádějí nebo že je nevěra důkazem narcistické poruchy. A přesto mě v tu chvíli odborné vysvětlení zajímalo méně než jiná věc. Poprvé jsem totiž začala skutečně rozumět jeho první ženě. Vzpomněla jsem si, jak ji označoval za žárlivou. Jak vyprávěl, že ho neustále kontroluje, vyčítá mu telefonáty a podezírá ho z nevěry. Tehdy jsem ji považovala za paranoidní, ale dnes mě napadá, jestli pouze věděla něco, co jsem já ještě nevěděla.
Nová žena není vítězka. Jen zatím nezná konec příběhu
Několikrát jsem si představovala, že jeho nové partnerce zavolám. Chtěla jsem jí vyprávět všechno. Jak krásně začínal náš vztah. Jak mě tchyně vítala v rodině. Jak se z pozorného muže postupně stal někdo, před kým jsem vážila každé slovo. Pak jsem si vzpomněla na sebe před čtrnácti lety. Uvěřila bych cizí, údajně zatrpklé ženě, která se mi snaží vysvětlit, že můj životní partner není takový, jakého ho znám?
Neuvěřila. Pravděpodobně bych její telefonát považovala za další důkaz toho, jak těžké to s ní měl. Možná právě v tom spočívá nejkrutější část podobných příběhů. Dvě ženy, které by si mohly rozumět lépe než kdokoliv jiný, se dlouhá léta považují za soupeřky. Každá přitom zná jinou část stejného člověka.
Samozřejmě existují muži, kteří odejdou z nešťastného manželství, vytvoří nový zdravý vztah a neopakují předchozí chyby. Rozvod ani nové partnerství samy o sobě nejsou známkou narcismu. Jenže pokud člověk každému dalšímu partnerovi vypráví o předchozím téměř totožný příběh, stojí za pozornost, jakou roli v něm přisuzuje sám sobě. Můj muž byl ve všech svých vyprávěních obětí. Nikdy viníkem. Nikdy alespoň spolutvůrcem problémů.
Největší trest nepřišel od něj. Přišel od mého vlastního svědomí
Rozchod po třinácti letech bolí. Člověk nepřichází jen o partnera, ale také o představu budoucnosti. O společné stáří, o drobné každodenní jistoty, o člověka, kterému chtěl večer vyprávět, co se během dne přihodilo. Mě však pronásleduje ještě jiná bolest. Vzpomínka na ženu, kterou jsem kdysi považovala za překážku svého štěstí.
Třináct let manželství nebylo jen utrpení. Zažili jsme skutečné hezké chvíle. Některé problémy jsem možná měla řešit dřív a jinak. To všechno může být pravda současně s tím, že způsob, jakým se mnou nakládal, mi ubližoval. Nevím, zda má můj muž narcistickou poruchu osobnosti. Nikdy jsem neviděla žádnou diagnózu a podobné označení mu sama dát nemohu. Vím však, že během našeho vztahu často potřeboval mít pravdu, špatně snášel kritiku a odpovědnost za konflikty přenášel na druhé. A to jsou skutečnosti, podle kterých mohu hodnotit, zda s ním chci žít, i bez psychiatrického razítka.
Nedávno mi jedna kamarádka položila otázku, která mě překvapila. Chtěla vědět, jestli bych ho vzala zpátky, kdyby se nový vztah nepovedl. Dříve bych odpověděla bez zaváhání. Samozřejmě. Jsme přece rodina. Tolik jsme toho spolu prožili. Tentokrát jsem dlouho mlčela. Pak jsem si představila, že se vrátí. Tchyně mi vysvětlí, že udělal chybu, protože byl zmatený. On řekne, že teprve teď pochopil, co pro něj znamenám. Nějakou dobu bude zase pozorný, laskavý a zamilovaný.
Kdysi jsem si myslela, že když si muž vybral mě místo své ženy, musela jsem být něčím výjimečná. Dnes už vím, že skutečná výjimečnost nespočívá v tom, že kvůli vám někdo opustí druhého. Spočívá v tom, jak se k vám chová, když už vás získal. A hlavně v tom, jak se zachová, když vás přestane milovat.
