Právě podobné úvahy mohou člověka od odborné pomoci odrazovat. Za představou, že na terapii patří jen lidé s vážnými psychickými potížemi, se skrývá i obava z vlastního selhání. Jenže nemusíme čekat, až přestaneme zvládat běžný život, abychom mohli začít řešit, co nás trápí.
„Někdy mi klienti sami říkají: Moje problémy přece nejsou dost velké. Jenže není potřeba čekat, až budou,“ říká psychoterapeutka Šárka Hrabovská z platformy Hedepy.
S jakými problémy lidé nejčastěji přicházejí do terapie, přestože nemají žádnou psychiatrickou diagnózu?
Velmi často jsou to věci, které mohou na první pohled působit docela obyčejně. Člověk je dlouhodobě přetížený, špatně spí, nedokáže vypnout, obtížně říká ne, prochází rozchodem nebo nevěrou, opakují se mu podobné vztahové situace nebo u sebe začíná pozorovat úzkosti či panické ataky.
Lidé přicházejí také kvůli vyhoření, nízkému sebehodnocení nebo potížím s nastavováním hranic. Pomoc hledají v období životních změn, například při stěhování, po ztrátě blízkého člověka nebo při přechodu do nové životní role, třeba po narození dítěte. To je jen malý výčet. Paleta témat, se kterými lidé do terapie přicházejí, je mnohem širší.
Je potřeba vědět, co mi je, než psychoterapeuta oslovím? Nebo je právě úkolem odborníka pomoci člověku zorientovat se v tom, co prožívá?
Člověk opravdu nemusí přijít s přesným pojmenováním svého problému. Někdy ví jen to, že je unavený, nespokojený nebo podrážděný, že ho všechno stojí víc sil než dřív nebo že se v životě necítí dobře, přestože pro to nevidí žádný jasný důvod.
Terapeut pomáhá podívat se na situaci z jiného úhlu, všimnout si souvislostí, možností a vlastních zdrojů, které ve chvíli, kdy je zahlcený problémem a silnými emocemi, nemusí vidět.
Právě to může být začátkem společné práce. Snažíme se zorientovat v tom, co člověk prožívá, rozklíčovat možné příčiny potíží, zjistit, kdy se objevují nejčastěji a na co je potřeba se zaměřit.
Kdy už nestačí psychoterapie a je vhodné vyhledat také psychiatra nebo klinického psychologa?
Pokud jsou potíže intenzivní, zhoršují se nebo výrazně zasahují do běžného života, je vhodné zvážit také konzultaci s psychiatrem. Není nutné čekat, až člověk přestane zvládat každodenní povinnosti. A pokud se potíže při psychoterapii nelepší, je namístě probrat s terapeutem další možnosti pomoci.
Psychiatr je lékař, který může posoudit, zda by byla přínosná také léčba léky. Klinický psycholog je vhodný například tehdy, když potřebujeme podrobnější psychologické vyšetření a diagnostiku. Při akutním ohrožení nebo silných sebevražedných myšlenkách je nutné vyhledat pomoc bez odkladu.
Na terapii chodí jen lidé, kteří mají vážný psychický problém. Proč tento mýtus stále přetrvává?
S podobnými představami se setkávám i u klientů. Říkají třeba: „Nejsem přece blázen“, „Vlastně se mám dobře, nemám si na co stěžovat“, „Ostatní jsou na tom hůř“ nebo „Měla bych si to umět vyřešit sama“. Za těmito větami bývá přesvědčení, že požádat o pomoc znamená přiznat vlastní slabost nebo neschopnost.
Mnozí z těchto lidí přitom navenek fungují bez větších problémů. Chodí do práce, starají se o rodinu a plní každodenní povinnosti. To ale samo o sobě neznamená, že se cítí dobře. Někdy si dlouho ani nedokážou vysvětlit, co jim vadí nebo proč jsou nespokojení. Mají jen pocit, že takhle už dál fungovat nechtějí.
Terapeut mi řekne, co mám dělat. Jak psychoterapie ve skutečnosti funguje a co může klient od prvních sezení očekávat?
Terapeut většinou není někdo, kdo člověku rozdává rady a říká mu, co má udělat. Spíše mu pomáhá podívat se na situaci z jiného úhlu, všimnout si souvislostí, možností a vlastních zdrojů, které ve chvíli, kdy je zahlcený problémem a silnými emocemi, nemusí vidět.
Není potřeba čekat, až bude situace dost vážná. Pokud nás něco dlouhodobě omezuje nebo vyčerpává, je to dostatečný důvod hledat podporu.
Na začátku se obvykle společně hledá, co klient potřebuje a podle čeho by poznal, že mu terapie pomáhá. Někdy si člověk odnese konkrétní uvědomění nebo podnět ke změně už z prvního setkání. Jindy chvíli trvá, než se podaří přesněji pojmenovat, na čem spolu vlastně pracujeme.
Jak poznat, že člověk potřebuje odbornou pomoc, i když si říká, že jeho problémy jsou normální a měl by je zvládnout sám?
Každý z nás má určitou kapacitu zvládat nároky každodenního života. Jakmile se dostaneme nad její hranici, začínají se objevovat potíže.
Dobrým vodítkem je, jak dlouho problém trvá, nakolik zasahuje do života a zda se nám ho opakovaně nedaří změnit vlastními silami. Někdy přestanou fungovat i strategie, které nám dříve pomáhaly náročné situace zvládat.
Signálem mohou být také změny, kterých si všimneme sami nebo na ně upozorní naše okolí. Může jít o větší podrážděnost, únavu, vyčerpání, výkyvy nálad, ztrátu radosti, ubývající energii nebo nepříjemné pocity, které nemizí. Není potřeba čekat, až bude situace dost vážná. Pokud nás něco dlouhodobě omezuje nebo vyčerpává, je to dostatečný důvod hledat podporu.
Podle čeho by si měl člověk terapeuta vybírat a jak pozná, že mu konkrétní terapeut nesedí?
Při výběru terapeuta je dobré zajímat se o jeho vzdělání, psychoterapeutický výcvik, zkušenosti i témata, kterým se věnuje. Neméně důležitý je ale také pocit, který z něj máme. Dokážeme si představit, že před ním otevřeně promluvíme i o věcech, za které se stydíme nebo o kterých se nám těžko mluví?
Psychoterapie nemusí být vždy příjemná. Někdy se při ní dotýkáme bolestivých vzpomínek nebo si připouštíme věci, před kterými jsme dlouho uhýbali. To ale neznamená, že bychom se měli cítit pod tlakem, odsuzovaní nebo přehlížení. Měli bychom mít prostor hledat vlastní odpovědi, a ne pocit, že nám někdo diktuje, jak máme žít.
Pokud nás terapeut opakovaně hodnotí, tlačí do rozhodnutí nebo máme pocit, že se naše setkávání nikam neposouvají, je namístě o tom mluvit. Jestliže se nic nezmění, můžeme zkusit jiného odborníka. Najít terapeuta, se kterým si lidsky i profesně sedneme, může chvíli trvat. Důvěra přitom není příjemný bonus navíc, ale jeden ze základů, na kterých může terapie stát.
