Za oknem se zvolna stmívá, pouliční lampy se rozsvěcují o hodinu dřív než před měsícem a z šálku horkého čaje stoupá pára. Otevíráme diář s pocitem, že bychom měli mít stejný elán jako v červnu, jenže realita je jiná. Místo rozjíždění nových projektů bychom se nejraději zachumlali do vlněného plédu a otevřeli knížku, na kterou celý rok nebyl čas.
Mnoho z nás v té chvíli zpanikaří a začne únavu řešit jako technickou závadu: koupí silnější hořčík, objedná balení ašvagandy, zkusí matchu místo kávy a vyčítá si každou minutu, kdy nesedí nad prací s maximálním soustředěním.
Tělesné procesy se přirozeně mění s roční dobou, ať už s tím v kalendáři počítáme, nebo ne.
Žijeme ve světě věčného léta. Díky zářivkám, ústřednímu topení a regálům nabízejícím jahody v lednu a saláty v prosinci jsme uvěřili, že se nás rytmus přírody netýká. Naučili jsme se od sebe očekávat vyrovnaný výkon dvanáct měsíců v roce. Jenže naše biologie má na věc docela jiný názor.
Rytmus vepsaný do buněk
I když odložíme hodinky a zavřeme diář, tělo si svůj čas měří dál. Uvnitř buněk nepřetržitě běží důmyslné molekulární mechanismy, které udržují zhruba čtyřiadvacetihodinový cyklus bdění a odpočinku. Když Jeffrey Hall, Michael Rosbash a Michael Young v roce 2017 převzali Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, potvrdil vědecký svět, jak hluboce je tento rytmus vetkán do naší biologie.
Nejde však jen o střídání dne a noci. V rozsáhlém výzkumu z roku 2015 sledoval mezinárodní vědecký tým aktivitu genů v různých ročních obdobích a v krevních vzorcích zaznamenal sezonní proměny u téměř čtvrtiny z nich. V evropských podmínkách se v chladných měsících měnilo zastoupení bílých krvinek a stoupala aktivita procesů spojených s imunitní obranou a zánětem. Tělesné procesy se zkrátka přirozeně mění s roční dobou, ať už s tím v kalendáři počítáme, nebo ne.
Úbytek světla a duše v úzkých
Zatímco mírný úbytek sil je na podzim běžný, pro část lidí znamenají temnější měsíce mnohem vážnější zátěž. Norman Rosenthal se svými kolegy popsal už v roce 1984 sezonní afektivní poruchu, při níž se na sklonku roku dostavují skutečné depresivní stavy, provázené vleklou apatií, přibýváním na váze a ztrátou zájmu o okolní svět. U této formy onemocnění se jako účinná pomoc osvědčila fototerapie neboli léčba jasným světlem, která tělu kompenzuje nedostatek denního svitu.
Dnešní kultura nám často vnucuje roli neustále expandujícího podniku, kde každé čtvrtletí musí přinést vyšší obrat.
Hranice mezi přirozeným zpomalením a nemocí je zásadní. Pokud se ranní vstávání změní v nepřekonatelnou tíhu a dny ztrácejí jakýkoli záchvěv radosti, nepomůže zapálená svíčka ani šálek čaje, ale péče odborníka. Být k sobě vnímavý znamená také včas rozpoznat, kdy už na situaci sami nestačíme.
U většiny z nás však podzimní útlum neznamená nemoc. Je to jemný pokyn těla ke změně tempa a pobídka zpomalit, dopřát si o hodinu spánku navíc a přestat si vlastní vyčerpání klást za vinu.
Umění sklidit pole před první námrazou
Tradiční společnosti nepotřebovaly genetické laboratoře k tomu, aby pochopily, že rok má svou vnitřní dramaturgii. Například ve starých velšských zvycích spojených s předvečerem zimy, jak je zaznamenalo Národní muzeum Walesu, se dokončení sklizně a podzimní hostiny zcela přirozeně potkávaly s věštěním i respektem k temnějším silám. Lidé společně oslavili úrodu, uložili zásoby na zimu a dali jejímu příchodu srozumitelný řád.
Dnešní kultura nám často vnucuje roli neustále expandujícího podniku, kde každé čtvrtletí musí přinést vyšší obrat. Jenže žádný strom neplodí dvanáct měsíců v roce. Pokud se přesto snažíme přírodní cyklus ignorovat, tělo si vybere daň samo. Není náhoda, že Světová zdravotnická organizace dnes syndrom vyhoření definuje jako důsledek chronického, nezvládnutého stresu. A přesně tam končí snaha vymazat ze života regeneraci a jet na plný plyn bez ohledu na terén.
Naši předkové dobře věděli, že půda potřebuje po sklizni klid, aby na jaře znovu dala úrodu. Podobně se před zimou chovají stromy, když shazují listí, aby ochránily koruny před tíhou sněhu. Lidské tělo podléhá stejnému řádu a hospodaří se silami tak, jak mu velí příroda. Zvolnit tempo, dopřát si delší spánek a přijmout přirozenou potřebu oddechu znamená vyjít vstříc vlastní biologii a prožít zimu ve zdraví.
