Některé dřeviny dokonce požáry potřebují. Jejich semena vzklíčí pouze poté, co projdou vysokou teplotou

Přečteno 1398x

Horko, sucho a pak stačí maličko. Každé léto hoří po celém světě lesy. Plameny tráví stromy, majetek a někdy i lidi. Proslulé svým rozsahem jsou lesní požáry v Severní Americe. V současnosti hoří v Coloradu, kde úřady musely nařídit evakuaci stovek ohrožených lidí, kteří museli opustit více než tisíc domů. Hořelo, hoří a ještě může hořet i na dalších místech. Paradoxní je, že pokud necháme les hořet, zvládne další požár lépe. Příroda si zkrátka poradí i s tím, co zaviní člověk. Pokud to člověk se svou aktivitou nepřehání.

Související…

Kdepak Havaj. Sopky v Itálii či na Kanárech jsou nebezpečnějšíSoptící prsten vládne všem, především pak letadlůmDíky vodě ze záchodu pěstují Egypťané lesy v poušti

Colorado, kde v týdnu hořelo na 416 místech, v tom není samo. Od konce května v Novém Mexiku oheň strávil téměř patnáct tisíc hektarů porostu a americká Národní meteorologická služba upozornila na vysoké nebezpečí požárů i ve státech Arizona a Utah. Je však dobré vědět – což samozvaní ochránci přírody často opomíjejí – že ne všechny lesní požáry nebo požáry stepí a buše musejí mít nevyhnutelně katastrofální následky.

Přehnaná ochrana

V amerických národních parcích to přírodovědci v poslední době několikrát riskli, a místo aby se s nasazením obrovského množství techniky a lidí snažili nezkrotný živel alespoň udržet v určitých mezích, pouze šíření ohně přihlíželi. Výsledek? Jak vědci předpokládali a doufali, oheň se donekonečna nešířil a na místě zničeného porostu roste nový, a to velice rychle. Než začneme něco nesmyslně chránit, měli bychom vědět, jak a kdy na určitém místě porost vznikl a za jakých podmínek bude dál existovat.

Známou taktikou je před postupujícím ohněm v omezené míře vypálit porost tak, aby se už požár dál nemohl šířit. Nyní se zdá, že v tomhle by mohl spočívat princip ochrany lesů obecně.

Například v jižním Ohiu bývá v létě hodně sucho a zároveň tu zuří bouřky. Místní lesy se tomu přizpůsobily, a dokud nezačali úřadovat hasiči a ochránci přírody, byly tu typické doubravy s proslulými ohijskými duby. Ty však v souvislém lesním porostu nemají moc šancí, protože třeba proti javorům červeným rostou hodně pomalu. Když je navíc okolní rychle rostoucí dřeviny zastíní, dub jen málokdy doroste a zestárne. Proto už víc než deset let místní hasiči letní požáry nehasí, jen kontrolují.

Některé rostliny dokonce ke své existenci oheň potřebují. Jsou to například některé druhy z čeledi Proteaceae, které se vyskytují v tropických a subtropických oblastech jižní polokoule. Jsou to trvale zelené rostliny, většinou s kmínkem, který vyrůstá z podzemního dřevitého oddenku. Právě ony potřebují k přežívání a rozmnožování jinak ničivé požáry. Semena protejí totiž mohou klíčit až poté, co projdou vysokou teplotou.

Ochrana vypalováním

Jak však zajistit, aby volné pole působnosti dostaly jen ty požáry, jež jsou tomu danému biotopu vlastní, a jak co nejrychleji zkrotit ty ostatní? A jak rozeznat, nakolik se počínající požár rozroste, nakolik bude nebezpečný? Jako ve všech vědních oborech se i zde nyní využívá pomoci počítačů a astronautiky. Je jasné, že při zdolávání rozpoutaného požáru využívají hasiči krom veškeré dostupné techniky i vhodné konfigurace terénu, přičemž známou taktikou je před postupujícím ohněm v omezené míře vypálit porost tak, aby se už požár dále nemohl šířit.

Pokud je oheň uhašen hned v zárodku, je příště ničivější a hůře zvladatelný. 

Nyní se zdá, že v tomhle by mohl spočívat princip ochrany lesů obecně. Když si vezmeme zjednodušený model lesa, kde je síť čtverců velkých akorát tak, aby v nich mohl růst jediný strom, a na libovolném místě vyvoláme požár, pak se bude oheň hlavně šířit tam, kde jsou vedle sebe stromy obsazené čtverečky. Navíc v místě, kde se s požárem nemuseli dlouho potýkat, přiživují oheň stromy uschlé nebo padlé. Naopak tam, kde je lesní požár obvyklým jevem, uhasíná oheň poté, co vypálí prostor omezený mladým porostem. Matematický model potvrdil to, co lidé spjatí s přírodou tušili dávno. Rozsah požáru je tím menší, čím častěji v oblasti hoří. Pokud je takový oheň uhašen hned v zárodku, je příště ničivější a hůře zvladatelný.

Domy jako zápalná zařízení

Z toho vyplývá jediné. Ve strategickém zájmu zachování porostu v dané oblasti je taktické lokální požáry jen kontrolovat, popřípadě čas od času nějaký dokonce vyvolat. S tím je však nutné zacházet opatrně. Ničivost požáru ovlivňuje spousta faktorů od klimatických přes tvar a druh terénu až po zastoupení rostlinných druhů v ekosystému. Navíc není požár jako požár. Ten, který postupuje v běžných porostech, je zvládnutelnější než požár korunový, jenž se šíří bez ohledu na podmínky na zemi, nebo naopak požár podzemní (například v rašelinných oblastech), jenž nevypadá tak hrozivě, zato se likviduje jen s největšími obtížemi a může skrytě doutnat celé týdny, aby se pak znovu rozhořel na nečekaném místě.

Bohužel nejohroženější jsou místa, která bychom mohli označit jako pomezí mezi městskou zástavbou a lesním porostem. Například v USA je to necelých deset procent z celkové plochy země, nachází se tam však čtyřicet procent staveb určených k obývání. Vzhledem k tomu, že v domě se nachází mnohem více hořlavého materiálu než v samotném lese a že činnost lidí je v zásadě původcem velké části lesních požárů, je jejich příčina nasnadě a bungalovy představují spíše časované zápalné bomby.

Ten nejzhoubnější

Lesní požáry mají pochopitelně na svědomí i lidské životy. V loňském roce zahynulo v severní Kalifornii čtyřiačtyřicet lidí, přesně před rokem v centrálním Portugalsku jednašedesát. Nejtragičtější požár ve známých dějinách lidstva však vypukl v roce 1936 v bývalém Sovětském svazu. V Rjazaňské oblasti někdy po bolševickém puči byla založena osada pro dřevorubce, lesní dělníky a jejich rodiny jménem Kurša. Domy měly jen to nejnutnější, protože režim potřeboval dřevo pro své stavby s minimálními náklady, lidé byli na vedlejší koleji.

Stačilo několik hořících padajících větví a prostředek k záchraně se proměnil v jednu velkou pochodeň. Nikdo v něm nepřežil. V městečku samém pak uhořelo přes dvanáct set lidí.

Když začaly v horkém létě roku 1936 hořet okolní lesy, nikdo také o evakuaci obyvatel Kurši neuvažoval. Jen v noci na 2. srpna, když se hukot požáru blížil, nasedly ženy a děti dřevařů pro jistotu do úzkokolejného vlaku, který převážel dřevo do nedaleké Tumské. Ve vlaku ovšem čekaly, až se naloží i dřevo, plán se musel splnit za každou cenu. Ne všechny ženy se do vlaku dostaly, to už však bylo vlastně jedno. Vlak s nákladem dřeva a dřevěnými vagony vyjel příliš pozdě, plameny rychle přeskakovaly v korunách stromů a postupně se měnily v ohnivou smršť.

Stačilo několik hořících padajících větví a prostředek k záchraně se proměnil v jednu velkou pochodeň. Nikdo v něm nepřežil. V městečku samém pak uhořelo přes dvanáct set lidí. Zachránilo se jich jen dvacet, které napadlo schovat se buď ve studni, malém rybníčku, anebo se jim podařilo doběhnout na nedaleký porostu zbavený kopec. O tragédii existuje jen minimum informací, protože než byla osada obnovena, vypukla druhá světová válka. Železniční trať byla rozebrána a místo samo je v oblasti přírodní rezervací. Mrtvé dnes připomíná jen kříž a mohyla u někdejšího nádražíčka.

foto: Shutterstock, zdroj: Coloradoan

Ivan Verner

Ivan Verner

Neúnavný, ale někdy svou neúnavností až únavný populizátor vědy a techniky.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.