„A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká…“ Jan Karafiát ve svých Broučcích jásá nad jarem, ale majitelé zahrad si začínají zoufat, že si při takovém rychlém nástupu tepla se svým pozemkem nedokážou poradit.
Buď to znáte z vlastní zkušenosti, nebo alespoň máte nějaké známé: ta velká touha po zahrádce, vystřídaná po jejím nabytí stýskáním, kolik na ní je práce a o co všechno se třeba starat – sekat trávník, stříhat živý plot, pečovat o záhony i cestičky mezi nimi. Dá se namítnout, že bez práce nejsou koláče, ale existují i takové typy zahrad, které se dovedou vlastně postarat jaksi samy o sebe. Zahrada, kterou někdo označuje slovem ekologická a druhý výrazem permakulturní, ovšem nevznikne sama od sebe, takže alespoň na počátku to bez té práce nepůjde. Ani z toho, že pak v zásadě ponecháme zahradu samu sobě, ještě nevyplývá, že jí nebudeme pomáhat.
Chvála rozmanitosti
Nejde o to, nechat svůj pozemek ležet ladem, aby prostě vzniklo nepříliš atraktivní zaplevelené rumiště. Když ale chceme zapomenout na velké plochy úhledně sestříhaného trávníku, můžeme zároveň zapomenout na hnojení či postřiky herbicidy. Nebudeme si muset ani kupovat sekačku, vertikutátor, válec na válcování a podobně.
Reklama
Původ takových zahrad, které se v zásadě starají samy o sebe, vychází z ověřených pravd tradičního zemědělství. Jejich počátek se klade do poslední třetiny minulého století, kdy v Austrálii byly navrhovány trvale udržitelné přírodní systémy. Už asi všichni chápeme, že příroda potřebuje rozmanitost a nemůže být monokulturní, i to, že pestré by mělo být i složení druhů živočichů, kteří s námi budou zahradu obývat – bez nich totiž na takovou zahradu můžeme zapomenout. Velké plochy, osazené jediným druhem, jsou pro všechny škůdce především pozvánkou, která se neodmítá.
Správná zahrádka by měla mít i dostatek vody, aby přilákala faunu
Rostliny dovedou spolupracovat
Proto i u kulturních rostlin dbáme na jejich vhodnou kombinaci a vše může jistit přirozený ochránce, kterým jsou různé aromatické rostliny. Tuto úlohu může mít levandule, tymián, máta peprná nebo kerblík, které rovněž pomohou vyhnat hmyz z našich domácností. Cibule na jednom záhonu s mrkví se navzájem ochrání před přemnožením škůdců, útočících na každou z rostlin, zvlášť jako je pochmurnatka mrkvová a květilka cibulová, podobně si budou pomáhat kopr s ředkvičkami, saturejka u fazolí či řeřicha zahradní, která sníží výskyt mšice listové, u rajčat. Tím pádem nás nebude nic nutit používat chemické prostředky proti škůdcům.
Už asi všichni chápeme, že příroda potřebuje rozmanitost a nemůže být monokulturní, i to, že pestré by mělo být i složení druhů živočichů, kteří s námi budou zahradu obývat
Když bude nejhůře, můžeme zkusit postřiky přírodního původu. Hodí se na ně výluh z kopřiv nebo přesliček. I přihnojovat můžeme rostlinnými extrakty. Zákvasy z různých rostlin, takzvané jíchy, maceráty či odvary, dodají vše potřebné. Hodí se do nich jinak plevelné rostliny, například kopřivy, pampelišky, bršlice či kostival. Obohatit půdu o potřebné základní prvky, jako jsou dusík, fosfor a draslík, může správně založený kompost.
Přilákejme faunu
Na takové zahradě se nemusíme vzdávat ani trávníku, jen bychom si měli nechat poradit jeho složení a při jeho případné úpravě postupovat tak, aby jeho drobní obyvatelé mohli z dosahu naší činnosti včas uprchnout do bezpečí. Jeden den tedy upravíme jeden pás trávníku a druhý den další. Zahrada bez údržby nemusí být zahradou bez užitku. O vhodných rostlinách a jejich kombinacích na záhony jsme již mluvili, jiné mohou být součástí živého plotu. Například trnky, rakytník nebo aronie; úkryt pro drobné užitečné ptactvo pak utvoří popínavá klanopraška či aktinidie. Součástí zdravé zahrady je totiž i drobná fauna, a jestliže netrpíme chorobným strachem z pavouků či ještěrek, i ti by tu měli mít své místo. Ještěrky potěší kopec hrubšího štěrku, ježky třeba hromada klestí. Žáby a vážky přiláká jezírko a netopýry můžeme usadit ve speciální zakoupené budce – ti se nám budou hodit v případě, že budeme mít i malé jezírko s poněkud méně užitečnými komáry. Užitečnou módou jsou hmyzí hotely, které si můžeme sami docela snadno vybudovat ze svazků větviček, rákosu, navrtaných polen či děrovaných cihel.
Ještěrky potěší kopec hrubšího štěrku, ježky hromada klestí.
Pozor na invazi
Nakonec je nutné zdůraznit, že ani tolerance se nesmí přehánět a nesmíme podcenit nebezpečí, které hrozí například od kopřiv, které zpočátku necháme růst někde v koutku jako podporu pro drobné živočichy. Snadno se vymknou kontrole a začnou se šířit do všech stran. Měli bychom si také dobře všímat nových rostlin, které se na zahradě usadí. Mohou patřit k invazivním druhům, jimiž pak zaroste celý pozemek.
Ani tolerance se nesmí přehánět. Takové kopřivy, které zpočátku necháme růst někde v koutku jako podporu pro drobné živočichy, se snadno vymknou kontrole
Pamatujme také na to, že na malém prostoru zahrady máme méně místa pro chyby a naopak na větší rozloze pozemku si můžeme dovolit kontrolované experimenty. Jestliže se pro takovou zahradu rozhodneme, bude asi nejlepším krokem oslovit odborníka, který poradí, jak s tím začít. Můžeme také navštívit nějaké workshopy na toto téma a poučit se, popřípadě si nastudovat odbornou literaturu. Odměnou za dobrou přípravu nám bude odpočinek v zeleni, při němž budeme se zájmem sledovat, co všechno je u sousedů potřeba udělat, aby zahrada vypadala podle jejich představ.
foto: Shutterstock
