Američtí sociologové během vítězného tažení Donalda Trumpa začali razit termín “zakuklený autoritář”. Potenciální volič autoritářského rétora se jim v dotaznících jevil třeba tak, že u vlastních dětí upřednostňoval “úctu ke stáří” před nezávislostí nebo “slušné vychování” před ohleduplností. Svět popisoval jako “velmi nebezpečné místo”, přičemž pozornost fixoval na hrozby, které přicházejí zvenčí a mají konkrétní jméno (“Islámský stát” versus “dopravní nehody”).
V turbulentních dobách hledí “zakuklený autoritář” na svět s podobným optimismem jako člověk trpící hrůzou z létání, jehož letadlo právě prolétává bouřkovým mrakem. Slyší na vše, co obsahuje slib vyšší bezpečnosti, přísnější ochrany, více plotů, více zbraní a různých uniforem.
Reklama
Podle amerických průzkumů patří mezi “zakuklené autoritáře” skoro 40 procent lidí, přičemž mají převážně pravicové smýšlení. Aby se však konzervativní preference "zakuklených autoritářů" vylíhly v konkrétní voličské hlasy, musí mít politik po ruce nějakou hrozbu – nejlépe permanentní.
Dědičná chyba
Viktor Orbán sám sebe v mládí nazýval “levicovým liberálem”. Když v roce 1988 žádal George Sorose o grant na roční studium v Oxfordu, chtěl svůj pobyt zúročit tak, že přispěje k rozvoji občanské společnosti ve východní Evropě. Grant dostal, ale zhruba deset let poté otočil kormidlem prudce doprava a dnes označuje liberální demokraty za zbloudilce, kteří plodí jen korupci, sex a násilí. Evropská komise je podle něj plná “sovětských aparátčíků”, kteří jeho zemi kolonizují a vedou proti ní “kulturní válku”.
Fiktivní hrozby mají tu výhodu, že vůdci před nimi národ skutečně mohou “ubránit”, neboť před skutečnými by se jim to sotva podařilo.
Během čtvrtstoletí se Orbán proměnil v pravý opak sebe sama. Myšlenková ohebnost je to pozoruhodná, avšak nakonec logická. Podobný obrat uskuteční za život miliony obyčejných lidí, kteří projdou v dětství mimořádně přísnou výchovou. Po fázi mladické vzpoury založí rodinu a o dvě dekády později sami sebe přistihnou, jak pronášejí tytéž floskule a kázání, jež v mládí tolik nenáviděli. Porucha chování se tak možná replikuje už s RNA, tedy při překladu genetického kódu. Orbán, před 15 lety nesmiřitelný bojovník proti korupci, dnes pěstuje nepotismus silnější než jakýkoli jeho předchůdce. Dá se dokonce říci, že rétorickou válku s EU a liberální demokracií vede za evropské dotace, privatizované jeho přáteli a rodinnými příslušníky.
Viktora Orbána a jeho stranu Fidész volil hlavně tradiční venkov
Dvoutřetinovou ústavní většinu ve volbách přitom opětovně získal pomocí několika primitivních hesel: maďarské národní zájmy ohrožuje masívní vlna migrantů z jihu a import zkažených hodnot ze Západu. Oboje sponzoruje (jeho někdejší) mecenáš George Soros a “sovětští aparátčíci” z EU, kteří drancují národní bohatství země. Pětadvacetiletý bojovník s komunistickou diktaturou Viktor Orbán by se takové divoké konstrukci zasmál. Dnes stejně staří maďarští voliči, kteří už vyrostli v demokracii, nikoli. Proč se to děje?
A povstal Putinův duch...
Velmi zajímavou teorii nabízí renomovaný americký historik Timothy Snyder, který se specializuje na dějiny východní Evropy. Podle něj se v poslední dekádě událo několik věcí současně.
1. Zkrachovala idea “neodvratitelnosti pokroku” (odbourávání bariér zajistí stálý růst, ten přinese každé další generaci lepší život), která Západu dominovala 70 let a v roce 1989 slavila obrovské vítězství nad konkurenční ideou komunismu. Klíčovým sdělením “neodvratitelnosti pokroku” bylo to, že “není jiná alternativa”. Ukázalo se však, že asi je – další generace se může mít hůř než ta předchozí.
2. V Rusku, které nikdy nezažilo demokratické střídání vlád u moci, se podle Snydera počátkem milénia ujala “idea věčného boje”. Ta jednotlivci neslibuje žádnou lepší budoucnost, nýbrž jen to, že ho uchrání před hrozbami, které se cyklicky vracejí a přicházejí vždy zvenčí. Budoucnost je tedy “utopena v přítomnosti”, jež se táhne donekonečna. Idea věčného boje “povstala jako duch z mrtvé politiky nevyhnutelnosti,” píše Snyder.
3. Rusko, ač samo autoritářské, dobře pochopilo největší slabiny demokracií a svou “ideu věčného boje” úspěšně importovalo na Západ. Zatímco principem nevyhnutelnosti je sdělení “není jiné alternativy”, ideou nevyhnutelnosti je “nejsou vůbec žádné ideje”. Vše je něčí propaganda, tudíž všechny náhledy jsou si rovny. Politici “věčnosti” tedy svým voličům nabízejí falešnou náplast na skutečnou bolest. Vyprovokovávají jednu krizi za druhou, před nimiž pak společnost “chrání”.
Viktor Orbán volí v parlamentních volbách v květnu 1994. Tehdy jako prezident Mladých demokratů strany Fidész
4. Světoví vůdci – Orbán, Erdogan, Trump – si Putinovu ideu věčnosti rychle osvojili právě proto, že všechny hrozby, před nimiž svůj nevinný národ chrání, jsou jen fiktivní. NATO ani v nejmenším neohrožuje Rusko, které na evropském kontinentu soustředí mnohonásobně silnější armádu; Evropská unie pak Orbánovi jeho opevňování Budapešti proti „západním vlivům“ dokonce pomáhá financovat. Fiktivní hrozby mají tu výhodu, že vůdci před nimi národ skutečně mohou “ubránit”, neboť před skutečnými (třeba ruskou vojenskou agresí) by se jim to sotva podařilo.
...a povstane i Žižka
Orbán převzal Putinův model sakumprásk, včetně jeho perverzních stránek. Proti vlastním oligarchům si vybájil subverzivního magnáta Sorose, slabou parlamentní opozici ztotožnil se “zahraničními agenty” či “kolonizátory” z Bruselu (princip zrádcovství), proti morální “zkaženosti Západu” (do Maďarska prý exportuje multikulturalismus, feminismus, homosexualismus a další úchylky) postavil v princip silného, maskulinního vůdce, jenž je připraven zvítězit v “kulturní válce”.
Každý “politik věčnosti” musí být tak trochu bojovník či vojevůdce: „Děkuji za zvolení, snad se nám podaří Maďarsko ubránit,“ byla první Orbánova slova po nedělním vítězství ve volbách. V mytologickém povědomí národa ztotožnil sám sebe s legendou kuruců, kteří před stovkami let vedli věčný boj proti habsburské monarchii.
Cyklus může začít znovu, podle orbánovců – ale i zemanovců, okamuristů – to bude boj věčný. V hrobě už sebou možná neklidně zmítá Jan Žižka.
foto: Profimedia, zdroj: The Guardian
