Greyfriars Bobby, pes věrný až za hrob, má v Edinburghu vlastní sochu

Přečteno 3037x

Jestliže vlastníte psa nebo kočku, asi už jste zaznamenali, že pro svého chlupáče nejste jen „pouhým žrádlodárcem“. Domácí zvířata, stejně jako například ta v zoologických zahradách, si ke svým pečovatelům i mezi sebou navzájem vytváří silné citové vazby. A dnes už máme i vědecké důkazy, že umějí své bližní milovat jako lidé.

V 19. století žil v Edinburgu John Gray, který u místní policie pracoval jako noční hlídač. A nebýt jeho psa Greyfriarse Bobbyho, jméno tohoto muže by asi už dávno zapadlo v zapomnění. Jeho malý bílý teriér se ale stal už tehdy mezinárodně populárním a ve městě má dokonce i vlastní sochu i bar. Proč? Po skonu svého páníčka údajně strávil Bobby každou noc na jeho hrobě, a to až do své vlastní smrti o 15 let později. Co tedy o zvířecích citech vlastně víme?

Už před více než půlstoletím provedl Harry Harlow, psycholog na univerzitě ve Wisconsinu, experimenty, které změnily dosavadní vnímání zvířecích emocí. Harlow oddělil malé makaky od jejich matek a nechal je vyrůstat s jakýmisi jejich náhradami. Ty byly vyrobené buď z oblečení, nebo drátů. Zajímavé bylo, že opice, jež měly „matku“ v podobě oblečení, vyrostly celkem normálně. Ty z druhé skupiny, jež měly za jedinou společnost klubko z drátů, byly v dospělosti zoufalé a bojácné. Jejich chování vysvětloval Harlow tím, že cítily nedostatek mateřské péče, lásky a pocitu bezpečí. „A to byl jeden z prvních náznaků, že zvířata mohou milovat,“ říká Deborah Blumová, profesorka žurnalistiky, která popsala život Harlowa.

Psi v roli utěšovatelů

Jedním ze způsobů, jak vědci v současnosti zjišťují, zda jsou zvířata schopna citů, je zkoumání jejich mozků. Například kočičí struktura tohoto orgánu se velice podobá té lidské, a to včetně oblastí, které jsou zodpovědné za emoce. Kočičí mozek reaguje na serotonin a dopamin, dva hormony spojované s lidskou zamilovaností, podobně jako ten lidský.

Také o psí lásce k dvounožcům už se ví poměrně hodně. Naši péči nám oplácí bezmeznou poslušností a oddaností. Podle výzkumů se ale na čas mohou stát i těmi, kdo pomáhají. Vědci tvrdí, že jsou schopni naladit se na naše emoce a v případě potřeby nám poskytnout pomocnou tlapku. Ve studii provedené na Londýnské univerzitě v roce 2012 zjistili výzkumníci, že hafani spíš přijdou k plačící osobě než k té, která mluví nebo se směje, a že na pláč reagují poddajnějším chováním. Toto zjištění naznačuje, že reakce psů tedy není pouze výsledkem zvědavosti, ale je naopak založena na primitivním pochopení lidského žalu.

Láska mezi zvířaty

Věděli jste, že zvířata také dokážou cítit lásku k sobě navzájem? Zvířecí citové napojení se projeví zejména v tom případě, když jsou od sebe odděleni dva jedinci, kteří dlouhodobě žili v páru. „Pokud jeden z druhů zahyne nebo zmizí, často pak pozůstalý už nikdy nenaváže podobně silné pouto,“ říká Charles Snowdon, profesor psychologie, který chování zvířat studuje víc než 35 let.

Jedním z příkladů mohou být opičky tamarinové. „Když jsme je oddělili, začaly na sebe dlouze ‚volat‘, a to mnohem vyšším tónem než za běžných okolností. A tyto ‚hovory‘ trvaly často třeba i třicet minut,“ popisuje vědec. „Když jsme je dali zpět, hodně se k sobě měly, mazlily se a měly často sex,“ dodává.

Dalším typickým příkladem jsou sloni. Vědci dokonce věří, že jejich citové vazby se mohou rovnat těm lidským. Láska mezi matkou a dítětem je překvapivě silná a často trvá i 50 let. Tito chobotnatci navíc jsou, stejně jako mnoho ostatních zvířat, schopni cítit i další emoce, například empatii či smutek.

Ptačí city

A že je láska a náklonnost jen výsadou savců? Omyl. Ve své knize Mind of the Raven popisuje biolog Bernd Heinrich fakt, že i havrani mají své dlouhodobé kamarády, s nimiž udržují kontakt po celý život. Navíc se v případě smutku pomocí zobáků vzájemně „utěšují.“ Podobně jsou na tom například kavky. Frans de Waal z univerzity v Emory, který tyto ptáky zkoumal, mluvil o tom, že pokud jeden z páru zahyne, druhý často umírá o několik dní později. Dalo by se tedy říct, že se zde projevuje tzv. „vdovský efekt,“ který je běžně známý u lidí. Podle Snowdona vytváří celoživotní vztahy také albatrosi a husy, zatímco drozdi či sojky mají partnerství, která přežijí minimálně jedno rozmnožovací období.

Prožívání lásky, ale také dalších emocí, jako je například strach, smutek, zvědavost či hněv, není u zvířat jednoduché studovat, protože nemohou sdělit, jak se přesně cítí. Ale stále není důvod věřit tomu, že pokud vám například vaše kočka prokazuje náklonnost, ve skutečnosti to tak „nemyslí“. I na základě vědeckých výzkumů tedy můžeme předpokládat, že naši mazlíčci nás mají opravdu rádi a považují nás za své přátele, stejně jako tomu bylo u Johna Graye a jeho psa Bobbyho.

foto: Shutterstock

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.