Kvůli klimatu trpí mladí lidé ekologickou úzkostí. Protesty jsou pro ně terapií

BBC na svých webových stránkách informuje o intenzivních obavách o budoucnost planety, které v posledních měsících a letech začínají sužovat stále větší množství dětí a dospívajících. Reportéři popisují příběh Amy O'Brienové, dívky, která si klimatickou krizi intenzivně uvědomuje od svých osmi let, kdy se na základní škole poprvé dozvěděla o dopadech tání arktického ledu na lední medvědy. „Už na začátku jsem byla naštvaná kvůli zvířatům a za to, že se kvůli nám musí příroda měnit. Připadala jsem si bezmocná,“ popsala BBC s tím, že mezi 13 a 14 lety se strach i lítost znásobily, když zjistila, jak extrémní počasí nutí lidi k přesunům v zemích, jako jsou Indie a Filipíny. Jako lék na pocity, jež při pomyšlení na změnu klimatu prožívá, vnímá účast na akcích bojujících proti změně klimatu.

Obzvláště silně na ni v tomto směru zapůsobil zážitek na 26. konferenci OSN o změně klimatu v Glasgow v roce 2021. „Byl to takový jasný, nadějný a bujný protest. Všichni vypadali šťastní, že jsou spolu a ukazují se světu, který chceme vidět,“ popsala s tím, že tehdy pocítila naději, že jednou bude zase dobře.

Strach jim nedá spát

Pocity popisované O´Brienovou shrnuje Americká psychologická asociace pod jednotným názvem eko-úzkost neboli chronický strach ze zkázy životního prostředí. Ve spolupráci s organizacemi Climate for Health a Eco-America zveřejnila asociace zprávu, v níž se uvádí, že příčinou ekologické úzkosti je stresující a děsivá skutečnost sledovaná skrze pomalé a zdánlivě nezvratné dopady změny klimatu v kombinaci s obavami o budoucnost. S tím mohou souviset pocity ztráty, bezmoci a frustrace z nezměrnosti změn, které se na nás nezadržitelně valí.

Téměř 60 % teenagerů a mladých dospělých změna klimatu silně znepokojuje, 75 % budoucnost děsí. Více než polovina věří, že lidstvo čeká záhuba.

Jako širší forma strachu o budoucnost planety ale není ekologická úzkost úplně nová. V 19. století panovaly ve Spojeném království podobné obavy související s dusivým černým kouřem, produkovaným množstvím spalovaného uhlí. Tehdy se ale obávali dospělí, zatímco dnes eko-panika podle výsledků různých průzkumů dopadá především na bedra dětí a adolescentů. Ta vedle pocitů úzkosti, paniky, strachu, hněvu, smutku, zoufalství, viny a hanby může zahrnovat i pocity pozitivní, zejména naději (jako tomu je třeba v případě O´Brienové).

Jak BBC sdělila Caroline Hickmanová, psychoterapeutka z University of Bath ve Spojeném království, děti jsou často mnohem informovanější, než si rodiče myslí. Toto tvrzení má podloženo vlastním výzkumem, jehož se zúčastnilo 10 tisíc teenagerů a mladých dospělých mezi 16 a 25 lety, kteří pocházeli z deseti zemí včetně Spojeného království, USA, Brazílie, Indie a Filipín. Téměř 60 % respondentů uvedlo, že je změna klimatu silně znepokojuje; 75 % budoucnost děsí; 56 % věří, že lidstvo čeká záhuba a 39 % kvůli tomu všemu dokonce váhá s pořízením dětí; 58 % mělo pocit, že vlády zemí zrazují buď je, nebo budoucí generace.

Mluvte otevřeně, přiměřeně věku dítěte

Podle Hickmanové je tedy třeba počítat s tím, že dítě o změnách klimatu ví možná víc, než by nás napadlo, a pokud se nás na něco v tomto kontextu zeptá, je moudré nejprve zjistit, kolik toho má o dané problematice skutečně načteno. „Potom řekněte, že je to skvělá otázka a že chcete, aby na tyto pocity bylo dítě hrdé. Znamenají totiž, že mu na planetě záleží,“ radí psychoterapeutka.

Autorka knihy How to Talk to Your Kids About Climate Change: Turning Angst to Action (Jak mluvit se svými dětmi o změně klimatu: Proměna úzkosti v činy), pedagožka zabývající se změnou klimatu a výkonná ředitelka organizace Climate Mama Harriet Shugarmanová, připomíná, že v každém věku je třeba s dítětem hovořit pravdivě a na rovinu, dále je podle ní důležité podporovat jejich vlastní smysl pro svobodu jednání. Konkrétní reakce je potom třeba uzpůsobit věku vaší ratolesti.

U velmi malých dětí je prvním krokem ke vztahu k životnímu prostředí vytvoření „pocitu zázraku v přírodě“. Takové pouto se dá vytvořit už třeba pozorováním mravenců v trávě na výletech do městských parků nebo sdílením příběhů a písniček. Ale i s takto malými dětmi se dá jít už i dál. „Zapojte své pěti- až šestileté děti do klimatických pochodů, vyfoťte protesty a nechte děti posílat jejich kresby nebo dopisy místním úředníkům,“ navrhuje Shugarmanová.

Mezi 10 a 13 lety, kdy se děti pravděpodobně o změně klimatu již učí ve škole, je vhodné je povzbudit, aby se na toto téma nebály diskutovat s učiteli, rodinou, přáteli i známými. Uklidnit je můžete připomenutím faktu, že touto problematikou se napříč celým světem zabývá celá řada specialistů z různých oborů. Pro starší dospívající mezi 14 a 16 lety je potom zásadní politická angažovanost, činnost a participace, které mohou míru strachu z ekologických katastrof významně snížit. Ilan Kelman, profesor z University College London Institute for Risk and Disaster Reduction ve Spojeném království, dodává, že po šestnáctém roce věku mohou mladí začít uvažovat o kariéře, která by jejich obavy zmírnila tím, že by napomohla správné věci. „Mohou uvažovat o práci v žurnalistice, vědě a technice, v medicíně a zdravotnictví nebo mohou kandidovat na politické funkce,“ vypočítává Kelman.

Hněv nebo úzkost?

Vedle úzkosti ale mnohé dospívající pohání ještě jiná emoce a tou je hněv. Na základě dalšího výzkumu, který trval 10 let a zahrnoval pozorování dětí mezi pěti a dvaceti lety z Malediv, Nigérie, Bangladéše, Brazílie, Francie a Spojeného království i USA, Hickmanová zjistila, že se mladí zlobí na vlády, které z jejich pohledu v otázce řešení klimatické krize významně selhávají.

Jak BBC sdělila 26letá aktivistka a doktorandka z University of Coventry ve Spojeném království Rose Kobusingeová, mladí trpí především tím, že sledují, jak zástupci států neplní sliby, které veřejnosti dávají. Jak O'Brienová, tak Kobusingeová ale vidí naději v lepší budoucnost právě ve společenstvích mladých lidí, kteří se potkávají na akcích, jež podporují boj se změnou klimatu.