Na jedné ze svých přednášek jste prohlásil: „Vzdělání musí být future-proof, odolné vůči budoucnosti.“ Proč?
To slovo „future proof“ u nás nikdo nezná, protože my o budoucnosti ani nepřemýšlíme. Jak říká známý bonmot, „budoucnost už není, co bývala“. Dříve se dalo odhadovat, co bude v nejbližší budoucnosti – dnes je to velice obtížné. Podívejte se na dvě fotografie z inaugurací posledních dvou papežů. Rozdíl je osm let, a zatímco na první fotce stojí lidi a koukají se dopředu, na druhé má každý v ruce smartphone. Co se vzdělání týče, jsou naše školy už sto let stále stejné. Pořád učí hlavně číst, psát a počítat, což je informatika 19. století. Číst, ale ne rozumět, počítat z hlavy jako stroj. Opravdu chceme počítat jako stroje a závodit s nimi? Nemáme šanci.
Reklama
Jak by tedy měla vypadat škola, aby vzdělání bylo future-resistant?
Vzdělávat pro minulost nedává smysl, protože minulost už nebude. Nemá ani smysl vzdělávání pro potřeby firem, protože vzdělání trvá 10 let, a pak už bude současnost minulostí. Vzdělávat pro současnost je úplně stejná chyba jako vzdělávat pro minulost. Jestli se něco mění, tak se mění obsah, který je nepodstatný. Ta změna musí být hlubší.
V zákoně stojí, že škola se pozná podle profilu absolventa, ale kolegové si to tradičně vykládají jako soubor jednotlivých konkrétních dovedností. A je jedno, jestli se jedná o programování v C++, násobení, derivace, nebo utahování matiček… Tohle je soubor znalostí, který je do budoucnosti úplně nesmyslný. Je potřeba vzdělávat pro budoucnost.
Čili připravit studenty na nové poznatky?
Samozřejmě. Ale je to velmi náročné. Pokud něco o budoucnosti víme, tak to, že bude neurčitá a nejistá a že se bude rychle měnit. Musíme studenty naučit zpracovávat informace, které ještě nejsou známé. Naučit je rozvíjet schopnosti a dovednosti, které se hodí v každé budoucnosti: komunikaci s ostatními, schopnost sdělovat myšlenky, pochopit je, diskutovat… To všechno je důležité.
Je potřeba být od mládí připravený na změnu a ne si stěžovat nebo se bouřit. Pokrok nezastavíte.
Lidi si dnes stěžují, že se pořád něco mění. Ale to je nesmysl – je potřeba být od mládí připravený na změnu a ne si stěžovat nebo se bouřit. Pokrok nezastavíte.
Má tedy vůbec smysl učit konkrétní předměty – matematiku, biologii, fyziku?
Samozřejmě, člověk by měl o světě něco vědět. Důležitější ale je, aby chápal základní principy různých oborů, a ne aby znal katalogizovaná data. My jsme se například v zeměpise učili, kolik železné rudy se vytěží ve Švédsku… Ta informace je naprosto zbytečná, můžete si ji kdykoliv vyhledat. Musíme rozumět světu, ovšem jak se říká: chápat Ohmův zákon je důležitější, než umět nazpaměť vzoreček. Bohužel nic nenasvědčuje tomu, že bychom se k tomu přibližovali.
Základní objem informací ale musíme předat: tohle je písmeno A, tohle je číslice 5…
To není to hlavní. Máme učit fakta, data a informace, když je jich všude plno a každý si je může jednoduše vyhledat? Nepochybně škola musí rozvíjet kritické, tvůrčí a logické myšlení. Škola by měla být něco jako brain fitness centrum. Když přiberu, jdu do fitka si zacvičit, abych to shodil, když zblbnu, tak zajdu do školy, abych to dohnal.
Ať bude budoucnost jakákoliv, je lepší ji tvořit než se učit, co vymyslel někdo jiný. Důležitá je také flexibilita, což je také jeden z důvodů, proč nebýt specialista. Největší špičky samozřejmě zůstanou – až v McDonaldu nebude ani jeden člověk, což nastane do 5 až 10 let, tak špičkoví šéfkuchaři samozřejmě zůstanou. To jsou ale tvořiví lidé a strojům ta tvořivost moc nejde.
Jakým způsobem se dnešní vzdělávací model liší od toho, co bylo před 15 lety? V čem digitalizace proměnila vzdělávání?
Máme spoustu nových možností, ale musíme se naučit dělat věci jinak. Popíšu vám, jak se to liší na naší škole. Máme program kybernetika a robotika, kde se snažíme spoustu věcí dělat nově a jinak. A myslím jinak než jiné současné vzdělávací programy, natož pak ty z doby před 15 lety. V programování samozřejmě počítáme s tím, že studenti musí umět určitý programovací jazyk, což ale není podstatné – podstatné je, aby si uměli rozmyslet úlohu, analyzovat ji, vytvořit algoritmus.
V jakém jazyku to pak napíší, je až v druhé řadě. V tradiční škole studujete matematiku, pak se naučíte něco o robotech a pak si jdete nějakého robota sestrojit. Když jsem přijel do Japonska, tam to bylo úplně jinak. Měli pár základních předmětů a pak laboratoře, kde udělali ještě lepšího robota než ti naši. Neměli předchozí průpravu, ale zajistili si ji sami.
Podstatné je, aby si student uměl rozmyslet úlohu, analyzovat ji, vytvořit algoritmus. V jakém jazyku to pak napíše, je až v druhé řadě
Výhoda takového postupu je, že kdyby jim někdo zadal, ať udělají ponorku, tak by ji udělali. Kdežto naši studenti byli krok po kroku připraveni na jednu úlohu. Takže teď už to tak neděláme. Máme samozřejmě také přednášky a tvůrčí laboratoře, kde třeba studenti vyrobí malé segwaye z lega a pak s nimi soutěží. Kdo ujede metr, má dva body, a komu to dojede až na konec chodby a pak se to ještě vrátí, má 10 bodů.
U mě u zkoušky mají třeba malinkou tradiční písemku, ale pak jsou dvě hodiny u počítače, kde dostanou inženýrskou úlohu: něco analyzovat a sestrojit. Můžou přitom používat internet a jakoukoliv literaturu. Samozřejmě to předpokládá určitou sumu znalostí. Kdyby nevěděli nic, tak to ani nestihnou najít. Ale mají něco vymyslet a posuzuje se to, co vymyslí.
Jak by měl vypadat ideální absolvent poté, co opustí vysokou školu? Nejenom tu vaši, samozřejmě.
Měl by být chytrý, tvořivý, flexibilní, měl by umět sám komunikovat a sám se vzdělávat. Staří profesoři říkají: „Ten nemůže opustit školu, aniž by…“ a teď doplňují různé věci, třeba „uměl Ohmův zákon“ nebo „uměl pájet“. Podle mě žádná taková konkrétní dovednost nutně neexistuje.
Některé americké univerzity definují specifické dovednosti skupinově – máme 50 absolventů, někdo by měl umět tohle, druhý zase něco jiného. Ale pro jednotlivce určitě není žádná jedna znalost, bez které by nemohl žít. Ani učitelé sami nevědí všechno – zeptejte se stovky učitelů na základní škole, kdo rozumí Ohmovu zákonu. Přihlásí se učitelé fyziky a to je všechno.
Máme tady systém, který funguje – třeba s nedostatky, ale funguje. Máme taky neuvěřitelné množství informací, které se na lidi valí. Myslíte si, že to lidé jako druh zvládnou?
Mám velké obavy, že to nezvládnou. Zaděláváme si na velký průšvih. Až v nějakém kraji nahradí všechny dělníky roboty a budou tam desetitisíce nezaměstnaných, bude to velký průšvih. A ti lidé na to nejsou připravovaní.
Michael Šebek (1954)
Profesor kybernetiky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Zkoumá a vytváří automatické řízení, sítě, multiagentní systémy, formace robotů, autonomních aut, letadel a satelitů. Založil populární Robosoutěž pro střední a základní školy, které se účastní stovky týmů z celé ČR. Pro Radu vlády hodnotí výsledky české vědy. Je členem vědeckých rad universit, fakult a ministerstev. Rád se zamýšlí nad budoucností a dopady technologických změn na společnost.
Zaostáváme přitom za ostatními zeměmi. Obdivovali jsme finské školství, které bylo lepší než naše. A oni to školství, které jsme tak obdivovali, před třemi lety totálně změnili. My už za nimi nejsme o jeden, ale o několik kroků. Nedokážeme to, co oni už opustili. Mám z toho velké obavy. Když to nepůjde hladce, můžou z toho být obrovské sociální bouře.
Vraťme se ještě na chvíli ke vzdělávání. Je samozřejmě nutné umět zpracovávat nové informace. Komunikačními dovednostmi ovšem špičkové odborníky nevytvoříme.
A proč bychom měli? Máme vychovávat specialisty, když nevíme, jaké specializované informace budou za pár let potřeba? Tvrdím: doba specialistů skončila, nastává doba generalistů. Dnes pracují všichni s počítačem, v budoucnu bude potřeba, aby dokázali komunikovat s roboty nebo umělou inteligencí. Kdo byste řekl, že je dnes nejlepší v šachu?
Počítač Deep Blue?
Ne. Nejlepší jsou týmy složené z lidí a strojů. Dvojice stroj a člověk překoná i ten nejlepší stroj. V šachu existují turnaje smíšených družstev a nevyhrávají je nejlepší počítače a nejlepší šachisté, protože nejlepší šachista ne nutně musí umět spolupracovat. Vyhrávají to stroje a šachisté, kteří spolu umí dobře komunikovat a nahradit druhého v tom, co ten druhý neumí.
Je tedy budoucnost ve znamení spolupráce člověka a umělé inteligence jako ideální dvojice?
Umělá inteligence člověka v obecných věcech překoná, jen nevíme, jestli to bude za 10 let nebo za 100 let. Jde spíš o to, že se ani nedá dohledat, jakým způsobem k řešení došla. Další příklad: Když spadne letadlo, tak se pět let vyšetřuje, co se vlastně stalo a kde byla chyba, následně pak na základě zjištěných informací nastanou určité změny.
Nejlepší jsou týmy složené z lidí a strojů. Dvojice stroj a člověk překoná i ten nejlepší stroj.
U umělé inteligence takový proces nepřichází v úvahu. Pokud za nehodu auta bez řidiče může umělá inteligence, nedokážeme vypátrat, proč k tomu došlo. Můžeme dosáhnout toho, že bude řádově spolehlivější, ale stejně ten fakt, že nemusíme umět přijít na to, kde se stala chyba, bude ze začátku hrozně vadit.
Jak se tento nový přístup projevuje v praxi na vaší škole?
Například tak, že nepoužíváme skripta, ale učebnice (samozřejmě v angličtině). A studenti si stěžují: vždyť já nevím, co se z toho mám naučit! A to je přesně ono – něco probereme, oni si to musejí najít. Já jim nebudu říkat, „je to na straně 38 nahoře“, to si tam najdou, protože tak budou v životě fungovat. Máme co nejvíc laboratoří a snažíme se nemít katalogové předměty.
Někteří mladší kolegové také zkoušejí systém obrácené výuky – flip classroom. Studenti se nejdříve podívají na video ve stylu Khan Academy, a když přijdou na přednášku, informace už pak mají a pak se přednášejícího můžou ptát a zkoušejí dát něco dohromady. Je to pro ně daleko náročnější než ten klasický způsob, ale je vyzkoušené, že toho v nich zůstane daleko víc.
zdroj: Autorský článek
