Teorie základního nepodmíněného příjmu se v akademických kruzích těší popularitě. Finská vláda se nedávno bohužel přesvědčila, že některé teorie je lépe ponechat spát.

Přečteno 14517x

Na začátku loňského roku spustila finská vláda experiment, který měl přinést odpovědi na to, zda je myšlenka základního nepodmíněného příjmu životaschopná. A přinesl. Jen ne ty, které zastánci konceptu očekávali.

Severský pokus spočívá v náhodném výběru dvou tisícovek nezaměstnaných lidí. Od vlády pobírají 560 eur měsíčně bez ohledu na to, zda si najdou práci či nikoli. Experiment měl původně trvat dva roky s tím, že by mohl být o další dva roky prodloužen. Jenže koncem dubna finský kabinet rozhodl, že se žádné prodlužování konat nebude, a navíc neschválil navýšení zdrojů na rozšíření programu i pro ty, kteří zaměstnaní jsou.

Experiment s nepodmíněným příjmem přinesl jiné výsledky, než jeho zastánci očekávali.

Podrobné výsledky budou zpřístupněny po ukončení základní fáze (na konci roku 2018), už dnes se dá odhadnout, že se experiment neosvědčil. Tedy že lidé nebyli ochotni přijmout i hůře placenou práci a spíše se spokojili s 560 eury měsíc co měsíc. Vyplývá to z nově přijatých opatření ve finském sociálním systému, která podle slov zástupců agentury Kela (finská sociálka) směřují od nepodmíněného základního příjmu.

Roboti nám práci nevezmou

Myšlenka nepodmíněného základního příjmu stojí sama o sobě na chybných tezích. Ty jsou podrobně uvedeny na webové stránce Evropské iniciativy za základní příjem. Iniciátoři tvrdí, že nepodmíněný základní příjem může vyřešit několik domnělých neduhů, kterými současná společnost v oblasti ekonomických vztahů trpí.

Prý se potýkáme s technologickou nezaměstnaností, která je způsobena automatizací výroby, a plná zaměstnanost už prý není možná. Jinými slovy, roboti nám berou práci a v ulicích se hromadí armáda lidí bez práce. Přitom stačí otevřít jakýkoli zpravodajský web a dříve či později narazíte na nářky firem, jak jim chybí pracovní síla. „Nejsou lidi,“ stěžují si zaměstnavatelé.

Související…

Sdílená ekonomika je nevyhnutelná: Dá se na ní ušetřit i vydělat?Pět znamení, že máme nezdravý vztah se svými financemiPeníze jsou pro Čechy větší tabu než sex, říká Eva Zamrazilová

Tvrzení, že technologický pokrok bere lidem práci, by platilo, kdyby existoval nějaký předem daný v čase konstantní objem produkce, kterou je třeba vyrobit. Jenže výroba zboží a služeb se dlouhodobě zvětšuje. Ano, firmy opravdu můžou propouštět – ale lidé si najdou práci prostě jinde (viz již zmíněné tristní statistiky zaměstnanosti).

Strukturální změny probíhaly v ekonomikách od éry industrializace. Lidé přecházeli ze zemědělství do průmyslu a poté z průmyslu do služeb. Něco podobného se dělo i u nás v posledních 23 letech, jak lze zjistit například v přehledech Českého statistického úřadu. Pracovní firma se běžně přesouvá mezi firmami i v rámci jednotlivých odvětví. Což ale neznamená, že robotizace a digitalizace způsobí hospodářskou apokalypsu a lidé skončí na smetišti jako vysloužilý kávovar.

Neplacená práce

Zastánci nepodmíněného základního příjmu tvrdí, že trh není schopen ocenit potřebnou práci. Konkrétně uvádí péči o děti, nemocné nebo práci v domácnosti. Dovolím si nesouhlasit. Výchova dětí je především investice. A jako taková nemá okamžitou návratnost, byť jsem přesvědčena, že i samotná radost, kterou vám způsobuje pozorování pokroků, jež váš potomek dělá, je dostatečná kompenzace ušlého příjmu.

Přesto v zájmu každého rodiče je vychovat své děti co nejlépe. Jednou to budou právě ony, kdo se o své rodiče postará. Ať už prostřednictvím placení daní do sociálního či zdravotnického systému (záměrně to nenazývám pojištěním), nebo se o ně budou starat sami. A že ne všichni mají děti, které se o ně mohou starat? Máme tady přece armádu těch, kterým stroje sebraly práci!

Dělat, co nás baví

Kdo by nechtěl vykonávat takovou práci, která ho baví? I to prý vyřeší nepodmíněný základní příjem. Prý se zbavíme tlaku na produktivitu a našim cílem nebude masová spotřeba. Problém je v tom, že lidé se chtějí mít stále lépe. Chtějí nakupovat stále více věcí, chtějí mít co nejvíce volného času, chtějí cestovat, bavit se, pečovat o své tělo a mysl. Zkrátka chtějí mít stále větší blahobyt. K němu ale nevede cesta přes nižší produktivitu – právě naopak.

Zastánci nepodmíněného příjmu se přesto nevzdávají a straší nás roboty.

Mě třeba baví malovat obrázky. Kdybych se tím měla živit, musela bych namalovat aspoň jeden obrázek denně, prodat ho aspoň za pětistovku, abych měla – spolu s nepodmíněným příjmem – zajištěno živobytí. Co když ale nikdo nebude mé obrázky chtít? Jak uživím sebe, co dám dětem? A teď si představte, že takhle by dělal každý jen to, co ho baví. Jen tak, lážo plážo, na půl plynu. Co by to asi přineslo? V nejlepším případě stagnaci, ale daleko pravděpodobněji propad životní úrovně. Dříve či později by se do problémů dostal i samotný systém nepodmíněného základního příjmu. Jestliže by klesla produktivita práce, vyrobilo by se méně zboží a služeb, lidé by vydělávali méně peněz, a tím pádem by i méně peněz končilo ve veřejných rozpočtech. Stát by pak sotva dokázal zajistit svůj základní provoz, natož ještě vyplácet nepodmíněný základní příjem.

Zjednodušení sociálního systému

Bohužel neobstojí ani argument, že nepodmíněný základní příjem sjednotí všechny sociální dávky do jedné, stát nebude muset zaměstnávat úředníky, kteří o přiznání či nepřiznání dávek rozhodují a nebude ani muset platit provoz budov, v nichž tito státní zaměstnanci sedí. A celý sociální systém tak v konečném důsledku ušetří hodně peněz.

Možná si pamatujete, když v roce 2006 představil Vlastimil Tlustý své daňové kolečko. Byla to poměrně povedená pomůcka, která znázorňovala, jak by fungoval koncept rovné daně a jedné sociální dávky. Systém spočíval v tom, že pokud byste si vydělali víc, než odpovídalo určité hranici, odváděli byste daň. Pokud byste naopak skončili pod touto mezí, dostávali byste od státu sociální dávku. Ta by byla tím větší, čím méně byste si vydělali a naopak. Takový systém by skutečně nemalé peníze šetřil.

Jenže nepodmíněný základní příjem je něco zcela jiného. V jeho systému by peníze od státu dostávali všichni ve stejné výši bez ohledu na výdělek. Snad i proto se finská vláda rozhodla, že peníze raději investuje do jiných sociálních programů, než do bezedné díry univerzálního příjmu, který lidstvo nespasí, ani kdyby se jeho zastánci na hlavu stavěli.

foto: Shutterstock

Zdeňka Musilová

Zdeňka Musilová

Vystudovala matematiku a ekonomii na brněnské Masarykově univerzitě. Je učitelkou na střední škole, má čtyři děti, všechny s jedním manželem.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.