fbpx

Letošní státní část maturitní zkoušky dopadla hůře než loni. V testech se navíc objevily nesrovnalosti, které u odborné i laické veřejnosti vzbuzují pochybnosti. Výsledek? Ministr školství odvolal šéfa Cermatu. Jenže to nestačí.

Zveřejněno: 1. 6. 2018

Konec Jiřího Zíky v čele Cermatu jen dokazuje, že do státní správy pronikly manýry, které známe spíše z fotbalového či hokejového prostředí. Mužstvu se nedaří, tak se odvolá trenér s nadějí, že jeho nástupce se svými svěřenci vykoná zázraky na počkání a nemožné do tří dnů. Protože nové koště přece dobře mete.

Jistě, chyby či sporné „momenty“ v maturitních i přijímacích testech jsou závažným nedostatkem (proč by měli být studenti biti za chyby někoho jiného), leč pouhá změna vrcholového článku celého od základu chybně nastaveného systému nepomůže. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že by se maturitní zkoušky měly zcela vyrvat ze spárů státu a navrátit zpět do rukou středních škol.

My vám to říkali

Už jen proto, že stávající systém není funkční. Tedy ne že by střední školy neopouštěli absolventi s maturitním vysvědčením v kapse. Jenže technická stránka věci je na státních maturitách asi jediné pozitivum. Na druhé straně zde máme mnoho negativ, která jasně dominují, a přinejmenším by měla zavdat příčinu příslušným státním úředníkům k hlubokému přemýšlení.

Technická stránka věci je na státních maturitách asi jediné pozitivum.

Přitom argumenty proti jednotné zkoušce z dospělosti byly známy již několik let před spuštěním státních maturit v roce 2010. Velice srozumitelně je shrnul například Ondřej Šteffl ve svém textu z roku 2006. Ve značné míře se jeho předpovědi (bohužel) naplnily.

Já osobně považuji za nejproblematičtější to, že současný systém nemotivuje žáky k získávání vzdělání a učitele ke vzdělávání svých žáků. Jestliže jako student máte za cíl odejít s maturitním vysvědčením, své úsilí tomu přizpůsobíte. Tedy snažíte se být připraveni na maturitní předměty alespoň tak, abyste prošli. Ostatní předměty tak nějak zašolicháte, abyste prošli až k té maturitě. Cesta nejmenšího odporu, která je ovšem zcela legitimní, byť nám to může připadat sebesmutnější. A škola? Ta má samozřejmě zájem na tom, aby se mohla chlubit co nejvyšší úspěšností svých žáků u maturit. To je také legitimní. Čím víc žáků, tím víc peněz. A čím víc úspěšných absolventů, tím víc žáků. Kruh se uzavírá.

Garance nekvality

Zastánci státní maturity tvrdili, že ji potřebujeme, aby stát mohl garantovat stejnou kvalitu zkoušky z dospělosti na všech středních školách. Zkrátka jeden papír pro absolventy gymnázií, středních odborných škol i nástaveb. Takže si už osm let veřejně lžeme do kapsy, že všechna středoškolská zařízení připraví žáky pro jejich další studijní či profesní kariéru stejně.

Související…

Jak se má učit matika? Hejného metoda funguje jako skvělý byznys
Zdeňka Musilová

Statistiky ale nemilosrdně ukazují něco jiného (jaké překvapení!). Největší šanci na získání vysokoškolského vzdělání mají gymnazisté, což se u nich následně projeví i mnohem lepšími šancemi pro uplatnění na trhu práce. Kvalita navíc není totožná ani mezi školami stejného typu. Gymnázium v Teplicích je daleko více poptávané než Gymnázium jen ve zhruba sedm kilometrů vzdáleném Bohosudově. Obdobné příklady bychom nalezli jistě také u obchodních akademií nebo průmyslovek.

Nemusíte být zrovna odborníky na školství, abyste cítili, že státní maturity se snaží tuto realitu popřít a jejich propagátoři tvrdošíjně trvají na tom, že kulatý čtverec existuje. Jen laici, někteří rodiče a ideologičtí odpůrci centralizace to nechápou.

Rozdíly existují, ne že ne

Logicky se tedy nabízí otázka, proč vůbec různé typy středních škol existují? Jestliže má mít stejné státem garantované vzdělání gymnazista a kadeřnice, proč nevytvořit síť škol, kde se budou všichni učit totéž? Pochopitelně po ničem takovém nevolám. Snažím se pouze říci, že nemá smysl dávat školám jistou míru autonomie a zároveň je státní maturitou nutit k jednotnosti poskytovaného vzdělání.

Zkoušky z dospělosti mají být (jak už jsem uvedla výše) v kompetenci samotných škol. Jistě, stát pak nebude moci říci, že všichni středoškoláci mají srovnatelnou kvalitu nabytých dovedností. Oproti skutečnému současnému stavu by se však nezměnilo zhola nic. Tak proč nepřiznat, že jsou školy lepší a horší?

Jestliže má mít stejné státem garantované vzdělání gymnazista a kadeřnice, proč nevytvořit síť škol, kde se budou všichni učit totéž?

Jsem si samozřejmě vědoma, že návrat ke stavu před rokem 2010 je velmi obtížný. Dokonce bych řekla, že v tuto chvíli zcela nemožný. Nejen z toho důvodu, že momentálně vládne kabinet bez důvěry a životnost současného ministra školství se nejspíše chýlí ke konci. Jestli se bezprostředním předchůdcům Roberta Plagy něco podařilo, pak je to vštípení do povědomí široké veřejnosti, že vzdělání je něco, o co se za každou cenu musí starat stát. A že ministr školství je takový tatíček všech žáků, studentů, učitelů a tak trochu i rodičů těch žáků a studentů.

Výsledkem je stav, kdy se všichni honí za nějakými papíry. Žáci a studenti za vysvědčeními a diplomy, učitelé za správně vyplněnými formuláři, protože bez nich by jejich školy měly problém se zřizovatelem a zprostředkovaně s ministerstvem. Situace bohužel není o mnoho lepší ani na školách vysokých. Občas se bavím se známými, kteří na nich působí, a ti se se mnou pokaždé po nějaké době dělí o zážitky s nějakým novým papírováním. I řečnická otázka „a kdy nám zbyde čas na učení?“ často padne. Vedle glajchšaltizace pomalu ale jistě naše školství ničí přebujelá administrativa. Ale to už je jiný příběh. Jeho hezkým začátkem by ale bylo zrušení Cermatu.

 

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...