fbpx

Dopisovatelka Flowee Alice Mikulášová o útěku na samotu, který se změnil v útěk za mobilním signálem

Zveřejněno: 5. 5. 2018

To, že lidé mají potřebu utíkat před realitou, je celkem přirozené. Za reality minulého režimu utíkali do přírody, na chaty a chalupy. Dnes tuto potřebu do jisté míry naplňují sociální sítě, kde můžeme obraz o sobě poměrně tvárně měnit podle toho, kým chceme být, nebo kým si myslíme, že bychom být měli. Nejnovějším hitem v útěku od všední reality je útěk do reality virtuální. Ale boom kupodivu zažívají opět chaty a chalupy. Rozhodla jsem se, že tedy zkusím „virtuální realitu“ na reálné chatě.

Češi jsou po Švédech druzí v Evropě, co se týče počtu rekreačních chalup a chat. Chatu nebo chalupu u nás vlastní každá 12. domácnost. A to, že národní hobby rozhodně není za zenitem, dokazuje i fakt, že počet rekreačních objektů roste a oproti 80. létům se téměř zdvojnásobil. Takže Švédy dost možná ještě předeženeme. V Česku je dnes využíváno přes 400 tisíc chalup, chat a zahradních domků. Protože se za poslední tři roky zvyšoval nákup těchto nemovitostí přibližně o 40 % ročně, už nyní se zřejmě blížíme půl milionu rekreačních objektů. Představa chalupaření a chataření se však dnes od předrevolučního modelu výrazně liší.

Související…

Doba, kdy se budeme setkávat se známými ve virtuální realitě, přijde
Hana de Goeij

Toužíme utéct civilizačnímu shonu, stereotypu, problémům, kterým musíme každodenně čelit, konfliktům (ať už se sebou samými nebo s okolím), které musíme řešit. A proto často podlehneme volání divočiny a jedeme si „vyvětrat hlavu“ do přírody. Jenže i z divočiny se chceme dovolat zpět do civilizace. Podle nedávného výzkumu jedné stavební spořitelny chce mít 52 % Čechů na chalupě i televizní a slušný mobilní signál, aby se mohli připojit k internetu alespoň přes mobil. Vysokorychlostní internet a wi-fi využívá na chatách a chalupách 23 % dotázaných chatařů a chalupářů. To asi proto, aby mohli na „fejsbůk postnout selfíčko“ s jelenem.

Utkvělá představa, že si pořídím chatu, každopádně zcela opanovala i mě. Touha po místě, kde mě nikdo nesoudí, kde nemusím s nikým komunikovat v očekávaných mantinelech, kde zkrátka můžu být, kým chci. Tu si zahrát na dokonalou hospodyňku, tu na divou ženu, která běhá po lese a shání dříví, aby postavila potní chýši, nebo na umělkyni, která hledá inspiraci povalováním se v trávě a chytáním lelků (rozumějte meditací).

Naštěstí se do vnitřní diskuse zapojilo i moje skeptické rácio, které se zrovna probralo z dlouhého zimního spánku. Chtělo by to vyzkoušet, než se moje nerozumné já kvůli kousku svobody zadluží. Začala jsem proto pátrat nikoliv v kategorii prodej, ale pronájem. Našla jsem krásný srub v srdci Českého ráje, vklíněný mezi půvabné zelenající se kopečky, s výhledem do kraje. Žádní sousedi, žádná civilizace, ráj to na pohled. No, na nocleh už to bylo slabší.

Romantika? Děkuji, nechci

Představa chaty bez vody, elektřiny uprostřed ničeho je jistě romantická, ale když přijde na lámání chleba (štípání dříví, hygienu či noční výlet na latrínu za chalupu k lesu), tak zas tolik té romantiky není třeba. Ono se nic nemá přehánět, že ano. Dnešní chalupaření a chataření se zkrátka pro většinu lidí – a ani pro mě, jak jsem na vlastní kůži zjistila – neobejde bez teplé vody, světla, tepla a, jak víme z výše zmíněného výzkumu jednoho operátora, bez signálu.

Češi jsou podle cizinců skvělými vynálezci zlatých středních cest. Proto i já osobně dám napříště před virtuální realitou ještě stále šanci chatě. Nebo radši chalupě.

Chci být sice v kontaktu s přírodou, ale zároveň nechci ztratit kontakt s civilizací. Co kdyby mi něco náhodou uteklo? A co by to bylo za survival v divočině, kdybych to nemohla sdílet s našimi vzdálenými blízkými prostřednictvím insta stories? Ale sdílení s blízkými není totéž jako sdílení nablízko. Zvlášť když se kvůli vypadávajícímu signálu nemůžete dovolat manželovi, když vám v noci za chatou něco hlasitě chrochtá.

Zpět do reality

Když jste za normalizace odjeli na chatu, nikdo vám neorganizoval volný čas, nikdo nediktoval, co má jak být nebo vypadat. Na chatě to (alespoň podle mých starších známých a rodičů) byl jistý druh svobody v nesvobodné zemi. Dneska už na chatu jezdit nemusíte. Když chcete utéct od reality, nasadíte si 3D brýle a můžete si dát les „jako živý“. Jen zatím bez zvuků a vůní, ale i to přijde. A určitě se v takovém světě můžete stát snadněji hrdinou než já na té chatě.  

Češi jsou podle cizinců skvělými vynálezci zlatých středních cest. Proto i já osobně dám napříště před virtuální realitou ještě stále šanci chatě. Nebo radši chalupě. Jen ať není na samotě u lesa a ať mě na ni pozvou nějací známí. Nechci tam být sama. A proboha, ať je tam signál.

foto: Profimedia

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...