Na prezidentskou kampaň se připravil pečlivě. Dal do ní spoustu energie a peněz, spojil se s experty, slíbil absolutní otevřenost. Nechápe, proč ho Češi nechtěli. Ale pochopil spoustu jiných věcí.

Přečteno 14325x

Michala Horáčka jsem neviděla čtvrt století, ale stejně jsem si pamatovala, že nesmím přijít pozdě. Byla jsem si jistá, že on bude na místě na vteřinu přesně. A taky že ano, klobouk naražený do čela se vnořil do místnosti s úderem kostelních zvonů. Angličani by řekli, že je „polished“. A našly by se u něj i další britské (spíše než ty české) zvyky.

Doma u Horáčků jsem nikdy nebyla, ale představuji si, že má v předsíni soupravu kvalitních anglických kartáčů. Nevím, jestli po něm někdy házeli vajíčka nebo rajčata, ale je těžké si ho představit v košili, která není dokonale vyžehlená a naškrobená, nebo v kvádru, na kterém uvízlo smítko či psí chlup. Nehty má vymodelované jako antická mramorová socha. V obleku chodí, jako jiní v montérkách.

Související…

Moje sekretářka byla jedničkářka. Její spolužák Petr Kellner měl trojkyTitulek "Vědci zjistili" nesnáším, říká Jiří DrahošVolba prezidenta: Zvítězí Zemanova Opice nebo Drahošovo Dřevo?

Přesto všechno Michal Horáček není strojený. Působí spíš ležérně. Když mu servírka nabídne snídani, ve které je slovo infuze, obličej se mu zkrabatí do vodorovných vrásek a v očích má výraz tak zoufalého odporu, že se slečna nervózně rozesměje. Odmítnutý kandidát na prezidenta si poručí vajíčka ve skle a „normální“ silné kafe.

Lidem se nezamlouval

První otázka na mého někdejšího kolegu z redakce Mladého světa, kde jsme se potkali na konci 80. let, je nasnadě. Proč, když lidi měli na výběr inteligentního slušného nezávislého kandidáta, teď na Hradě sedí ten zlej, ošklivej a ožralej. Michal Horáček na to odpoví lapidárně: „Lidem jsem se nezamlouval.“ Hned na začátku kampaně i v jejím průběhu se snažil přijít na to, proč to tak je. Bez ohledu na to, jak moc se snažil a kolik do toho nasypal peněz, to pro něj nikdo nedokázal vypátrat a dát mu uspokojivou odpověď. Proč ho lidi nakonec nezvolili, neví tedy Michal Horáček dodnes.

V průběhu kampaně umožnil jednomu studentovi FAMU, aby natáčel, co se mu líbí. Existují stovky natočených hodin filmu, který se teď stříhá, a měl by se objevit v Karlových Varech. „Nechal jsem ho, aby se účastnil všech vnitřních porad, dobrodružství té situace, kdy se řeší, jestli jo, nebo ne, co, kudy, kam...“

Může to nachystat na příští prezidentské volby…

To nééé! Do toho už nepůjdu. Ale myslím, že by to mohlo být zajímavé, unikátní věc. Nikdo si k sobě takhle lidi nepouští, aby u všeho byli.

Jenom Macron.

Aby byli filmaři u všeho?

Ano. A víš proč? Macron je jak robot. Kromě toho, že utratí ročně víc než 200 000 euro za prvotřídní francouzský make up, tak nikdy nevypadne z role. Kameraman  za ním může jít na záchod a on je pořád stejně státnický. Pořád hraje, protože je výsostný narcis.

Tak to nebyl můj případ. Já ani nevím, co všechno natočili.

horacek 4

Používám sprostá slova. Normálně. Přece jenom jsem prošel herním prostředím

Ale nepoužíváš sprostá slova. Jak sis ulevoval?

Ne, já používám sprostá slova. Normálně. Přece jenom jsem prošel herním prostředím a tohle byla taky svým způsobem herní zkušenost. Měl jsem na to trénink. A celý život jsem schopen pracovat sedmdesát hodin týdně. Lidi kolem mě, kterým bylo třicet, nikdo z nich nestíhal. Vůbec. Nebyli toho schopní. Ale to je tím mým tréninkem.

Taky jsem to musel být já, kdo řekl: Už se neutěšujte, skončilo to. Můžeme dělat jiné věci, ale nejdřív musíme vědět jaký. Z různých stran chtěli, abych kandidoval do Senátu. Ale mně se nechce. Je to mnohem menší ambice než prezident.

To ne, to je na Horáčka málo. To už spíš jako ten Macron, založit si novou stranu.

Jasně, ale já nikdy nechtěl dělat politiku. Já chtěl psát. A chtěl bych třeba napsat román.

Ale taky jsi svým psaním měnil věci. Nezapomenu popis amerického kluka, který mohl jít rovnou na zápas fotbalu, ale on si šel poctivě nejdřív koupit lístek. Prostě proto, že tak je to správný. Pro člověka, který za socialismu byl vychovaný, že správný je nekrást, to bylo jako pohlazení. Když máš něco takového z rodiny, nezbavíš se toho, bez ohledu na systém.

Souhlasím.

No a ty, co to měli tak napůl, ty jsi přesvědčil. Proto to bylo tak důležitý. A důvod pro vytvoření politické strany je stejně zásadní.

Já vím, jenom jsem na to moc starej.

Tak to jsi mě rozesmál (vypadá totiž nesnesitelně podobně jako před čtvrt stoletím. Přistihnu se, že pozoruju jeho obličej a štve mě, že tentokrát jsem od pohledu ta starší...).

Ne vážně, já jsem vyčerpanej. Musel bych tomu věnovat zbytek života. A na úkor své rodiny. Už jsem leccos udělal, v tom smyslu je moje svědomí čistý. Nechci do politiky jít. Nechci být v Senátu – to je jenom pojistka. Důležitá pojistka systému. A teď bude obzvlášť důležitá. Ale pro mě to není dostatečně tvůrčí. Politika se dá dělat i tak, že bych si našel dobrou katedru, místo, třeba na Seznamu. Někde, kde bych psal nebo vystupoval.

Náš školský systém odměňuje studenta, který nedělá chyby. Čím méně chyb, tím lepší známka. Žádné chyby – jednička. Kellner měl trojky.

 

Možná bych mohl ovlivnit víc než v Senátu. Ti, co mi dali hlas, byli opravdu přesvědčení. To nebylo z nouze. Panu Drahošovi spousta lidí dala hlas povrchně. A spousta lidí mi to i řekla: Já chtěl volit vás, ale pak se jevilo, že Drahoš bude ten, co by mohl porazit Zemana… Ale to je strašně malý, trapný důvod. Těch půl milionů lidí, co mi dalo hlas, OK, s tím se dá už něco dělat. Ale já zrovna nemám žádný projekt. Ale budu ho mít.

horackovi

S manželkou, která ho podporovala po celou prezidentskou kampaň

Horáčkovi se ozve mobil, bavíme se o tom, jak nás oba štve neutuchající vlna podivných informací a jejich nízká kvalita. Namítnu, že je to třeba v pořádku, třeba se jen vracíme k tomu, co tu bývalo. Dřív přece taky někdo na trhu vyvolával s pomocí názorných obrázků nejposlednější krvavou nebo jinak dryáčnickou událost. Horáček se mnou nesouhlasí.

Rozdíl je, že dřív na ty rynky přijel s tabulí specialista. Měl to vymyšlený, vypointovaný, byla legrace. Lůza naslouchala. Teď je změna v tom, že všichni na tom rynku mají vlastní tabule…

A všichni řvou.

Všichni křičí jeden přes druhého. Dřív byl člověk jenom konzument. Pro nás, co jsme byli v Mladém světě, je to velký šok. Protože když my jsme byli v Mladém světě, byla cenzura, šéfredaktorka s červenou tužkou, autocenzura… A přece: Když jsem tenkrát v roce 89 psal Dopisy z lásky a nenávisti, chodily spousty reakcí na koresponďákách. Byly jich plné prádelní koše! Nejen na moje články, ale na celý časopis, který byl obrovsky čtenej, podle mého soudu 1,5 milionů čtenářů. Tisklo se 500 000 a každý výtisk četlo několik lidí.

Moje matka čekala léta (marně) na předplatné. Nemohla jsem jí pomoci ani přesto, že jsem byla zaměstnaná jako reportérka redakce. Musela jako každý jiný čekat, až se přísně limitované předplatné uvolní úmrtím jiného čtenáře.

To dnes nikomu nevysvětlíš!

Ne. A nic nešlo, ale na všem záleželo. Protože lidi ten časopis četli, mluvilo se o tom. A já, který si stěžoval na tu cenzuru a říkal, že kdyby nebyla, tak bychom to všechno pořádně čtenářům řekli... Vůbec jsme si tehdy neuvědomili, že to je vrchol příznivé situace pro novináře a tvůrce obecně. Protože tvůrce se chce cítit se svými posluchači nebo čtenáři v nějaké interakci. Tak to tenkrát bylo. To jsme věděli, že nás četli. To jsme se nemuseli přesvědčovat.

horacek stab

Zájem médií byl veliký, program je ale moc nezajímal

Vešla jsem do metra a ve vagonu osm lidí četlo Mlaďák, můj článek. A mně se líbilo, že nevědí, že sedím mezi nima, a přitom jsme v komunikaci...

Ano. To bylo fantastický a člověk měl pocit, že to, co dělá, má smysl. Víc než pocit: byla to naprostá jistota. Když vidíš, že lidi čtou tvůj článek, máš to černý na bílým, live před sebou, to je super. Zatímco teď jde všechno. Cokoliv můžeš říct, ale zase na tom nezáleží. Předtím nic nešlo a na všem záleželo. Teď všechno jde a nezáleží na ničem. A to je ten strašnej rozdíl. Pro žurnalistu i pro umělce. Já samozřejmě nechci, aby se vrátila totalita, abych zase něco dával mezi řádky... Ale člověk holt nemůže mít obojí. Všechno je extrém. Totalita s cenzurou byl extrém. A tohle je taky extrém. Teď vůbec nevím, jestli má práce má smysl. Je vidět, jak je ta doba strašně zrychlená, a v tom proudu dějin je v tom úplně jedinečná. Když ten můj profesní život začínal, ty tři roky, co jsem v Mladém světě pracoval, jsem byl současně i textař. S Hapkou jsme udělali desku, Hegerovou nebo Kocába. Penzionu svět si lidi koupili 150 000 kousků. A všude se to hrálo, každý týden byly žebříčky. Když jsme dělali autogramiádu, pasáží Práce na Václaváku se vinula fronta lidí, kteří chtěli podpis. Až na hlavní poštu. Jako by se tam dělo něco, bez čeho člověk… zemře. Šli tam hlavně kvůli Hegerové, ale stejně jsem měl pocit, že i kvůli mně. A ten pocit byl tak mimořádný, nikdy ho nezapomenu. A teď, o dvacet pět let později se stalo, že ty desky nekupuje nikdo. Nikdo! To už není, že je kupuje málo lidí. Ne, nikdo. Raději si to odněkud stáhnou. CD stojí prachy, 350 korun. Tenkrát Hegerová byla za padesát. Při dnešní kupní síle by musela stát pětistovku a to nestojí. Tehdy jsem si myslel, že jsem si dobře vybral povolání, na celý život. S písničkama se teď ale nejenom že nemůžeš živit, je to něco, co musíš platit. Je to nákladný koníček. To je ten strašný rozdíl, který můžeme vidět na českých hřbitovech.

Na českých hřbitovech?

Třeba na Olšanech jsou hroby ještě z 19. století, jsou opulentnější, andělé, žula, leštěným zlatým písmem vyvedená jména nebožtíků. A tam nikdy není napsáno jen Jan Novák. Nikdy. Vždycky: Jan Novák, přednosta stanice, učitel ve výslužbě, lékárník. Člověk byl vždycky definován svým povoláním. A už to samo povolání je úžasné slovo. Protože byl povolán samotným Hospodinem, aby byl lékárník. A nic jiného. Ty seš lékárník, tobě to bylo určeno, buď rád, je to tvojí součástí. Navždy. Zatímco dneska, jak dokládá můj život, něco, co se jevilo jako jasná profese, kterou se člověk uživí a proslaví, najednou vůbec nikoho nezajímá. Musíš si to sama zaplatit!

Musíš třeba kandidovat na prezidenta...

No třeba. Ale tady je vidět, co čeká nás všechny, a na to naše školství vůbec nezareagovalo. Je pořád v tom 19. století. Naše děti jsou vychovávány rakousko-uherským školstvím, které bylo postaveno na tom, co potřebuje stát. Co potřebuje stát? Stát potřebuje průmysl. Rieger říkal: Naše vzdělání a náš průmysl je to, čím se budeme bránit našim nepřátelům. Byla to až posvátná výzva do zbraně. A ta byla pro potřeby společnosti, aby se mohla vyvinout industriálně a zařadit se mezi nejbohatší země světa. Stačilo, aby někdo měl šalupu s jedním dělem a dobyl Indii… A dodneška je to stejně postavené. Ukazovalo se to i v té prezidentské kandidatuře. Topolánek taky tvrdil, že musíme dělat ty učňovské obory. Ale jaké!? Víte, že nějaké řemeslo bude ještě za dvacet let vůbec existovat?

horackovi 2

Se ženou při vyhlášení výsledků. Byl to úspěch? Asi nakonec byl, i když k vítězství nevedl

Nebo za pět.

Že neskončí jako platnéři, rukavičkáři nebo parukáři? Ulice jsou po nich pojmenované, ale kde jsou? Tenkrát to trvalo dvě stě let, než se řemeslo zhroutilo, teď to jde rychle.

To, co potřebujeme, jsou tvořiví lidi, kteří si budou vědět rady v úplně nových situacích, hledají originální řešení…

Ono to má už následky, že naše školství nefunguje. A někdo to už pochopil a dělá soukromé školy, které to dělají jinak. Vyjeli do Ameriky, do Kanady, do Finska, očíhli to, převzali nejlepší nápady a začínají ty školy otevírat tady. Jsou strašně drahý, 250 000 korun za ročník střední školy. A to znamená, že tyto děti  budou nastupovat na ta nejlepší místa a budou provázaní. Maruška, kde je? Na velvyslanectví. A Láďa, v NATO, super. To je první kapitál, který dostanou. Ten druhý je, že si osvojí kritické myšlení, nebiflují jen věci, které rychle zase zapomenou. Naučí se řešit úkoly, hledat řešení. A konsekvence je taková, že se otevřou nůžky, které ve společnosti nikdy nebyly. My jsme byli ten plebejský národ, kterému postavili školy jak paláce, v každém Jevíčku je výpravná secesní budova…

Znáš školu v Nymburku? Ukazovala jsem synovi, kam chodil Hrabal, nemohl uvěřit, že je to budova školy: „Ty jo! To je jak Buckinghamský palác!“ Nádherná, zlacená…

Ty paláce byly unikátní v tom, že do nich mohli všichni. Jak tady nebyla žádná šlechta, mohli tam všichni. Celá ta inteligence: Masaryk synem panského kočího, Palacký z osmi dětí, ve dvanácti přešel hory, předpokládám bos. Všichni mohli mít dobré vzdělání. Nůžky neexistovaly, teď se začínají objevovat.

S hudebním skladatelem Petrem Hapkou napsali řadu hitů pro přední české i slovenské zpěváky. Teď už se textařinou živit nedá, říká Michal Horáček

Petr Hapka a Michal Horáček

Co jsi objevil při těch svých cestách republikou?

Mě udivilo, kolik je tu tvořivosti. Lidi jsou nevídaně, pro mě překvapivě, tvůrčí. Viděl jsem spoustu lidí, kteří začínali v garáži. Jeden chlap měl kluka, šel mu v roce 1991 koupit koloběžku. Nebyly, když byly, tak hnusný. Tak udělal klukovi koloběžku sám. Dvacet šest let poté má v Hanušovicích továrnu. Jmenuje se Kostka Kolobka, nejlepší koloběžky na světě, jezdí na tom světové poháry, mistři světa jezdí na jeho koloběžkách. To je úžasný vidět to vítězství nad plánovaným hospodářstvím. To by se nikdy nepovedlo, kdyby to někdo naplánoval. Jak říkal Černomyrdin: Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako vždycky…

Když jde člověk po ulici, zdá se, že se nic neděje, ale my jsme uvnitř uragánu. Teď se to děje, teď to kypí. Všechno.

A tady je teď Kostka Kolobka v díře na Šumpersku, kde 200 let lidi pracovali ve sklářském nebo textilním průmyslu. První zničila privatizace, druhé dorazila čínská konkurence. Takže ty lidi neměli nic. Přijde člověk, který zaměstná 120 lidí za třicetitisícové platy. Tam je to ranec. Další člověk vymyslel napůl padáková křídla, napůl rogalo. A vyváží se to do celého světa. A nikdo se o tom nedozví, nikde se o tom nepíše. A oni to ani nechtějí.

Proč ne?

Jejich trhy jsou z osmdesáti procent v Austrálii, Kanadě, v Japonsku. Tady by jim jenom záviděli, jedou si to svoje. A země je protkaná těmito firmami do osmdesáti zaměstnanců. To ještě nejsou giganti. Ale vyvíjejí se dynamicky, podle mě je to jako někde v Kalifornii. Samozřejmě mnohým se to nepovede, ale je to jasné vítězství nad tím školským systémem, který totiž akcentuje to, že člověk nedělá chyby. Čím méně chyb, tím lepší známka. Žádné chyby – jednička.

Ivana prošla gymnáziem jako jedničkářka. Ve všech směrech jedničkářka, žádné chyby nedělala. Ale neměla do čeho píchnout, tak jsem ji zaměstnal jako svou asistentku. A ona říká: V té naší třídě byl kluk, takovej hezkej, ale jinak bída, ty známky… to bylo strašný. Vždycky něco zapomněl, neučil se. Zatímco Ivana měla samé jedničky a skončila u Horáčka jako sekretářka, ten kluk je Petr Kellner.

Naše školství produkuje ty sekretářky. Co chcete od svého dítěte? Aby bylo sekretářka u Horáčka – když to dobře dopadne? Anebo chcete, aby bylo miliardář? Připouštím, že být miliardář možná není ten největší životní úspěch. Ale když to srovnáte s možností být sekretářka u Horáčka, přece jenom… Co byste si vybrali.

Co s tím?

My jsme teď ve chvíli, kdy se to láme. Teď je zoufalý hlad po dobrých školách. Čtyřiadvacetiletý Ondřej Kaňa založil Americké gymnázium v Praze, v Brně a dělá třetí v Bratislavě. Nalákal profesory, zaplatil je, napařil školný. A rodiče platí, hned a v keši, žádné faktury...

V knihovně v Sázavě jsem před týdnem zaslechla jméno Gogol. A pak pán od počítače řekne: „Jo, Revizora dal jako námět Gogolovi Puškin, on mu dal dva náměty. Gogol churavěl, léčil se v západní Evropě, ale nepomohlo mu to, zemřel mladý.“ Chápeš to? Všude jinde na světě, když řekneš Gogol, budou hádat, že jde o avivážní přípravek. Souhlasíš se mnou, že Češi jsou pořád ještě mimořádně vzdělaní?

Je to zvláštní. Přesto, že ztrácíme schopnost číst, tak přece jenom pořád ještě jsme zemí, která má na počet obyvatel bezkonkurenční hustotu veřejných knihoven. Já si dokonce myslím, že ve dvacátých letech byl zákon, že v každé obci musí být knihovna. Máme jich strašně moc. A povzbudivá zpráva je – ptal jsem se na to – že čtenářů neubývá. Ani těch mladých. Oni sice pořád čumí do mobilu, ale zároveň ještě čtou. Ta živá historická paměť, že kniha, čtení je něco dobrého, tu pořád je. Nedovedu si představit ani v Itálii, že by znali Gogola. Možná v Anglii?

V Anglii ani náhodou. Nikde jinde na světě.

Na Manhattanu v devadesátých letech bylo na každém roku knihkupectví Barnes & Noble. Obrovské knihkupectví, které bylo zároveň i takovým centrem, mělo kavárničky, lidi si tam mohli číst v knihách a zase je vrátit zpátky na regál. Lidi se tam setkávali, ale hlavně – četli knihy. Teď jsem se musel dívat do Googlu, kde bych aspoň jeden Barnes & Noble našel! Nevím, jak je to možné, ale ty živé knihy zmizely.

Michal Horáček dál mluví o tom, že si sice koupil elektronickou čtečku, ale nikdy se s ní nesžil. Potěším ho zprávou, že dva největší trhy elektronických titulů přiznaly porážku: zatímco počet prodaných titulů u papírových knížek každým rokem narůstá, u virtuálních už několik let po sobě klesá.

Je to tedy skvělá zpráva, že u nás se pořád čte, ale asi to ještě není rozhodnutá bitva...

Michal Horáček jako šéf Fortuny. Vyvíjí se ale vzhledově se opravdu moc nemění

Devadesátá léta. Hudebník a majitel Fortuny Michal Horáček


A co teď s tebou? Co Horáček dál?

Nevím.

Máš někam našlápnuto?

Nemám. Skončila jedna velikánská věc, strašně zábavná a nesmírně náročná, člověk to musí nejdřív vydejchat, poplatit složenky a faktury… Musí z toho vyjít. Mentálně to musí doklapat. Politiku dělat nebudu. Tohle byla pro mě mimořádná věc. Já bych na Hradě všechno změnil. Bylo by to dokonce lepší než za Havla, i za něj se dělala spousta věcí špatně. Měl jsem jasnou představu a určitě bych to dokázal.

Co tě na tom Hradě tak štvalo?

Vzhledem k tomu, jak to vypadá teď, úplně všechno. Udělal jsem internetový portál, jmenovalo se to 100 dní, je pořád ještě přístupný. A tam jsem popsal, co bych změnil první den, druhý..., den za dnem. Bylo to důležitý, protože je to konkrétní. Jménem prezidentské kanceláře bych se omluvil dědicům Ferdinanda Peroutky (Miloš Zeman lživě tvrdil, že Ferdinand Peroutka napsal článek Hitler je gentleman).

No a pak jsou věci, které se obtížně dávají do rozvrhu. Chtěl jsem z Hradu udělat dvě věci. První, aby to byla výkladní skříň a sloužila celé veřejné sféře. Aby to byl ten vzor, příklad, jak se mají věci dělat. Aby byl nejtransparentnější a ostatní by mohli říct: když to jde na Hradě, tak u nás to půjde taky. Aby se konečně dostalo do centra naší pozornosti, že bez transparentnosti se nedá žádný slušný systém budovat, musí se vidět, jak se to stalo, jaké peníze byly vynaložené. Aby všechno bylo srozumitelné a kontrolovatelné.

Náš problém porevoluční politiky je, že to tak nebylo. Že kmotři ODS obsadili kraje a pak si to rozkradli jak pašalíky. A jenom proto, že to nebylo dostatečně transparentní. A druhá věc: Hrad by byl absolutně nezávislý. Proto jsem si neřekl o žádný příspěvek, aby bylo zřejmé, že nejsem závislý ani na politických stranách, ani na sponzorech. Doufal jsem, že to lidi tak budou chtít. Prezident má být zodpovědný jenom občanům a nikomu jinému. Ale musím konstatovat, že tohle nikoho nezajímá, lidi to opravdu moc nechtěli.

A chápeš, proč ne?

Nevím. Za všema byl někdo. Topolánka na poslední chvíli poslal Křetínský. Drahoše vybavili miliardáři vším a není pochyb, že by jim něco musel splácet. Já lidem nabídl alternativu, ale nikdo to nevzal jako relevantní věc. Já vlastně ani nevěděl, co by lidi chtěli. Nakonec jsem zjistil, že opravdu málokdo šel tak daleko, aby vůbec zjistil, že tohle nabízím. Přesto, že jsem to opakoval denně, mám pocit, že to proniklo k minimu lidí.

A pak je tam ještě třetí věc: To, co má prezident dělat. Zastupovat stát navenek, chodit střízlivý a včas. To je celé. A ne přiletět pozdě na pohřeb slovenského prezidenta, když je to za rohem. A taky poplatit dluhy. Nejde jet čtyřikrát do Číny a čtyřikrát do Kazachstánu a ani jednou do Španělska, které je pro nás osmnáctkrát důležitější než třeba celé Rusko. Konečně ukázat Evropě, že jsme Evropani. Chvíli jsme byli jiná země, ale teď se zase vracíme, to bych akcentoval. A soustředil se na Kanadu, USA a Austrálii.

Ale to by udělal každý jiný kandidát. Co žádný z nich nenabídl, byla ta radikální otevřenost a nezávislost. Vlastně nevím, co nabídli. Protože já psal svůj program tři měsíce s pomocí takových mozků! Odborníci na armádu, lidi z generálního štábu, odborníci na silnice… Každé slovo bylo důležité. Předložil jsem program, že to je "to ono" a že za něj budu bojovat. Když jsem v televizi Drahošovi řekl, že nemá žádný program, odpověděl: „Lidi mi říkají, to vy jste náš program, pane profesore.“ A to mi připadlo ješitný, hloupý. Říct: Já jsem tak strašně dobrý, že ať řeknu cokoli, lidi na to poví: Jo, to je dobrý... To je nemožné, urážlivé. V nějaké debatě jsem mu to taky řekl, ale Drahoš na to jen něco zamumlal.

Pochválili jsme ten chytrý český národ, proč teda nezareagoval na chytrý program?

Nikdo z toho neudělal kauzu. Já na tom strašně pracoval, ale ani specialisti ani redaktoři ve studiu se nenamáhali ho přečíst. Dělali se mnou rozhovor, ale program nečetli. Měl jsem dojem, že program nehrál žádnou roli. Je víc zajímaly věci jako: Ten Horáček, on je nějakej nepřirozenej! Fakt, hodnotil se estetický dojem. O jiném řekli: Ten dobře mluví. Zeptal jsem se, co říká. Odpověděli: No to nevím, ale má to dobře seřazené. Všechno se to rozdrobilo a zvulgarizovalo.

Perly sviním?

Nejsem tak ješitnej, abych to říkal. Udělal jsem, co jsem mohl, akorát to nikoho nezaujalo. Není společenská objednávka. Lidi necítí potřebu znát něčí program. Možná jsou happy. Systém je tak solidní a dobrý, že nepotřebuje měnit.

Související…

Moje sekretářka byla jedničkářka. Její spolužák Petr Kellner měl trojkyTitulek "Vědci zjistili" nesnáším, říká Jiří DrahošVolba prezidenta: Zvítězí Zemanova Opice nebo Drahošovo Dřevo?

Ale já díky tomu kandidování poznal spoustu náramně šikovných a chytrých lidí. Třeba Kamlera, co dělá v Šumperku spací pytle. Zjistil, že jsou špatné, a ty, co se dováží, moc drahé. A dnes ty svoje vozí do Švýcarska. Tahle republika je plná úžasných lidí!

foto: Profimedia

Anastázie Harris

Anastázie Harris (ash)

Novinářka, publicistka, autorka knihy Alžběta II.: Pracující žena. Jinak také pracující žena.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.