Jeden intelektuál se tomu snažil poctivě porozumět. A druhý mu za to dal co proto. Zkrátka takový pěkný příběh o nadřazenosti

Proč jsou Američané tak naštvaní, že soused sousedovi nemůže přijít na jméno? Propast mezi lidmi nových a starých pořádků – progresivisty a tradicionalisty, chcete-li – snad nikde není tak hluboká jako ve Spojených státech. Odkud se ona propast bere? 

Sociolog z Princetonské univerzity Robert Wuthnow se rozhodl přijít na odpověď ještě daleko dříve, než Ameriku rozdělila zase o slušný kus důkladněji loňská prezidentská volba. Posledních osm let strávil tím, že jezdil po menších amerických městech ve všech státech Unie a ptal se, co jejich obyvatele štve.

Související…

Z Číny do Číny už neplatí aneb Když říše středu odmítá naše odpadkyKrálem všech bankéřu se brzy stane dýdžejPřed 500 lety začal platit český tolar, předchůdce dolaru

Z odpovědí na jeho otázky vzešla kniha The Left Behind: Decline and Rage in Rural America. Na co přišel? Zjednodušeně řečeno, Wuthnow zjistil, že relativně skromné majetkové poměry nejsou zdaleka jediným důvodem k rozladění amerického venkova. Více jeho obyvatele trápí "mravní úpadek", jenž se na ně hrne z bašt liberalismu v čele s Washingtonem a jeho politiky, imagemakery, decisionmakery a všemimožnýmidalšímimakery.

Výslech

Autor sám je smýšlení liberálního, zatímco zpovídaní mají sklon uvažovat konzervativněji. Wuhtnow se však, dle tónu knihy soudě, snažil hledat odpovědi na své otázky poctivě. Za svůj úkol si vytknul zjistit, co si lidé na druhém ideologickém břehu myslí, nikoli vynadat jim, že si to myslí blbě.

 Člověk nemusí být úzkoprsý buran po pás ponořený do prasečího hnoje, aby ho k smrti otravovalo to samolibé sebeuspokojení z vlastní nadřazenosti, které z lidí progresivních názorů prýští, jen co otevřou ústa

Jeho kniha však trochu neočekávaně dala nepřímo, ale stejně působivě nahlédnout i do myšlenkových poměrů tábora progresivního. Výsledek je překvapivý – zejména když uvážíme, že progresivní liberálové viní tradicionalisty z nedostatku otevřenosti a tolerance.

O onen nečekaně působivý náhled se postaral Sean Illing, novinář-specialista na rozhovory liberálního serveru Vox.com. Nedávno Wuthnowa stran jeho knihy zpovídal; a už z prvních řádků výsledného textu je zjevné, že měl jasno už předem, jak má rozhovor dopadnout. Na schůzku přišel s pevným rozhodnutím dokázat, že lidé smýšlející konzervativněji než on, jsou společensky nepřijatelní, sto let za opicemi, nehodní sdílet s ním, Illingem, jeden kontinent; a vůbec by bylo nejlepší je zasypat vrstvou vápna.

„Rozhodl jsem se s Wuthnowem mluvit  o tom, co zjistil, a o tom, že obavy těch lidí z ‚mravního úpadku' Ameriky jsou vlastně jen zástěrkou pro mnohem hlubší obavy z rasových a demografických změn," přiznává Illing otevřeně, že v ideologické oblasti není míru.

Rasismus nebo pitomismus?

Ekvivalentem vojenského rozhodnutí nebrat zajatce je v dnešní Americe nařčení z rasismu, ať už to znamená cokoli. A Illing udělal všechno, aby tuhle zničující nálepku na své myšlenkové odpůrce přilepil co nejdůkladněji. Všimněme si jen termínu "rasové a demografické změny" z předcházejícího odstavce. Je to nesmysl; rasové změny, míněno změny v rasovém složení dotyčných společenství, zjevně spadají do kategorie změn demografických. Kdyby tedy Illingovi šlo více o zjišťování faktů než o vynášení rozsudku, psal by nejspíš prostě o změnách demografických. Bajonet antirasismu již však byl jednou namířen – tedy vpřed, vojsko!

„Soustředili jsme se na města do 25 tisíc lidí na venkově, daleko od větších měst a jejich předměstí,“ vysvětloval Wuthnow metodiku, jíž se při práci sběru informací pro svoji knihu řídil. „Na venkově, tedy bělošském venkově – nebo se mýlím?“ zavelel k útoku Illing.

„Ti lidé věří, že Washington má nad jejich životy velkou moc,“ pokračoval Wuthnow. Zjednodušeně řečeno – jeho respondenti vědí, že federální vláda má k dispozici obrovské prostředky, a obávají se, že z těchto prostředků mají užitek spíše města než venkov, spíš přistěhovalci než starousedlíci, spíš menšiny než tradiční anglofonní obyvatelé,“ říká Wuthnow. „Ale to je jenom rasismus a kulturní nesnášenlivost a nic na tom nemění, jestli se to prezentuje jako projev nějakých hlubších obav,“ vypálí salvu Illing.

Esence nadřazenosti

A tak to pokračuje až do konce. Z potenciálně zábavného tématu se tak stala přehlídka Illingova odporu vůči rasismu, xenofobii, sexismu, homofobii, daltonismu a představě, že kluci mají chodit na pánské toalety, kdežto holky na dámské. (Ne, zadržte. Barvoslepost jsem si ze zoufalství přidal – ale chápete, kam mířím.)

Gratulujeme panu Illingovi k pevnosti jeho přesvědčení, ale zároveň je taky fakt, že díky téhle okázalé prezentaci ve výsledném textu jaksi nezbyl prostor na zodpovězení některých zajímavých otázek. Přinesla Wuthnowova práce do diskuse na téma ideologického předělu nějaké nové informace? Pokud ano, jaké? Co to znamená a jak toho lze využít? To všechno bychom se rádi dozvěděli. Ale kdepak; Illing to obětoval na oltáři svých vlastních klišé.

Wuthnowova kniha tak podává svědectví hned dvojí; záměrné o tom, co štve tradicionalisty, a neplánované o tom, jak s poskytnutými informacemi nakládají progresivisté. A nabízí se otázka, jestli celý problém není nastaven trochu nakřivo. Člověk nemusí být úzkoprsý buran po pás ponořený do prasečího hnoje, aby ho k smrti otravovalo to samolibé sebeuspokojení z vlastní nadřazenosti, které z lidí progresivních názorů prýští, jen co otevřou ústa, Illingem počínaje a Hillary Clintonovou konče.

Kdo s námi nesouhlasí, není pro nás protivník, jehož porazíme v politickém boji. Je to někdo, kdo stojí mimo rámec veškeré přijatelnosti, což jej z jakéhokoli politického boje diskvalifikuje. Howgh

Esenci té na odiv stavěné nadřazenosti lze shrnout do pár řádek: kdo s námi nesouhlasí, není pro nás protivník, jehož porazíme v politickém boji. Je to někdo, kdo stojí mimo rámec veškeré přijatelnosti, což jej z jakéhokoli politického boje diskvalifikuje. Howgh.

Ta myšlenka není docela nová. Server Politico.com psal už před rokem a půl, že Trumpa dostaly do Bílého domu hlasy lidí, kteří především nesnášeli Clintonovou. Server Slate.com nedávno publikoval článek, jenž připisuje progresivním liberálům vysoký podíl viny na absurdně antagonistickém pojetí dnešní americké politiky (https://slate.com/news-and-politics/2018/03/is-liberal-smugness-to-blame-for-our-political-climate.html). Trpělivost došla i serveru Vox.com, který je jinak trochu nalevo od Che Guevary.

Je docela dobře možné, že soud dějin dá za pravdu progresivnímu uvažování před tradičním. Ale dokud bude onen progresivní hlas znít tónem Seana Illinga či Hillary Clintonové, posloužil by své věci lépe, kdyby si k pranýřování vybral něco jiného než zaťatou názorovou uzavřenost; protože tou je vinen stejně jako jeho nejbigotnější odpůrci.

Daniel Deyl

Daniel Deyl (redaktor týdeníku Euro)

Od roku 1994 pomáhá dostat česká média do červených čísel. Po většinu času cynický skeptik; ve zbývajícím čase si hraje na Phila Marlowa.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.