Vyrábět rukodělné výrobky je dnes luxus. Mají-li řemeslníci přežít, musíme od nich nakupovat.

Dítě přinese domů nabídku ke studiu na Oxfordské univerzitě. Je to důvod k oslavám, nebo by bylo pro jeho budoucnost lepší poslat jej do „učňáku“? Na všechno, co zabere míň než deset minut přemýšlení, totiž už teď existuje algoritmus. Chirurg i právník se stejně jako většina dalších profesí dá nahradit robotem. Ale možná bychom se nemuseli umělé inteligence tolik bát, kdybychom se trochu poučili z minulosti. Pokud to nezpackáme, chytří roboti by nám měli poskytnout svobodu: abychom konečně – a všichni – mohli dělat jenom to, co chceme.

Dvacet let starý příběh

Kintaro Yazawa nenáviděl svou prestižní práci. K smrti se nudil mezi špičkovými úředníky a obchodníky. Manželka ho nevydírala tím, že musejí splácet hypotéku, a Kintaro dal výpověď. Miloval dřevo a chtěl z něj vyrábět nábytek, který se bude dychtivě dědit z jedné generace na druhou. Nejdřív se tedy naučil ve Francii výrobě varhan, ale neměl dostatečný hudební sluch. 

shutterstock 534566581

Japonské spojování dřeva.

V truhlářském katalogu mu učaroval neobvyklý spoj, byl dílem legendárního řezbáře – umělce Ernesta Gimsona. Kintaro vzal těhotnou ženu a tříleté batole a vydal se do Anglie, aby si o Gimsonově přístupu ke dřevu nechal vyprávět od syna jeho někdejšího spolupracovníka. Starý řezbář mu ukázal tzv. holubičí spár, kterým japonští mistři po tisíciletí spojovali pevně a elegantně (bez pomoci podřadných vymožeností jako jsou hřebíky) části dřevěného nábytku. Yazawa si schválně vybral nábytek, protože kromě několika posledních starých mistrů ho v Japonsku už nikdo tímto tisíce let starým způsobem nedělal. Kintorovy židle, truhly, stolky dnes přijdou na sta tisíce korun – kus, a musíte si na ně počkat. O budoucnost starověkého řezbářství, které vyžaduje nekonečné měsíce precizní práce, se Kintaro dnes už nebojí. V rozhovoru pro Financial Times loni řekl: „Nejsou nás zástupy, ale už nejsem sám, je jasné, že tu bude celá řada vynikajících pokračovatelů.“

Štěstí se šroubovákem

Do roku 2008 byl Kintorův příběh neobvyklý. Ale finanční krize v západní Evropě a v Americe připravila o práci čtyřicátníky a padesátníky, kteří museli začít znovu a v úplně jiném oboru. Z nouze se řada z nich vrhla na řemesla. „Došlo k evoluci,“ vysvětluje Gérard Desquands, prezident státem dotovaného institutu, který ve Francii zastřešuje 281 nejrůznějších řemesel (Institut National des Métiers d´Art): „Lidé, kteří se do té doby živili hlavou, se chtějí dotýkat rukama materiálů, chtějí rukama tvořit. Někteří vyrábějí luxusní předměty, řada z nich dělá věci každodenní potřeby.“ Změnil se taky přístup konzumentů. Levné předměty jsou najednou řadě lidí protivné, chtějí kvalitu, jsou ochotní mít méně věcí a zaplatit za ně víc.

profimedia 0008167683

Restaurátor staroživného nábytku při práci.

Finanční krize ale jenom urychlila něco, co už léta viselo ve vzduchu. Moderní člověk víc a víc závislý na abstraktním, nehmatatelném elektronickém světě začal hledat pevný bod, něco materiálního, čeho by se mohl chytit a co ho spojovalo se zkušeností a s hodnotami předcházejících generací.

Ještě začátkem 90. let bylo nejposlouchanějším rozhlasovým pořadem v Americe povídání dvou postarších chlápků: vtipně a prakticky radili telefonujícím posluchačům, jak opravit jejich porouchaný vůz.

Ještě začátkem 90. let bylo nejposlouchanějším rozhlasovým pořadem v Americe povídání dvou postarších chlápků: vtipně a prakticky radili telefonujícím posluchačům, jak opravit jejich porouchaný vůz. Co mohlo člověku přinést větší uspokojení? Přijdete na to, proč auto nejede nebo proč vás zlobí, vylovíte potřebné nářadí, umažete se a – pokud máte trochu fortele – můžete zase triumfálně vyjet. Jenom blbec stál bezradně nad otevřenou kapotou… Ale teď: vnitřky aut mají elektronické útroby, které připomínají propriety z natáčení Star Wars a do nichž si troufnou sáhnout jenom specializované opravny vybavené pojištěnými experty. Přestali jsme se ohánět šroubovákem, náš svět je pasívnější – my s ním, věčně odkázaní na jiné.

Vezla jsem dceru na silvestrovskou party a cestou nám praskla duše. Před dvaceti lety bych si buď stoupla vedle auta v minisukni, nebo bych vylovila hever a náhradní kolo – a po chvíli nadávání a hekání bychom pokračovaly triumfálně v cestě. Ale mě to vůbec ani nenapadlo! Místo toho jsem zavolala službu, na kterou mám nárok díky nesmírně drahému pojištění. Hodinu a půl jsme v mrazu čekaly na nekoherentního moulu, aby nám dal k podpisu dvacet papírů a řekl, že kolo nemůže pořádně utáhnout, ať jedu i po dálnici pro jistotu třicítkou...

Lenin a Ford z pohledu řemesla: prašť jako uhoď

Jak Lenin tak Stalin byli ve své industrializaci vesměs feudálního Ruska silně ovlivněni chlapíkem, který měl studovat práva na Harvardu. Ale mladému Frederickovi Winslow Taylorovi se začal rapidně zhoršovat zrak, a tak se místo toho vyučil vzorkařem a mechanikem v továrně rodinných přátel. Když si (mluvíme o 19. století) Taylor začal všímat přístupu ostatních dělníků k práci, slovo produktivita ještě neexistovalo. Jeho Zásady naučného řízení (Principles of Scientific Management) měly masívní vliv v první třetině 20. století. Taylor přišel na to, jak továrníkům ušetřit peníze: „…manažeři shromáždí veškerou znalost do té doby vlastní dělníkům, pak ji roztřídí, zpracují do tabulek a harmonogramů, a tím ji zredukují do pravidel a zásad a formulí…“

Takže um, fígle, které bývaly nezbytnou součástí dobrého řemesla (nabyté zkušeností a předávané tradicemi), se najednou koncentrovaly jako znalost v rukou zaměstnavatele. A v tu chvíli šlo zkušené, kvalifikované řemeslníky a dělníky vyměnit za levné, řemesla neznalé.

Čtěte také:
Proč dát přednost nábytku na zakázku před tím z obchodního řetězce a kdy se pustit do DIY?
Na designu mi vadí, že podporuje konzum, říká designér Jiří Pelcl

Když Henry Ford roku 1913 zavedl pásovou výrobu, jeho hrdí dělníci jednoduše práskli do bot. Automobilový magnát postupně zjistil, že pokud potřebuje do továrny přibrat sto dělníků, musí jich najmout skoro tisíc, protože začátkem minulého století drtivá většina nesnesla ztrátu samostatnosti, kreativního přístupu; nepřinutili se pracovat v prostředí, které postrádalo jakýkoliv respekt vůči řemeslnému umu. Mluvíme o věku, kdy dělník byl myslící, tvořivá, zručná, vynalézavá bytost, které se příčilo stát se jen mechanickým pokračováním stroje.

profimedia 0067995495

Fabrika Ford Motor Company v Detroitu v roce 1938

A tady Fordovi a jemu podobným pomohl další vynález 20. století: spotřební dluh. Něco, co bylo do té doby morálně, společensky neúnosné, se stalo normálním. Najednou dlužil skoro každý. Ba co víc, dluh se v chrámu kapitalismu posvětil na tzv. civilizační nástroj. Komunisté si jistili své duše partajní příslušností, kapitalismus si konformitu zajistil zadlužeností. Nutnost pravidelného splácení dluhu zajišťovala disciplínu demoralizovaných továrenských dělníků i znuděných úředníků.

Rok 2017 a Arts and Crafts

Oslnivou kvalitu řemesla a ruční práce odjakživa udržovali lukrativní zákazníci; císaři a aristokracie, pak uhelní baroni a teď internetoví. V socialistické společnosti se jich logicky nedostávalo, a tradičně sebevědomá odvětví proto dramaticky upadala. Pětiletý plán byl úhlavním nepřítelem tradice a pomalé práce.

William Morris a jeho spolupracovníci reagovali na průmyslovou revoluci v Anglii zakládáním manufaktur po vzoru středověkých dílen. Argumentovali tím, že strojová výroba zamořuje trh levným zbožím a z dělníka dělá mechanické prodloužení stroje. Dnes jejich nábytek, gobelíny, nádobí a další užitné předměty lámou rekordy v aukčních síních na obou stranách Atlantiku. Ale uživit sebe a rodinu byl pro představitele Arts and Crafts, jak se jejich hnutí jmenovalo, svého času tvrdý oříšek.

Morris byl socialista a celý život si lámal hlavu s paradoxem, že jeho úsilí osvobodit dělníka z podřadné a ponižující role do stavu sebevědomého řemeslníka a originálního tvůrce bylo totálně závislé na existenci bohatého zákazníka, který byl jeden z mála, kdo si mohl dovolit zaplatit pomalé tempo rukodělného mistrovství. V soukromí si ulevoval: „Posluhuji sviňskému luxusu boháčů.“

Morris byl socialista a celý život si lámal hlavu s paradoxem, že jeho úsilí osvobodit dělníka z podřadné a ponižující role do stavu sebevědomého řemeslníka a originálního tvůrce bylo totálně závislé na existenci bohatého zákazníka, který byl jeden z mála, kdo si mohl dovolit zaplatit pomalé tempo rukodělného mistrovství.

A to se nezměnilo. V Paříži, v Londýně a v New Yorku se špičkovým řemeslníkům dostává skývy hlavně díky těm nejbohatším. A jejich výstřelky umožňují pokračování specializovaných starých řemesel, pro jejichž skvostně titěrné snažení jinak v demokratické společnosti jednadvacátého století není skoro místo. Francouzi si pořád ještě hýčkají experty, kteří pracují s vzácným peřím, a jejich skvosty by vynikly i na dvoře Ludvíka XVI.

design obchod

Luxusní obchodní dům The New Craftsmen prodává v centru Londýna předměty vyrobené anglickými řemeslníky.

V centru Londýna je luxusní obchod, který zabírá celý dům (ano, obchoďák) a který by byl ještě před pěti lety nemyslitelný, nepředstavitelný. Jednak nebylo co do něj dát, jednak zákazníky zajímala rychlá IKEA a ne pomalá řemeslná práce. The New Craftsmen prodává krásné užitné předměty vyrobené anglickými řemeslníky v Anglii. Toto hnutí – představit vlastní tradiční řemeslo inspirované docela moderním designem, je silné v řadě zemí.

Britští antikváři si uvědomili (konečně!), že nejlépe řemeslně zpracované objekty dneška jsou starožitnosti zítřka. Začali finančními cenami podporovat řemeslné školy.

Učni nejsou tuční

Pokusila jsem se to spočítat. Naši známí, američtí lékaři, museli do vzdělání své jediné dcery vrazit skoro milion dolarů. Zajímavé je to jenom proto, že se coby vystudovaná právnička zamilovala do farmáře a teď ji můžete potkat každou neděli na východním pobřeží na farmářských trzích. Zatímco holčina si prozpěvuje a nápaditě rovná křehké hlávky zelí, rodiče pořad ještě splácejí dluhy a žijí v potupě. Protože jak kapitalistické, tak socialistické společnosti se v druhé polovině 20. století povedlo úplně znevážit řemeslo a jakoukoli formu obživy, která zahrnuje ruce. Hlava, kancelář rovná se prestiž, ruce, dílna rovná se póvl.

Protože jak kapitalistické, tak socialistické společnosti se v druhé polovině 20. století povedlo úplně znevážit řemeslo a jakoukoli formu obživy, která zahrnuje ruce. Hlava, kancelář rovná se prestiž, ruce, dílna rovná se póvl.

Minulý týden jsem do jedné publikace měla umístit svůj krátký životopis. Jsem novinářka, ale taky už osm let si pronajímám pole, jsem tedy i zahradnice. Mám vlastní brambory, pórek, artyčoky i růže. Ale já nakonec u svého jména raději uvedla irelevantní pozice, které jsem zastávala před sedmnácti lety. Neodvážila jsem se přiznat, že se doslova živím rukama…

Karel Čapek by se nezdráhal. Ale Čapek neznal tak totální znesvěcení a zatracení řemesla a ruční práce. Nedošlo k němu jenom v zemích reálného socialismu. Angličané v 70. letech (a stejně tak Američané) rezignovali na učební obory, na předávání řemeslného umu z jedné generace na druhou. Rozhodli se, že vytvoří společnost informativní, plnou vysokoškoláků, kteří štǎstně budou plout budoucností bez toho, že by si museli špinit ruce.

shutterstock 341153303

Domácích kutilů je v dnešní době čím dál méně.

Jedním z nich byl i Mathew B. Crawford. Vystudoval, udělal si doktorát a získal prestižní místo v thinktanku ve Washingtonu. Ale místo aby se těšil ze své práce a fantastických vyhlídek, zjistil, že nevydrží. Nevydrží chodit každý den do kumbálu, privilegovaného a žádaného, ale pořád kumbálu. Nevydrží pracovat na něčem s tím, že výsledky jeho snažení jsou nejasné a bude trvat roky, než se někde projeví. Zjistil najednou, že závidí těm, jejichž osudu se tvrdým studiem celá desetiletí snažil vyhnout.

Že závidí instalatérům, opravářům, zedníkům, kuchařům, zahradníkům. Na rozdíl od něj dělali něco konkrétního, na konci šichty byl vidět výsledek. A evidentně se těšili z toho, že jsou každý den užiteční jiným. Jejich práce byla proměnlivá, potkávali různé lidi. Zatímco Crawford si  připadal přikovaný k prvotřídnímu počítači ve svém prvotřídním kumbále; den co den – nucených prací. Potkávám často tyto inteligentní Crawfordy, kteří léta trpí stejným pocitem a tím, že nemají úniku: „Hypotéka, školné… co nadělám.“ Nic, jen po letech, pokud má štěstí a podchytí se to včas, si nechá vyoperovat rakovinový nádor.

Čtěte také:
Tradice a kvalita. Poctivý český chléb zažívá renesanci
Dary pouště – tkaní v Tunisu a Indii

 Konec dobrý, všechno dobré… Náš Crawford ale neměl hypotéku, a tak si otevřel opravnu starých motorek. A protože je chytrý jako opice, napsal o řemeslech americký bestseller. Říká v něm, že řemeslo má zlaté dno a společnost řemeslníky bude vždycky potřebovat. A ohledně úvodní otázky: univerzita nebo učňák? Stejně jako Crawford si myslím, že naše děti potřebují obojí. Ale jak to prakticky navléknout, zatím nikdo neví.

foto: Pexels.com, Profimedia, Shutterstock

Anastázie Harris

Anastázie Harris (ash)

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.