S lehce výstřední umělkyní o rodičích, rodičovství a Planetě Chaos

Cestou do pražské Fotograf Gallery si v hlavě přehrávám moje první setkání s Veronikou. Kamarád před lety oznámil, že jedeme na výlet. Tradičně jsem nadšeně kývla na poslední chvíli, sbalila saky paky, dítě a vydala se vstříc dobrodružství, aniž bych věděla, kam to vlastně jedu. Nebo ke komu. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že naší hostitelkou je Veronika Bromová. Do té doby jsem ji znala jen podle jejích děl a z vyprávění mých přátel, které učila na AVU. Veronika mě tehdy pozvala na kafe, naše děti dováděly a my se bavily nad šálkem kávy. A pak ještě dlouho nad několika šálky vína... Byla to tehdy exkurze do jejího vesmíru. Veronika mu říká Planeta Chaos. Tak proč tu exkurzi nezopakovat.

Patří ke generaci umělců, kteří spoluvytvářeli českou výtvarnou scénu 90. let. Její díla se od té doby objevila v mnoha významných světových galeriích. Veronika je ale progresivní i dnes. Je známá tím, že propojuje nová média a fotografie. Její provokativní díla včetně vlastních performance vyjadřují pocity skrze "materiál těla". V poslední době se její práce obrací k principům klasického rituálu.

Když mi nedávno přišla pozvánka na vernisáž výstavy, která představuje nové práce Veroniky a současně dílo jejích rodičů, vyrazila jsem. Tedy, samozřejmě pozdě. Komentovaná prohlídka už byla v plném proudu. Vstoupila jsem do komorní atmosféry, jako bych přišla na rodinnou oslavu. A taky že v podstatě ano. Na vernisáž přišlo mnoho lidí, kteří znali Veroničiny rodiče a ji samotnou ještě jako dítě. Vzpomíná se na Artcentrum, komunismus, undergroundové galerie a dojde i na historky z Veroničina dětství.

Související…

Výtvarné umění léčí alzheimera i smutnou dušiJsem malířka, provokatérka, máma od dětí i smutná AmazonkaPrvní žena afghánského graffiti riskuje pro umění vlastní život

Ve středu výstavy jsou díla jejích rodičů Dagmar a Pavla Bromových. Ti pracovali převážně na kolážích v tandemu a Veronika byla vždycky u toho. Zapojovala se do procesu, stříhala, malovala, byla u vzniku jednotlivých návrhů a realizací. Na zdech kolem visí nové Veroničiny autoportréty, které podle ní „na rodiče jakoby shlíží“. Protože jsme obě rodičky a také dcery, tak jsme u rodičovství začaly i náš rozhovor. A vlastně i skončily.

green pink braun verocyrcle sml

Jeden z autoportrétů z Veroničina cyklu Vero layers


Jak tě rodiče ovlivnili a ke komu z nich jsi měla blíž?

Blíž jsem měla asi k mámě, je to vidět, i když se podíváš na naše věci. Máma měla v tvorbě sklony k dekadenci a morbiditě. Byl z toho cítit konflikt emancipace s manželstvím a mateřstvím. Hodně mě ovlivnila knížka, kterou jsem objevila v její knihovně. Jmenovala se Monsters, tedy Monstra. Byli v ní zobrazení nějak handicapovaní lidé, které pro pobavení ostatních dříve najímaly cirkusy a vozily je po světě. Postavy bez končetin, torza, potetovaní, lidé se sloníma nohama... To mě nějakým zvláštním způsobem přitahovalo.

A co tatínek?

Táta byl taky zajímavej. Byl vizionář, abnormální osobnost, bezhraniční. V podstatě spíš takovej řemeslník, hodně se věnoval litografii, kterou se vyučil, čerpal z prostředí polygrafického průmyslu a tiskáren. Tam se taky potkali s mámou, která byla v tiskárnách na stáži, pak oba studovali AVU. Bavilo ho zkoumat obrazový materiály a technický postupy. Byl historik, chodící encyklopedie. Zároveň byl dominantní vůdčí typ a maminka byla tak trochu v jeho vleku. Ostatně, jako my všichni. Nikdy mě moc neposlouchal, takže když jsem řekla A on řekl B, tak už se pak nezastavil. Stavěl se do role kouče.

Ted žiju pátý měsíc na instagramu. Je vlastně takovou paralelní galerií, kam dávám fotky přímo z mobilu, se starým to nešlo.

A v jednu chvíli jsem řekla: a dost. A vlastně i svojí tvorbou jsem se vůči otci vymezila. Samozřejmě jsem vycházela z tvorby rodičů, ale pak jsem už šla svojí cestou. Použila jsem principy z jejich analogové práce, to je dar, ale najednou jsem to realizovala v jiném médiu, a to mi určitě dopomohlo k tomu, že jsem byla o krok napřed. Ve zkoumání neznámých terénů mi byli rodiče velkým vzorem. Jejich práce byla na tu dobu docela nadstandardní.

Jaká byla tvoje první práce, která tě podle tebe chakterizuje?

Obecně jsou považovány za průlomové moje anatomické manipulace s fotografií dělané počátkem 90. let v počítači. Rodiče skládali nové obrazy ze stovek maličkostí a z nich vytvářeli jakousi syntézu. Já šla spíš opačnou cestou, cestou dekonstrukce, rozebírání jedné věci, motivu, vjemu do hloubky.

Chtěla ses tak vymezit i proti otci?

Určitě. Chtěla jsem to vyloženě pojmout jinak, z jiného úhlu. Nahlížela jsem na umění spíš analyticky, ponořila jsem se do rozebírání, odkrývání reality, aby se dalo podívat hlouběji. Obecně šlo o pohled dovnitř, tedy přestat se rozptylovat, nebudovat věci na povrchu, ale jít rovnou k jádru. A někdy to jádro není pěkný, není takový, jaký bychom si ho představovali. Realita může být pokřivená, zdeformovaná. A jsou zákoutí, který ráda objevuju.

andrew friendsofch 2010 prg ch

Z cyklu Přátelé planety Chaos, zde konkrétně Andrew

Co deformace reality a sociální sítě?

S facebookem pracuju už několik let. Vlezla jsem tam kvůli studentce, která jela na stáž do Buenos Aires. Teď ho mám hlavně kvůli naší Galerii Kabinet Chaos, abych dala vědět, co se u nás děje. Zvu lidi na vernisáže, workshopy a umělecko-eko-sociologický symposium, který pořádá náš Spolek Planeta Chaos začátkem srpna. Ted žiju pátý měsíc na instagramu. Je vlastně takovou paralelní galerií, kam dávám fotky přímo z mobilu, se starým to nešlo. Baví mě fotit detaily vlastních věcí, podivnosti, blbosti, občas testuju, co všechno jsou lidi schopný lajkovat, a inspiruje mě to třeba úplně novým směrem.

O současné umění nebo o umění obecně se moc lidí nezajímá. Na instagramu ale můžu vizuálně komunikovat s celým světem.

Fotím si věci z obrazovky počítače, mám tam třeba fotku rozbitýho čelního skla pro pojišťovnu, to bylo celkem úspěšný... Fotím stejný věci v různých obdobích a denních dobách, prostě experimentuju a baví mě to tam hned dávat, komunikovat skrz obrázky s celým světem, testovat, co lidi zajímá, a prostě to sdílet. O současné umění nebo o umění obecně se moc lidí nezajímá. Do galerií moc lidí nechodí, i když na moji vernisáž dneska přišlo lidí dost. Na instagramu ale můžu vizuálně komunikovat s celým světem. Na sociální sítě se zkrátka snažím „vyvěšovat“ fragmenty z mýho trochu podivnýho života umělkyně, matky a pěstitelky topinamburů. Nabízím svůj pohled na svět, přírodu, svoje postoje, sebe a svou životní fázi.

Během vernisáže jsi zmínila, že pro tebe bylo těžký, když se ti maminka zbláznila. Bylo ti třináct let…

Maminka byla na potratu, možná to byl spouštěč. V 60. a 70. letech se navíc experimentovalo s různýma drogama, je docela možný, že se rodiče takových mejdanů účastnili. Mě ale nejvíc děsí jejich konec. A vlastně smrt obecně. Nebo spíš to, co jí předchází. Tatínek měl alzheimera a přecházel cukrovku, maminka měla postpsychotický stav kombinovaný se stařeckou demencí. To je dost častý a samozřejmě je to velký téma, který se prolíná i do mojí tvorby. Smrt, rozklad od fyzický úrovně přes mentální až po ten kvalitní rozklad.

Kvalitní rozklad?

Rozklad do země. To je můj oblíbený termín. Vlastně i ty moje portréty tady na výstavě se toho stárnutí a rozkladu týkají. Vyjadřujou i obavy ze stáří. Rozpad mozku mě děsí víc než rozpad fyzickej. Toho jsem byla vlastně svědkem u mojí mámy. Začala mýt stihomamy, stávala se paranoidní. Jednou mě zmlátila před školou, protože si myslela, že jsem se nějak podílela na zmizení mojí sestry. Přitom jí mezitím jenom odvedl táta domů. Ale to bylo spojený i s tou dobou, měla pocit, že nás někdo sleduje. A pravděpodobně nebyla daleko od pravdy. Ukázalo se, že otec spolupracoval s StB. Takže vlastně možná cítila, že něco není v pořádku.

ja zlato 1998 2014 print

Autoportrét s názvem Já, zlato pochází z roku 1998

A tvoje máma o tom věděla?

Netuším, co věděla, ale když jsem se na to ptala, oba to popírali, říkali, že je to blbost. Ale znám člověka, který se vyzná v těch zbytcích záznamů, podle kterých to vypadá, že je to pravda. Vadí mně to, samozřejmě. Vyrůstáte v prostředí, které je v opozici vůči režimu, a pak vyleze tohle. Tátu nesoudím, nevím, jak bych se zachovala být v jeho situaci. Nezbývá než se s tím nějak vyrovnat.

I tenhle příběh ovlivnil tvoji tvorbu?

Samozřejmě hodně. Určitý pokřivený zrcadlo, temnota, která v některých mých věcech vyrůstá, podivný bytosti, který se objevujou, ale i touha porozumět psychice, tělu, jak funguje, nebo nefunguje. Moje práce je reakce na jejich tvorbu. I na to, co jsem prožívala. Pořád hledám cesty, jak to co nejlíp vyjádřit, proto možná vznikla ta potřeba experimentovat s novými médii.

Mojí prioritou jsou do velké míry děti. Na návrat k technologiím bude ještě čas.

Ráda bych technologie využívala víc, ale žiju na venkově a prostě nestíhám. Obracím se teď víc k přírodě, která mě obklopuje. Čerstvě mě nadchla výstava Matta Colishawa, kterej je mi blízkej v mnoha věcech. Jednou jsme spolu i vystavovali na výstavě Close Echoes v Galerii hlavního města Prahy. Je mně blízký způsobem uvažování – některý prvky i technický postupy, měla jsem podobné nápady, které jsem jen třeba nedotáhla. Animované obrazy nejsou nic nového, 3D tisk... Určitě bych věděla, jak to využít, kdybych měla možnost přístupu k takovým technologiím a možná ještě někoho víc technicky zdatného k ruce. Přece jen veškerý technologie se až děsivě rychle vyvíjejí. Mojí prioritou jsou ale teď prostě do velké míry děti. Ty také rychle rostou, takže na návrat k technologiím bude ještě čas.

Máš ve výchově vzorce, které opakuješ?

Ano, ve svém chování vnímám mámu i tátu. A čím jsem starší, tím víc. Člověk by měl a já se s tím snažím vědomě pracovat, ale samozřejmě se mi to občas nedaří kočírovat.

Očekáváš od svých dětí, že půjdou uměleckou cestou?

Samozřejmě by se mi to líbilo. Ale nejsem zaseknutá na tom, aby šly v mých stopách. Ve svým životě cítím obrovský handicap v hudbě. Neumím na žádnej hudební nástroj, sbírám je, hudbu poslouchám, miluju ji a inspiruje mě. Baví mě improvizovat na piano, nebo sundrum, foukací harmoniku, ráda zpívám nebo hraju s přáteli u ohně na perkuse a šamanské bubny.

Veronika Bromová (1966)

V roce 1993 absolvovala studia ilustrace a grafiky na VŠUP v Praze. Na přelomu let 1989 a 1990 strávila ve škole 3 měsíce studentskou stávkou na podporu Sametové revoluce. V roce 1998 reprezentovala Česko na Bienále v Benátkách. Vedla atelier Nových medií a fotografie na AVU v Praze. Absolvovala také kurz arteterapie. Vede autorské workshopy s prvky arteterapie a artefiletiky. Výstava Bromfiles — Rodinná manufaktura, kde Veronika prezentuje i díla svých rodičů, bude ve Fotograf Gallery v Jungmannově ulici v Praze pokračovat do 19. května.

A myslím si, že moje děti, protože mají částečně romský gen a krev, to v sobě zkrátka mají. Cit pro hudbu, pro rytmus a tanec tam je hodně přirozeně a je krásný to pozorovat. Já jsem takhle i učila. Nechci, aby mě někdo následoval, šel v mých stopách, pro mě je důležitý, aby si všichni našli svoji cestu. Ale děti samozřejmě vyrůstají v mnou vytvořeným světě a podmínkách, takže budou hodně ovlivněný mnou, mým mužem a tím, jak žijeme a co žijeme. Stejně jako mě nevyhnutelně ovlivnili moji rodiče. Přeju si, aby byly šťastné a veselé, tak jako jsou teď.

foto: Veronika Šrek Bromová, zdroj: Veronika Šrek Bromová

Galerie

Alice Mikulášová

Alice Mikulášová

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.