Když proběhl první ročník Let It Roll v roce 2002, bylo Štěpánovi 20. Z původně undergroundové akce se stal největší drum´n´basový festival na světě a ze Štěpána úspěšný a oblíbený DJ Akira. Z potetovaného a usmívajícího se obra sálají pozitivní vibrace a nepozorujeme na něm žádné typické nemoci z povolání člověka, který se desítky let pohybuje v hudebním prostředí, jako například nabubřelé ego a organismus zničený nekonečným kalením. Akira je více svěží než někteří o generaci mladší posluchači hudby, která na festivalu Let It Roll zní ve všech podobách a kterou poslouchají lidé všech věkových skupin – od teenagerů až po padesátníky.
Tento rozhovor jsme šli dělat za Flowee dva: Olivie, která se pohybovala na freetek scéně, a Zdeněk, který začínal s DJingem podobně také okolo roku 1998 – Akira ovšem na rozdíl od něj hraje dodnes. Syrový rozhovor jsme se rozhodli editovat co nejméně – rozhovor s Akirou je totiž emocionální kolotoč, hustá jízda na horské dráze a endorfinový zážitek, stejně jako celý Let It Roll.
Drum’n’bass vznikl v undergroundu, tahle akce je ale docela obří. Jak to jde dohromady?
Je to obrovská akce, nejen česká, ale i světová. Má přitáhnout co nejvíce lidí, má vydělat peníze, a v undergroundu to o penězích není. Drum’n’bass vznikl v undergroundu a ještě dneska, po tolika letech, funguje a přitahuje tolik mladých lidí, to je neskutečný. A mně se na tom líbí to, že třeba ok, tady hraješ nějaký styl nebo substyl drum’n‘bassu, je tu narváno, a minulý týden jsem hrál v Berlíně ve sklepě, normálně v klubu, kam se mělo vejít maximálně 90 lidí, ale dovnitř pustili 150. Můžu říct, že takovou atmosféru, jako zažívám v Berlíně, jsem zažil málokde.
I když si poslechneš nějaký komerčnější drum’n’bass, tak je tam chytlavej hook, vokál, něco, co má chytit masy lidí, ale stejně je vespod drtivá basa a zrychlený breakbeatový bicí, to furt prostě není klasický líbivý 4x4.
Wow. Romantické. Sweet.
Romantické je slabý slovo, to je kouzelný přímo. A teď si vezmi, že tam chrastil zvuk, hrálo to potichu, ale ta atmosféra se dala krajet, hej, ty lidi, a to jsem hrál jungle/rollers set… já vždycky odjíždím z Berlína úplně odvařenej, protože to poznáš, tam přijdou lidi, jdou na party a automaticky dělají věc, co se tady neděje. Oni si odloží oblečení a jdou tancovat, oni jdou fakt za hudbou. To není úplně standard, lidi chodí hodně na party, protože chodí ostatní lidi, protože to je in, ale v Berlíně, tam z těch lidí strašně cítím, že chodí za hudbou. To je parádní.
V Česku se nechodí tancovat?
Jo, ale je to také tím, že to je in, protože jsi mladý a půjdeš tam, kam jdou všichni. Já se s tebou vsadím, že kdybys tady udělal anketu, lidí se zeptal na undergroundové počátky drum’n‘bassu, tak to bude vědět ne půlka, ale možná třetina. Což není špatně, ale málokdo si něco o tý hudbě nastuduje a naposlouchá od kořenů. Ale já jsem prostě, a nejen v tomhle, jungle / drum’n’bassovej dinosaurus.
Zdeněk, Olyfka, DJ Akira. (foto: Olivie Doleželová)
Před pěti lety jsem dělal rozhovor se Sukim, šéfem festivalu Let It Roll, a ten mi tvrdil to samé – že ta muzika prostě má hrozně undergroundové kořeny, že je to vlastně v podstatě pořád underground, a co si budeme povídat, teď jsme sice v obrovské hale, ale jsme kus za Prahou, ne v O2 Aréně.
Přesně tak, a druhá věc je ta, že i když si poslechneš nějaký komerčnější drum’n’bass, třeba Wilkinson, Fresh, Pendulum, tak je tam chytlavej hook, vokál, něco, co má chytit masy lidí, ale stejně je vespod drtivá basa a zrychlený breakbeatový bicí, to furt prostě není klasický líbivý 4x4.
Když se řekne underground, většina lidí si představí alternativní kulturu, nízkorozpočtové akce. Tady je to ale pravý opak – projekce, zvuk, obří haly… a i co se návštěvníků týče, nevypadá to, že lidi nemají prachy. Vstupný sem něco stojí, drinky taky nejsou zadarmo… asi je dobrá věc, že to lidi berou jako svátek a ne jako everyday business.
Tos řekl přesně, s těmi svátky. Víš, jak to šlo poznat? Když byl covid a udělali nám pauzičky na léto, tak nepovolili velký akce, ale povolili malý. A ty byly přervaný lidma. Minulej rok v létě najednou dost těch malejch akcí dojelo, ale všechny velký festivaly byly vyprodaný. Proč? Protože to byl pro lidi svátek. Většina lidí, co sem jde, má našetřený prachy a nechaj tady strašnou raketu. Budou kalit a užijou si to. Úplně odbočím: já hrozně rád vařím. Ty se pozastavíš, když se jdeš podívat na zákusek a za zákusek ti řeknou stovku. Viděl jsem rozhovor s cukrářkou paní Fabešovou a ta to řekla naprosto božsky: že kdyby to chtěla ošidit, tak by to bylo levnější, ale nebylo by to tak dobrý. A hlavně: my Češi jsme byli zvyklí, že jsme tyhle věci jedli pravidelně. A ona říká: ne, vy máte jít na zákusek jednou tejdně jako svátek. A takhle to je se vším. My buď chceme všechno hodně, nebo na všechno kašlem. Tady není žádná střední cesta, bohužel.
Takových subžánrů a škatulek, co má drum’n’bass, nemá snad žádnej elektronickej styl na světě. Od totálního ambientního poslechovýho drumu přes popík až po masakr, kde máš pocit, že padá barák.
Let It Roll má vizi, která dokáže i z běžný věci udělat svátek. A trvale udržitelnej, když už se bavíme o těch 25 letech. Kdyby to bylo každej víkend, tak to není ono. Je to dvakrát za rok a všichni si to užijí jako blázen.
To máš to samý, jako když já jedu někam poprvý hrát. Bomba, narvanej klub a hodně promotérů si řekne: to je pecka, to budeme dělat každej tejden nebo každej měsíc. No a jde to tak dolů, až tam ti lidi přestanou chodit. Ale když ti to docvakne a mejdan uděláš jednou za čtvrt roku, tak ti lidi jsou hladoví a natěšení. A tak to funguje. Když ti někdo pořád strká něco pod nos, tak to nechceš. Když je něčeho málo, tak to chceš. Když jsme byli v covidu zavřený doma, já už jsem chtěl jít do sauny, do kina, na točený pivo, jít si zahrát…věci, který jsou součástí běžnýho života, ale najednou ti je někdo sebere a pak si to uvědomíš.
A to je možná výhoda drum’n’bassu, že jako celek se nikdy nestal součástí toho nejmainstreamovatějšího mainstreamu.
Některé polohy ano, ale styl jako celek určitě ne. Právě proto, jak je širokej a rozsáhlej. Za mě tedy.
Já měl dělat rozhovor s Delta Heavy. Naladil jsem si je ve Spotify a říkám: tyjo, vždyť to je popík! Pak jsem si poslechl jiné, třeba Black Sun Empire, a to bylo úplně o něčem jiném. Mě fascinuje ta šířka stylu.
Delta Heavy nemám moc rád, je to takový kolotoč. Black Sun Empire jsou tvrdý a temný underground. Drum’n’bass není jednolitý styl, takových subžánrů a škatulek, co má drum’n’bass, nemá snad žádnej elektronickej styl na světě. On vstřebává ze všech stylů od totálního ambientního poslechovýho drumu přes popík až po masakr, kde máš pocit, že padá barák. Pustíš si tracky jak na chill, tak na party, tak na jízdu v autě při západu slunce.
DJ Akira a DJ Bifidus Aktif. (foto: Olivie Doleželová)
Mě fascinuje ta šířka. Já když jsem začal vnímat zlámaný beaty, jakmile skončila jungle vlna, tak to byla elektronika pro intelektuály.
A tam se netancovalo! Tam lidi poslouchali. Pamatuju si to období :oD
Kromě drum’n’bassu jsme chodili na breakcore a komerčním technem jsme opovrhovali.
To bylo ale vždycky, že když byly rychty a tekky, tak teknaři neměli rádi všechno vostatní, že je to jako navoněný. A dneska si vem, že hodně těch vysloužilejch teknařů hraje techno nebo house aj.
Anebo jsou mrtví.
Anebo. Ale hele, je to fráze, ale ta hudba má spojovat.
I ty jsi v dnešním setu hodně střídal polohy…
Já to mám rád. Hodně koukám do crowdu a vybírám si tracky v hlavě, aby se mi tam hezky poskládaly.
Takže ty nemáš připravenej set dopředu.
Nikdy. Nebavilo by mě to. To je věčná debata, protože hodně DJs si sety připravuje. Já ne. A víš proč? Jak si doma můžeš nachystat set, když nevíš, jakej bude na akci vibe, jaký bude složení lidí, jaká bude nálada, jestli už bude někdo tancovat…co když si připravíš party set, a nikdo tam nebude? Tak budeš jako pitomec sázet bomby do prázdnýho parketu?
Jak si doma můžeš nachystat set, když nevíš, jakej bude na akci vibe, jaký bude složení lidí, jaká bude nálada, jestli už bude někdo tancovat?
Jak se ti hraje jako prvnímu, jako předskokanovi? Někteří DJs rádi hrají poslední, někteří uprostřed večera... jak jsi na tom ty?
Mám to rád, protože si to můžeš pomalu rozjíždět. Začneš totálníma klidama a ke konci začneš přitápět. Když hraješ na konci, tak už někdy musíš ty tracky řezat – ty lidi jsou posilněný, unavený, a když přijde sekuriťák a řekne, „kámo, končíme,“ a ty mu řekneš, „kámo, tady kalí ještě sto lidí, nemůžu to vypnout,“ a on řekne, „hele, je půl sedmý, končíme!“ tak to dáváš postupně do pomalejších věcí, až lidi pochopí, že mají jít domů. A stejně nejdou, jsou tam do posledního tracku a řvou na tebe.
Nám kdysi takhle městská policie vrazila v pět ráno šroubovák do skříně s pojistkama.
A to jste ještě dopadli dobře. Dnes už můžou přijít s ozbrojencema a můžou tu party rozehnat a ještě by ti přišel takovej flastr, že by ses z toho dostával pěkně dlouho. Mně nevadí až tolik ti policajti, oni prostě ze zákona musej jet, když je někdo zavolá kvůli rušení nočního klidu. Mně vadí lidi, co dělají naschvály a házej lidem, co dělaj kulturu, klacky pod nohy. To prostě není fér. Všichni víme, co se poslední tři roky dělo, a jestli něco dostalo na prdel, tak je to gastro a kultura. A kultura dostává na prdel i teď, když lidi nemají prachy. A místo toho, aby se všichni podporovali, tak jedni budou volat na druhý policajty nebo práskat.
Tak to asi na Let It Roll hrozit nebude.
To ne, tohle je velká akce na předměstí. Ale kdybys udělal akci v širším centru a někomu bude v 11 vadit, že slyší lehce z klubu hajtku, tak bude z principu volat PČR, protože já jsem přece doma, a tak se přece mladý nebudou po večerce bavit. Tohle mi hrozně vadí. Ale jak říkám, já se na policajty nezlobím, protože oni musej.
Oni tedy už jsou dneska naštěstí docela komunikativní.
Jsou. Když nejseš debil. Ale to až dnes. Kdybych tehdy na konci devadesátek, když jsem začínal, vylez ven a vypadal tak, jak vypadám teď, tak mě někdo zabije, že jsem z jiný planety. Tehdy měli potetovaný prsty jenom kriminálníci. Naštěstí v tomhle se ta doba pohnula.
„Na konci devadesátek měli prsty potetovaný jenom kriminálníci..." (foto: Olivie Doleželová)
Tys začínal v roce 1998 a shodou okolností se v tom samým roce konal první ročník festivalu Let It Roll. Jak si vysvětlíš, že se ten festival tak dlouho drží? Že se drží ta značka a styl? Spousta ostatních elektronických festivalů vznikala a zanikala, některé zazářily a zhasly, některé se držely déle, ale Let It Roll je rekordman.
Tys to řekl správně. To je tím, že se drží značka. Je to prostě zázrak, ale je za tím obrovskej kus práce, hlavně Sukiho a všech těch lidí kolem něj. Já bych chtěl mít takovej tým kolem sebe, jako má on. Za ty roky je to strašný práce. A taky se to posouvalo, první Let It Roll byl ve starým mlejně pro pár set lidí. Můj první, kde jsem hrál, byl v roce 2007 v Abatonu. A už tehdy jsem z toho tejden nespal. Hrál tam tehdy ShyFX, pro mě modla…no a postupně se to zvyšovalo. Na první openair přišlo tipuju 2000 lidí, za pár let tam bylo 15 000, teď je to 25 000. Suki hned pochopil, že má cílit i mimo Českou republiku. Cizinci cestují za kulturou daleko více než my. Tady jsou lidi až z Austrálie, to je neskutečný. Oni se seberou a jedou přes půl světa na párty, pak se seberou a letěj zase domů. Miluju.
Za mixpultem stojíš 25 let. Začínals na vinylech, z čeho hraješ dnes?
Dnes je to z klasických playerů přes USB. Paradoxně z vinylů jsem hrál před pár měsíci, byla vzpomínková akce. Ale gramce už dnes skoro nikde nejsou. Třeba když jsem byl v tom Berlíně, tam gramofony byly a hrálo se z nich, pokaždý.
Party s gramofony, to už je dnes pomalu jako Pepíček Zíma na Vlachovce. Prostě zábava pro pamětníky.
Je to historie, ale mám zkušenost, že jak někam přijedeme a vytáhneme gramce a desky, a seš u lidí, aby na tebe viděli, tak jsou z toho všichni v prdeli. Obkročej tě, koukaj ti pod ruce, co děláš s těma gramofonama…ono to vypadá hrozně dobře. Já si kupuju desky pořád.
Když to umíš, vypadá to skvěle. Já si pamatuju třeba US3 a jejich DJe, kterej s nima hrál, a po koncertě prostě plynule navázal na mejdan…a ten dělal s gramofonama podobný věci jako Jimi Hendrix s kytarou, včetně toho, že lízal přenosky nebo hrál s gramcem za krkem.
Vím – to byl turntablista, co jim dělal pódiovýho DJe. Když jsem jel na Cypress Hill do Německa, tak s nima hrál Mix Master Mike z Beastie Boys. Ten dal totální show před koncertem, zabíjel s Cypress Hill při koncertu a po koncertě taky. A já tam měl dvoumetrovej orgáč.
No tak smaží se pořád, to víš. Já jsem ale týpek, co si dá občas brčko, pivo nebo gin s tonikem, a tím to pro mě hasne. Zkusil jsem si hodně věcí a ono je zajímavý, jak dvě noci nespíš, ale pak ti to tělo řekne, že to není úplně košer. Mně stačí fakt ta hudba.
Zkusme na chvíli zabrousit do minulosti. Já začínal tehdy na konci devadesátek s labely jako byl Skint, Wall Of Sound, Kahuna Cuts, XL recordings, Midfield General....s čím jsi začínal ty? A jak šla doba s DJ Akirou?
Midfield General byl vlastně majitel vydavatelství Skint v Brightonu, že jo? A Kahuna Cuts, tam jsem měl nejraději FC Kahuna…to byla přesně ta vlna breakbeatu nebo bigbeatu, kdy do Čech jezdil Adam Freeland, Hyper, Freestylers, Prodigy, Crystal Method, Fatboy Slim, Low Fidelity Allstars a všechny ty breakbeatový jména. Akorát já dodneška nechápu, jak je to možný, že breakbeat pak zničehonic zmizel. Všichni čekali, že to nikdy nemůže skončit. Na to chodili jak rockeři, tak patnáctiletí breakeři a najednou kde nic, tu nic. Ale poslední tři roky se vrací, a to díky techno DJs, kteří – nevím proč – začali hrát i jungle :)
Na co se na tomhle festivalu těšíš nejvíc, z toho, co tady bude hrát?
Mně se nejvíc líbí Monrroe, ale to mám spojený s tím, že je to velkej sympoš na to, jak je provařenej. A sedne mi jeho pojetí drum’n’bassu, který je na jedný straně deepovější a líbivý, ale ne líbivý jako cheesy. Pak Magenta, českej producent, Alcemist aj.
Mně se líbili na první dobrou ti Black Sun Empire.
Já mám toho neura už trošku plný kecky, takže mě to zase tolik netankuje. No a pak bych šel ráno na X.Morph & N:Force, což jsou čeští výborní DJs. Zejtra určitě český Beast Jane & Fallen Gemini, Technimatic skvělý, The Upbeats výborný, QZB super.
Jak je to dnes na parties s drogami?
No tak smaží se pořád, to víš. Já jsem to ale nedělal ani tehdy a nedělám to ani teď. Mně stačí fakt ta hudba. Zkusil jsem si hodně věcí a ono je zajímavý, jak dvě noci nespíš, ale pak ti to tělo řekne, že to není úplně košer. Takže já jsem týpek, co si dá občas brčko, pivo nebo gin s tonikem, a tím to pro mě hasne.
Tak to se máš, protože nějaký DJs na tom skončili.
Ne nějaký DJs. Hodně jich bylo. Ale já s tím nemám problém, mně to fakt nic neříká.
Taky málokdo hraje 25 let v kuse jako ty.
Hele, já si říkám, že jestli je tam něco nahoře, tak jen díky tomu. Já kromě těch svých 120 hraní za rok chodím ještě do práce, ale mě to prostě baví. Já se postavím k mixáku a všechno vypnu. Svět necháš za sebou, než to dohraješ. Já bych chtěl, aby to každej viděl a zažil. Stejně jako bych chtěl, aby se mnou každej jel do Berlína, aby viděl, jak může bejt dobrej undergroundovej mejdan ve sklepě, tak bych chtěl, aby si každej dal halovku, jako je Let It Roll, kde máš vytuněný světla a všechno top. Je to zážitek a svátek.
Let It Roll 2023, Winter edition. (foto: Matúš Šafranka art)
Představ si, že mě máš nalákat na letní Let It Roll. Jsem člověk, který jako ty začínal v 90. letech, má k žánru velmi vřelý vztah, ale už je hodně dlouhou dobu mimo. Drum’n‘bass pro mě znamenal Roni Size, Goldie, Kosheen, nebo z českejch Ohm Square si pamatuju... Jak bys mi Let It Roll představil a jak bys mě motivoval?
Řeknu ti: pojď, a uvidíš něco, co by tě ani ve snu nenapadlo. A budeš fakt čumět. Tys to řekl krásně: vem to, že bys na 15 let upadnul do kómatu, teď se probral a já tě vzal a o půlnoci strčil do toho sálu. A řekl bych ti: je rok 2023, tady se hraje drum’n’bass a je tady vyprodáno. Budeš si myslet, že ses zbláznil. A já si to myslím taky. Kdybys mi to řekl před patnácti lety, tak ti řeknu: hele, já už támhle budu někde tahat bedny se zeleninou a o hudbu ani nezavadím, protože to už nikoho nebude zajímat. Nebo budeme zavřený ve sklepě o 20 kámoších. Já si jenom přeju, aby to ještě nějakou dobu vydrželo.
Reklama
foto: Matúš Šafranka art, Olivie Doleželová, zdroj: Autorský článek
