Na počátku nového roku většinou bilancujeme a revidujeme svá přání. Ptáme se sami sebe, kam dál a co si přát. Proto se vyrojily návody na to, jak si přát správně, abychom si mohli splnit vše, po čem jsme kdy toužili. Jak ale přání ve skutečnosti fungují a kde se vlastně berou? A není lepší žít ve flow, čili jen tak plynout?

V několika novoročenkách od přátel jsem před pár dny četla, že místo toho, abych měla všeho hodně, mi přejí, ať toho mám tak akorát. I já jsem ve svých přáních zdůrazňovala hlavně pohodu a harmonické plynutí. Bylo to něco nového, a tak mě to přimělo sednout a napsat o našich přáních a tužbách. Jak vznikají a proč se postupně proměňují?

shutterstock 705071137

S přáními to nepřehánějte, abyste se nestali jejich otroky.

Na cestě k sebepoznání

Dá se říci, že člověk, který se ještě nevydal na duchovní cestu sebepoznání, je ze své přirozenosti sobecký. Je to logické. Jeho ego je ještě velmi silné, a tak chce mít všeho co nejvíc a mít to jenom pro sebe. Ve fázi, kdy ještě nevnímá, že existuje také něco jiného než hmotný svět, je zaměřen především na materiálno. Štěstí a spokojenost hledá převážně v něm. Nejdříve tedy přichází naplnění zevních tužeb, i když přání každého člověka jsou v závislosti na jeho individuálním nastavení samozřejmě jiná. Někdo chce mít velkou rodinu, jiný velké auto, slávu a podobně.

Jakákoliv touha po čemkoliv je v podstatě základní hybná síla, která člověka žene vpřed. Dá se říci, že stále hledá něco, co ho učiní šťastným a spokojeným už napořád. Háček je v tom, že v úrovni hmotného světa nic takového neexistuje. Vše zde totiž vzniká a dříve či později zase zaniká. Proto jakmile se člověku nějaké přání splní, anebo zajde na úbytě, záhy začne toužit po něčem jiném, a tak má stále mnoho tužeb, za nimiž se honí jak pes za ocasem. Lidská přání se zdají být nevyčerpatelná. Člověk hledá něco, co dá smysl jeho životu, protože je-li v egu, musí mít jasný cíl. Plynout ještě moc neumí. Podle jeho představ se pak odvíjí i jeho bdělý sen, tedy běžný život. Tužby jsou hladové, a tak je přirozeně chce nasytit a pro splnění svých snů a přání je ochotný udělat téměř cokoliv.

Jak se nestát otrokem

Duchovní mistři, tedy ti, kteří již prohlédli iluzi všeho projeveného, však vysvětlují, že jakmile člověk po něčem silně prahne, ve svém životě tak připouští velký nedostatek a navíc zároveň zažívá velkou nesvobodu. Ve skutečnosti se totiž vůči svému přání stává otrokem.

Navíc dochází k tomu, že když se člověku jeho přání nesplní, považuje svůj život za prohraný. Nenaplnily se totiž jeho představy, k nimž se upnul, což je v běžném vnímání života velký problém. Ve skutečnosti to však může být výhra. Může si totiž uvědomit, že trvalé štěstí hmotný svět kvůli své neustálé proměně přinést nemůže a že ho lze dosáhnout jenom spojením s tím, co je mimo čas a prostor.

Tím je perla nikoliv na našem krku, ale v našem srdci, kde lze najít to, co je vyšší než lidské. Proto je to dokonalé a věčné. Ale zpátky k lidským přáním. Dokud je člověk má a ještě není ochoten se jich vzdát, ať tedy za nimi jde dál až k jejich naplnění. Získá tak cennou zkušenost, neboť zjistí, že všechna vnější dosažená „štěstí“ stejně postupně odcházejí jedno po druhém.

shutterstock 132291413

Bohatství štěstí nepřináší, navíc je vykoupeno něčí chudobou.

Vem si, co vem, ale zaplať

Míla Tomášová ve své knize Třpyt prázdna píše: „Vem si, co vem, ale zaplať.“ Myslím, že to je jasné. Základní přírodní zákon rovnováhy a harmonie totiž jakékoliv vychýlení uvádí po čase do rovnováhy opakem. Přidáme-li tedy svým urputným přáním něco na jednu stranu vah, záhy se ozve i miska na druhé straně. Proto jsme posléze konfrontováni i s protipólem našeho přání, což se nám však už tolik nelíbí.

Už jsme si řekli, že z úrovně osobnosti čili ega jsou všechna lidská přání egoistická, protože se odvíjejí především podle zájmu daného jedince. Tím je však pochopitelně narušena rovnováha, neboť z nejvyššího hlediska je důležitý zájem celku, a právě proto za taková přání zaplatíme houpačkou, kdy si posléze odžijeme i opak. Vše, čeho jsme dosáhli silou svého ega, musíme tedy jednou vrátit i s úroky. A děje se to i napříč různými životy. Proto jsme třeba jednou velmi bohatí a jindy zase velmi chudí. Každé přání, které vysíláme do vesmíru z úrovně ega, má vždy svoje plus i minus. Urputná přání jsou proto velice tenký led.

Buď jsme nešťastní, že se nám přání neplní, anebo jsme posléze nešťastní, když za ně platíme vyrovnáním. A ještě je tu jedna věc. Protože zákon harmonie působí na všech úrovních naprosto dokonale, není to jen tak, že splácíme, co jsme si způsobili sami, ale funguje to i v rámci celku, protože všichni tvoříme jednotu. Takže když se moc snažím a začne se mi dařit, zároveň se v té chvíli někdo jiný začne potápět, aby se vše vyrovnalo i v tomto měřítku. Nezní to moc povzbudivě, ale v dualitě bohužel nemohou být všichni pouze šťastni, protože tu ke všemu musí být i protipól. Člověk si něco přeje, ale ze své úrovně nevidí, co to přinese celku, protože to neumí domyslet. Když tedy ovoce našich osobnostních přání jednoho dne dozraje, může chutnat úplně jinak, než jsme očekávali.

V plynutí je svoboda

Co se ale stane s touhami a přáními, když člověk odhalí duchovní pravdy? Jeho ego začne slábnout, a čím více slábne, tím více slábnou i jeho touhy. Ego je totiž vyživované především vlastními tužbami, programy, přáními a závislostmi. Proto se stává, že nalezneme-li kontakt se svým vnitřním božstvím, tedy se svojí podstatou, jakákoliv přání začnou odpadávat a ze života se postupně vytratí. Člověk najednou žádná přání nevysílá, nic neodmítá a s pokorou přijímá vše, co k němu přichází. Jenom plyne a v tom tkví skutečná svoboda.

Když se necháváme překvapit tím, co k nám přichází, a nehýbeme kormidlem svého života jenom tak, abychom z toho vždy měli osobní prospěch, pak je to také vždy v zájmu všech. V tomto případě k porušení principu rovnováhy a rozhoupání houpačky už nedochází, a proto ani není co splácet. Lepší je se tedy i na začátku nového roku uvolnit, vše odevzdat přítomnosti a přát si jenom lásku ve svém srdci. Příroda nemá žádné touhy ani přání a přesto cítíme, že je čirou radostí. A to samé čeká při odhalení své skutečné podstaty i na člověka.

foto: Shutterstock

Věra Keilová

Věra Keilová

Novinářka a spisovatelka. Zabývá se zdravým životním stylem, duchovním poznáním a také píše rozhovory s osobnostmi veřejného života.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.