Média do nás chrlí negativní zprávy, politici v nás posilují obavy. Proto jsme přesvědčení, že svět kolem je horší, než je

Tak je tedy ta sklenice napůl plná, poloprázdná, nebo dokonce úplně plná, ale kyanidu? Existuje rozdíl mezi tím, jak svět intuitivně vnímáme, a tím, jak je popsán v tabulkách. Nejlépe se to ukazuje, když jsme dotázáni, zda je něco kolem nás dobře nebo špatně, píše ve svém sloupku Tim Harford z britských Financial Times. Podle statistik se svět zlepšuje, ale my si neuvědomujeme, že je to pravda.

Takže nejdříve nějaké ty pozitivní důkazy: Růst populace se podle výzkumů dramaticky zpomaluje. Většina dětí ve světě byla očkována alespoň proti jedné nemoci. Dívky rychle dohánějí chlapce v přístupu ke vzdělání... Svět je samozřejmě plný nedostatků, ale pokrok se nedá zastavit. Prostě se děje. Nová kniha Factfullness od rodinného klanu autorů Hanse Roslinga, Oly Roslingové a Anny Rosling Rönnlundové rozpor v našem vnímání světa a to, jak se vyvíjí, přesně popisuje. A je to docela groteskní čtení.

Související…

Přestaňme chrlit data a vraťme světu zdravý úsudek, vyzývá profesorSvět se zlepšuje: Statistika nuda je, má však skvělé údajePsycholog elegantně vysvětluje, proč věříme "bullshitům"

Těhotenství a kriminalita

Dvě třetiny občanů USA se například podle autorů domnívají, že celkový podíl lidí žijících v extrémní chudobě se za poslední desetiletí zdvojnásobil. Jenže on se snížil na polovinu. A jak říká Hans Rosling, tato naše nevědomost není náhoda. Průzkumy agentury Ipsos Mori ukazují, že občané rozvinutého světa nemají ponětí ani o situaci ve vlastních zemích. Většina lidí třeba značně nadhodnocuje míru kriminality (která je třeba ve Spojeném království dramaticky nízká od 90. let), ale také těhotenství dospívajících dívek (ve věku 13–15 let jich v Británii otěhotní méně než 1 %).

Většina lidí ve většině zemí také podceňuje rozdíly mezi bohatými a chudými. Přitom je to horší, než si myslíme.

Zásadně také přeceňujeme počet muslimů na západě, což zase naznačuje, že na nás fungují zprávy bulvárních novin a dezinformace na sociálních sítích. Otázka z oboru psychologie i politologie zní tedy asi takto: Jak moc bychom měli být znepokojeni nezaměstnaností, vandalismem, přistěhovalectvím, znečištěním ulic, špatnými nemocnicemi nebo obchodováním s drogami? Žádná objektivní odpověď neexistuje. I jedno procento těhotných mezi 13 a 15 lety přece může někoho znepokojovat (obzvlášť, když máte doma 12letou dceru).

Jenže my se neznepokojujeme tím, co se děje nám osobně. Existuje naopak silná tendence k tomu, aby se lidé o výše zmíněné otázky zajímali, pokud jde o jejich zemi. O svém okolí už zase moc přehled nemají. Nevidíme tedy vážný problém, pokud třeba žijeme ve čtvrti plné drogových gangů, ale máme za to, že problémy jsou někde blízko nás, někde za obzorem, někde v naší zemi. Ekonom Max Roser, zakladatel světové online výzkumné agentury Our World in Data (Náš svět v datech), nazývá tento jev "místním optimismem a národním pesimismem".

Zásadní nesoulad pak nastává, když se lidé ptají na své vlastní štěstí. Ve Velké Británii je 92 procent lidí se svými životy "spíše spokojeno" nebo "velmi spokojeno". V Česku je to podle dat z května 2017 67 procent lidí a toto číslo už od roku 2013 neustále stoupá.

Převažující pesimismus?

Jsme tedy spokojení. Britové se ale v průzkumu zeptali, jak si respondenti myslí, že jsou na tom se spokojeností jejich spoluobčané. A respondenti se domnívají, že ve stejné optimistické situaci jako oni je méně než polovina Britů. Spojené království je podle Tima Harforda v tomto ohledu typické: plné šťastných lidí, kteří věří, že jsou obklopeni bídou. Tento převažující pesimismus se zdá být opravdu silný.

Mnoho z našich dojmů o světě si vytváříme ze sdělovacích prostředků. To by vysvětlovalo, proč jsme ve většině věcí pesimističtí, ale co se týče obezity, tak jsme v pohodě, protože televize miluje hubené lidi.

Na závěr by bylo lákavé napsat, že jsme všichni systematicky příliš pesimističtí, pokud se to týká všeho kromě naší vlastní zkušenosti. To ale není zcela pravda. Autor Financial Times Alan Smith, který se věnuje zdravotnictví, říká, že Saúdští Arabové jsou příliš optimističtí, co se týče výskytu obezity v zemi. Myslí si, že jen čtvrtina národa má nadváhu, nebo je obézní. Skutečnost se ale spíš blíží ke třem čtvrtinám... Většina lidí ve většině zemí také podceňuje rozdíly mezi bohatými a chudými. Přitom je to horší, než si myslíme.

Budu se mít líp

Angus Deaton, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, zase zjistil, že jsme příliš optimističtí ohledně naší vlastní budoucnosti. Téměř všude mají podle něj lidé pocit, že se za pět let budou mít výrazně lépe než dnes. Jsme ovšem odsouzeni ke zklamání. Naše životní spokojenost je už tak dost vysoká, nemá tendenci se hodně zvyšovat ani snižovat. A když už se něco zásadnějšího děje, tak je to spíš pokles spokojenosti kolem krize středního věku. Každopádně tento optimismus, že se budeme mít výhledově lépe, je sám o sobě nápadným kontrastem k zoufalství, které se týká našeho přemítání o budoucnosti našich dětí. V Evropě a Severní Americe si podle výzkumného centra Pew Research dvě třetiny lidí si myslí, že jejich děti na tom budou finančně hůř než oni. Vzhledem k minulému desetiletí recese a pomalému oživení to není nemožné. Ovšem (teď zase trochu optimismu) ekonomiky mají tendenci růst dlouhodobě, takže je to pozoruhodně hrozná prognóza...

Co bychom si z této přehlídky nemístného pesimismu a nesmyslného optimismu tedy měli vzít? Přijatelnou hypotézou je, že mnoho z našich dojmů o světě vytváříme z priorit hromadných sdělovacích prostředků. To by vysvětlovalo, proč jsme ve většině věcí pesimističtí, ale co se týče obezity, tak jsme v pohodě, protože televize miluje hubené lidi, takže tlusté lidi na rozdíl od zbraní a drog zase tak v médiích nevidíme.

Druhým závěrem je, že mnozí z nás – občané, média a hlavně politici – se musí více zajímat o to, jaký je svět ve skutečnosti. Dnes existuje mnoho politických hnutí, která se z okraje politického spektra dostala k moci díky tomu, že v lidech posilovala ty nejhorší obavy. Ovšem když jsou vaše politické preference postaveny na mylných představách, pak z takových hnutí nemůže přijít ani řešení těchto mylných představ. Optimismus a pesimismus tedy mají ve světě své místo, ale právě teď svět potřebuje notnou dávku realismu.

foto: Profimedia, zdroj: Finacial Times

Jaromír Hasoň

Jaromír Hasoň

Různá média plní už od roku 1999. V roce 2011 zběhl na druhou stranu a byl u založení hnutí ANO 2011. Od roku 2015 se snaží o mediální návrat.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.