Anastázie Harris o jednom kouzelném setkání s vtipným, slavným a poněkud osamělým mužem léta páně 1991

Ten rozhovor mi domluvil Arnošt Lustig. Přesto, že byli kamarádi, trvalo to několik měsíců. Světový režisér dělal totiž rozhovory jen nerad. Do jeho bytu vysoko nad Central Parkem jsem vyjela výtahem. Nervózní a nepřipravená. Ze životopisu jsem věděla, že o oba rodiče přišel jako kluk, protože otce ubili gestapáci při výslechu a máma se nevrátila z Osvětimi. Zaskočilo mě to, drsné dětství bych u něj nehádala. Miloš Forman tedy mohl být morous, ale působil jako šťastný člověk. Asi bych měla dodat, že jsem u něj byla v zimě roku 1991.

Tehdy mi nevzrušeně řekl, jak si dovede představit, že už nikdy nic nenatočí. Nebavily ho scénáře, které mu posílali po tuctech. „Jsem zkaženej komunismem,“ tvrdil. „Nepotřebuju jako ostatní točit film každý rok. Stačí mi, když mám na to, abych mohl jíst, co chci, abych mohl jet, kam chci, a abych mohl bydlet, kde chci.“ Peníze pro něj nebyly důležité. Když si jeho kamarádka a také přední česká režisérka napsala, že potřebuje pár tisíc dolarů, aby dokončila plot kolem své trojské vily, poslušně jí je poslal.

Související…

Americká filmařka 25 let natáčela o šílenství konzumuMilada: film o hodnotách, odvaze a hrdinství se blíží do kinFilm Sama s Lubou Skořepovou upozorňuje na samotu lidí ve stáří

Možná až nepřiměřeně dlouho jsem u Formana seděla na záchodě. Nezlobil se, ujistil mě, že to chápe: „Abych řekl pravdu, měl jsem obrovský štěstí, že jsem se sem nastěhoval teprve poté, co jsem u filmu uspěl,“ řekl. „Jinak bych svůj život doslova prosral.“ Na vysvětlenou? Onu totiž celou jednu stěnu na Formanově toaletě tvořila obrovská skleněná tabule. Když jste seděli na míse, měli jste závratně nádherný výhled na celý Central Park. Vlastně jste se tu dívali na film, který nikdo nerežíroval.

Přelet nad šunkou

Forman režíroval v Central Parku část muzikálu Hair. Tím prvním, který ho dostal do povědomí Američanů, byl ale už čtyři roky předtím Přelet přes kukaččí hnízdo. Vyhrál Oscara skoro v každé kategorii, stál tři miliony a vynesl oslňujících sto milionů dolarů. Herci spali ve skutečné léčebně a někteří pacienti v něm i vystupují. Ke konci natáčení spolu Jack Nicholson a Forman kvůli rozdílným názorům na Nicholsonovu roli už vůbec nemluvili a bavili se pouze přes kameramana. Režisér o svém (tehdy) nejslavnějším díle řekl: „Vytváříme instituce, které nám pomáhají žít, ale každá instituce má sklon se po určité době změnit. Nechová se, jako by ona neměla sloužit vám, ale jako byste vy měli sloužit jí.“

Forman byl jedním z nejzajímavějších režisérů všech dob, protože se i v Hollywoodu tvrdohlavě trápil otázkami, na které se těžko hledá odpověď.

Forman chtěl vědět, jak se mi líbí v Americe. Místo, abych prohodila něco chytrého o exkluzívní univerzitě, na kterou jsem měla stipendium, kňourala jsem, že mám plné zuby sladké americké šunky, že se mi stýská po naší, po slané. „Tak to máte štěstí,“ rozjasnil se režisér a královsky mě pohostil báječnou šunkou, kterou mu – láskyplně vyuzenou – před každými Vánocemi nosil jeden maďarský řezník. Myslím, že mi ji servíroval i s křenem.

forman 4

Miloš Forman při natáčení, 70. léta.

„Pane Formane, tak to je blbý,“ vzdechla jsem slastně, „vy už mě teď vůbec nezajímáte.“ Založila jsem notes a nechala si naložit další talíř. Forman mě kupodivu nevyhodil, ale naopak řekl, že si na chalupě za New Yorkem předchystal na večer guláš z býčích oháněk. Tak jsme se jednoduše zvedli, režisér si vzal jen bundu a klíče. V garáži za rohem jsme vyzvedli tmavě zelené poršátko a uháněli ven z Manhattanu. Jela jsem s podmínkou, že zařídí, abych v noci byla zpátky na představení Newyorské filharmonie, na kterou mi jeden chudý šamstr koupil velmi drahý lístek.

Hollywoodský osud

Záchod na chalupě ve Warren v Connecticutu už tak zajímavý nebyl. Byl plný polaroidů, vesměs holek, paní a dívek. Zato guláš byl skvostný. Dnes už přesně nevím, proč jsem na pořizování rozhovoru vlastně skoro okamžitě rezignovala. Forman byl mnohem zajímavější než „obyčejný oscarový režisér“. Člověk si s ním připadal hned jako s kumpánem. Jak ale dělat rozhovor s kumpánem?

Ten kumpán se narodil v roce 1932 v Čáslavi jako Jan Tomáš Forman. Až po válce zjistil, že jeho biologickým otcem je architekt Otto Kohn, který před nacisty na rozdíl od toho nebiologického stačil utéct. Dozvěděl se o něm, když ho kontaktovala žena, které se s nevěrou svěřila v Osvětimi Formanova matka. Poděbradský spolužák Václava Havla měl tedy holywoodsky zauzlované už dětství. Se svým otcem se nakonec i setkal v Peru. To jsem ale tehdy ještě nevěděla.

Jednomu novináři řekl, že dával přednost povrchním známostem, aby se mohl soustředit na film. Ale já jsem tehdy potkala chlapa, kterého už nebavilo být sám.

Forman byl jedním z nejzajímavějších režisérů všech dob, protože se i v Hollywoodu tvrdohlavě trápil otázkami, na které se těžko hledá odpověď. „Obdivuji lidi, kteří mají odvahu postavit se systému,“ řekl Forman, když se ho později ptali, jak hodnotí své filmové hrdiny. Řekl: „Asi proto, že jsem zbabělec, místo abych se bouřil, dělám filmy o rebelech.“ Jeho komerčně nejméně úspěšný film o Goyovi popisuje boj mezi malířovými uměleckými ambicemi a jeho touhou po úspěchu. Jedněm americkým novinám Forman řekl: „Rozerván mezi protestem a pudem sebezáchovy, Goya je ten nejstatečnější zbabělec.“

forman 2

Miloš Forman s manželkou Martinou

Začátkem devadesátých let mi nezadaný režisér na chalupě galantně vysvětlil, že dámám dává vybrat. Můžou spát v jeho ložnici, nebo ve své vlastní. Já jsem ale trvala na tom, že se musím vrátit do New Yorku na koncert. No, na nádraží mě vezl už správce jeho chalupy. Forman jednomu novináři řekl, že dával přednost povrchním známostem, aby se mohl soustředit na film. Ale já jsem tehdy potkala chlapa, kterého už nebavilo být sám. Měla jsem radost, když se mi doneslo, že Forman už sám není. Martina Zbořilová chodila na gymnázium „na Křenové ulici“ v Brně o dva roky výš. Vždycky byla mnohem hezčí a mnohem chytřejší.

foto: Profimedia

Galerie

Anastázie Harris

Anastázie Harris (ash)

Novinářka, publicistka, autorka knihy Alžběta II.: Pracující žena. Jinak také pracující žena.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.