fbpx

Bojím se vyjít na ulici, mám strach z lidí. Sociální fobie mě uvěznila doma 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

„Přemýšlím nad hospitalizací. Nedokážu se postarat ani o sebe, natož o syna,“ říká Zuzana, která trpí sociální fobií

Zveřejněno: 5. 7. 2024

Sociální fobie je strach z veřejného prostranství a z lidí. Někteří jedinci se jen vyhýbají nepříjemným situacím, ale jsou i tací, kteří se bojí vyjít z domu. Zuzana se svěřila Flowee, co prožívá a jak jí tato diagnóza narušuje život.

Jak dlouho sociální fobii máte?

Trpím jí od malička, ale uvědomovat jsem si to začala tak zhruba před sedmi lety, asi taky díky tomu, že se o tom hodně mluví. Do té doby jsem o tom nic nevěděla.

Takže to nepřišlo náhle?

Ono to šlo nenápadně. Já vlastně vždy byla taková uzavřená, ale brala jsem to jako součást své povahy. Ale je to tak sedm let, kdy vím, že mám problém. Úplně mi to došlo, když jsem utekla ze školní besídky. Tenkrát náš syn měl nějaké vystoupení a mně nedělal dobře ten dav rodičů. Pak jsem si všímala, jak se bojím veřejných míst. No, a když jsem si o sociální fobii přečetla článek, bylo mi jasné, že jí trpím taky.

Tak třeba v obchodě se bojím, že nebudu mít dost peněz na kartě, že nestihnu vše zabalit do tašky, nebo že nebudu rozumět prodavačce, na co se ptá, a že se tedy znemožním. Mám pocit, jako bych na čele měla vytetované, že jsem selhala, že nic neumím, nebo že něco pokazím.

Jak vás to v životě omezuje?

Dost, poslední roky je to hodně špatné. Předtím to nebylo v tak velké míře, jen nervozita z lidí a nepříjemný pocit, když jsem byla někde na veřejnosti.  Třásly se mi ruce, když jsem třeba byla s někým, koho jsem neznala. Bylo pro mě náročné i s takovým člověkem třeba jíst v restauraci. Ale jinak to šlo. Jenže poslední dobou jsem se dostala do velkého stresu, zejména kvůli nějakým problémům v rodině, o kterých nechci mluvit. Ale každopádně to šlo z kopce a já se bojím ven.

Čeho se vlastně na veřejnosti bojíte?

Mám různé představy, co všechno se může stát. Bojím se, že to nezvládnu. Tak třeba v obchodě se bojím, že nebudu mít dost peněz na kartě, že nestihnu vše zabalit do tašky, nebo že nebudu rozumět prodavačce, na co se ptá, a že se tedy znemožním. Mám pocit, jako bych na čele měla vytetované, že jsem selhala, že nic neumím, nebo že něco pokazím.

Můžete popsat, co se ve vás odehrává, když se nacházíte někde na veřejnosti?

Bojím se. Mám pocit, že nemůžu dýchat, třesu se. Ale ono se to mění. Ze začátku jsem byla jen nejistá a hodně jsem koktala. Vždy jsem byla introvert a neměla jsem dobrý pocit, když jsem musela někde vystupovat, třeba ve třídě při referátu a podobně. Prostě kontakt s lidmi mi dělal problémy odjakživa, například při pracovním pohovoru bych se nejraději schovala pod stůl. Je s tím tedy spojeno i to, že mám nízké sebevědomí a trpím pocitem, že se na mě lidi dívají skrz prsty, že jsem nemožná.

Mám pocit, že svět venku je nebezpečný a že se stane něco hrozného.

A zhoršuje se to?

Ano, teď už ani nemůžu ven. Neumím to přesně popsat, ale mám pocit, že je svět venku nebezpečný a že se stane něco hrozného. Začnu se pak klepat a chci domů. To je to jediné, co mě zajímá, když jsem venku. Abych byla zase v bezpečí doma. A aby na mě nikdo nekoukal, nikdo mě nehodnotil.

Takže nechodíte ven?

Někdy chodím, ale ne moc daleko. A když potřebuji někam dál, jde se mnou buď moje sestra, nebo můj manžel.

Ale máte taky dítě, ne?

Synovi je patnáct let. Někdy jdu s ním, ale stydím se, že mě musí doprovázet právě on.

A do práce chodíte?

Teď zrovna ne. Chci si zažádat o invalidní důchod, ale nevím, jestli ho dostanu. Víte, kolik lidí tímto trpí? Spousta. A já bych ráda do práce chodila. Nechci být doma, ale je to těžké, ještě že mám manžela a podporuje mě sestra. Bez nich bych to nezvládla.

Co vám pomáhá?

Potřebuji svoje zázemí, svou jistotu. Když někam jdu, tak jedině s někým, koho znám. Sestra mě doprovází i k psychiatričce. Občas jdeme spolu nakoupit. Ale jinak nikam moc nechodím, jakože bych šla do kina nebo tak něco, to ne.

Ale dříve to bylo lepší, že?

Ano, ještě tak před třemi roky jsem chodila do práce i ven s přáteli, třeba na kolo. Bála jsem se jen cizích lidí a cizího prostředí. Ale pak jsem se začala hádat s našimi a taky jsem byla dlouho doma s covidem. Tím začalo to nejhorší období.

Už na škole jsem si vůbec nevěřila a spolužáci se mi smáli, když jsem se před tabulí třásla. A já se pak o to více bála. 

Léčíte se?

Chodím k psychiatričce a beru antidepresiva. Ale protože se to zhoršuje, domlouváme jiný postup léčby. Možná nějaký denní stacionář, ale raději bych to vyřešila nějak rychleji a taky bych ráda byla přes den doma.

Co byste rád dělala, kdyby vás strach neomezoval?

Těch věcí je hodně. Jela na dovolenou se synem a manželem. Letadlem někam k moři a chodila po neznámých městech a po pláži. To bych si užívala.

Co jste zkoušela za léčbu?

Byla jsem i jednou na jedné hromadné terapii. Tam jsem poznala další lidi, kteří taky trpí sociální fobií.

Pomohlo vám vědět, že v tom nejste sama?

Ano, a zjistila jsem, že každý má jinou formu. Třeba tam byl kluk, který se bojí mluvit, což mu dělá problémy ve škole. Pak tam byla jedna paní s panickou poruchou, což je něco podobného jako sociální fobie. Bylo mi jí moc líto, měla fakt ošklivé záchvaty. Taky jsem si jednou prožila panickou ataku.

Máma mi říká, že jsem zbytečně přestala žít, a prorokuje, že mi jednou manžel uteče s nějakou, která je normální.

Co jste prožívala?

Strach, že nedojdu domů. Byla jsem u kadeřnice a udělalo se mi špatně. Spěchala jsem domů s mokrou hlavou. Tam bych se nejraději zavřela a už nevycházela.

Doufáte, že to jednou celé odezní?

Ano, závidím lidem jejich obyčejné životy.

Tušíte, proč se projevila sociální fobie zrovna u vás?

Myslím, že to je ve mně. Že jsem se s tím už narodila. Už na škole jsem si vůbec nevěřila a spolužáci se mi smáli, když jsem se před tabulí třásla. A já se pak o to víc bála. No, ale je taky možné, že za to může výchova, moje máma mě vždy hodně kontrolovala.

Související…

Nevím co, ale určitě se mi něco stane. Příznakem nezpracovaného traumatu je třeba iracionální strach
MUDr. Michaela Bachratá

Jak se k tomu staví vaše okolí?

Pomáhají mi. Ale je pravda, že tolik lidí kolem sebe už nemám. Manžel stojí při mně, ale je na něm vidět, jak ho to štve. Raději by měl zdravou ženu. A přátele už nemám. Se sociální fobií to ani moc nejde. Problém je s rodiči. Vždycky byli kritičtí a říkají mi, že si to vymýšlím.

Na to si často lidé se sociální fobií stěžují...

Nemám ráda, když to někdo zlehčuje a říká mi, že se nad to mám povznést. To prostě nejde. Stojíte třeba v obchodním centru a máte pocit, že na vás snad spadne celý svět. No, a ty rady, že to nic není, nepomáhají vůbec. Máma mi říká, že jsem zbytečně přestala žít, a prorokuje, že mi jednou manžel uteče s nějakou, která je normální.

Snažila jste se to rodičům vysvětlit?

Mnohokrát, ale nerozumí tomu. Podle mě tím ale trpí čím dál víc lidí, ale proč, to nevím. Důležité pro mě je, že to můžu pojmenovat, a doufám, že se to zase zlepší. Moje psychiatrička mi radí, abych zkoušela malé kroky a dávala si za to odměnu. A hlavně abych si uvědomila, že za to nemůžu. A to je pro mě zásadní.

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...