fbpx

V létě 1988 vystoupil klimatolog James Hansen v Kongresu a pronesl první buddhistickou pravdu o budoucím utrpení: „Svět se otepluje. Nikoli náhodně, nýbrž růstem skleníkových plynů.“ Zahájil tak novou etapu, v níž jej ostatní následovali i pronásledovali

Zveřejněno: 24. 5. 2019

V roce 1988 byla koncentrace CO² v atmosféře Země asi 355 ppm (počet částic CO² na jeden milion částic). O 31 let a 900 miliard tun emisí oxidu uhličitého později ukazují naše měřiče – ty světové i české – pravidelně hodnoty přes 400 ppm. Observatoř na Havaji oznámila v polovině května dosavadní rekord: 415 částic.

Podívejme se na tato čísla pozorně. Homo sapiens za půl milionu let své existence takové koncentrace ještě nezažil. Skoro polovina růstu od časů před průmyslovou revolucí (od roku 1880 ze zhruba 280 na 415 ppm) se odehrála v posledních 30 letech – tedy od chvíle, kdy svět „prozřel“.

Pokud jde o globální oteplování, jsem nevěřící. Z velké části je to hoax.

Hansenova řeč vyvolala kaskádu událostí, často protichůdných, podobně jako jeho střídavé vzývání a zatýkání na demonstracích proti těžbě uhlí. Vůdci planety vyhlašovali emisím válku (Bush starší: „Koho trápí skleníkový efekt, neměl by zapomínat na efekt Bílého domu“; Thatcherová: „Jsme Boží stvoření, opatrovníci planety“), pronášeli velké sliby a příští garnitury na ně zapomínaly.

hansen

James Hansen na slyšení v Kongresu v roce 1988. Tenkrát ho ještě poslouchali


Dnes někteří vůdci problém opět bagatelizují (Donald Trump: „Pokud jde o globální oteplování, jsem nevěřící. Z velké části je to hoax. Na seznamu mých priorit je klima hluboko.“)

Velkohubé Kjóto

Zprvu bylo odhodlání obrovské – v Kjótu (1997) se pod vedením OSN státy zavázaly snížit emise CO² do roku 2012 úhrnně o pět procent. Jenže čím vypracovanější „caps“ (limity pro každou zemi na míru) byly, tím mizernější výsledky to přinášelo: Do roku 2012 vzrostla produkce elektřiny z uhelných elektráren na dvojnásobek a úhrnné emise planety z 30 miliard na bezmála 40 miliard tun CO² ročně.

Při výkonu větrných elektráren je planeta teoreticky schopna pokrýt roční spotřebu jen z větru asi čtyřicetkrát.

Když už byla deprese nejhlubší, přišel trochu neočekávaně solární a větrný boom. Díky němu je dnes fotovoltaika nejlevnějším zdrojem elektřiny v 60 zemích světa a jedna otáčka vrtule s turbínou v Severním moři dokáže zásobit britskou domácnost elektřinou po 24 hodin. Solární elektrárny zvýšily skokově kapacity na stovky gigawattů a cena za jeden watt poklesla z šesti dolarů na šedesát centů.

vetrna elektrarna 1091969441

Větrné elektrárny by dokázaly "utáhnout" energii na celé planetě. Jenže kdo by vydělával na uhlí?


Při výkonu větrných elektráren je planeta teoreticky schopna pokrýt roční spotřebu jen z větru asi čtyřicetkrát. K tradičně „čistým“ zemím (Skandinávie, alpské země) se nedávno připojily Británie nebo Portugalsko, míří mezi ně (Trumpovi navzdory) i USA. 

Jako ovce a žáby

Aby protichůdných trendů nebylo dost, anglosaské země debatu o emisích mezitím „utopily“ ve skepsi, když vlivem Climategate darovaly „popíračům“ klimatických změn bič. Rétorika populistických vůdců v čele s Donaldem Trumpem dnes pomáhá udržovat vývojově zkamenělé regiony typu střední Evropa v roli uhelného skanzenu. Třicet let od přelomového Hansenova vystoupení se opět hádáme o platnost první klimatické pravdy a jako ovce na porážku kráčíme až k bodu bez návratu.

Řečeno s českoamerickým filozofem a zeleným myslitelem Erazimem Kohákem, polovina z nás má pořád ještě „kovbojskou mentalitu“.

Věda nabízí stále přesvědčivější důkazy, že se vaříme jako žába v hrnci nad kotlem. Část veřejnosti na ně slyší a je ochotna jít sama příkladem. Přikladači do kotle ale pořád ještě tahají za delší konec provazu, takže při současném rozložení sil jim stačí sabotovat změny, dokud se opravdu neuvaříme. V našem regionu ale i jinde se to děje hlavně proto, že ani po dekádách osvěty jsme se nenaučili ekologicky myslet. Řečeno s českoamerickým filozofem a zeleným myslitelem Erazimem Kohákem, polovina z nás má pořád ještě „kovbojskou mentalitu“. 

Modrá skleněnka

Na přelomu 60. a 70. let přiváželi astronauti z Apolla stále dokonalejší fotografie Země pořízené „z dálky“ – tedy mimo její oběžnou dráhu. Efekt snímků byl fenomenální; nikdy předtím ani potom už podobný „heuréka“ moment nenastal. Lidstvo prvně spatřilo ryzí skutečnost v celé kráse a hrůze. Nehledělo už skrze zdánlivě nekonečnou vrstvu atmosféry, buď přikováno k zemi, nebo k oběžné dráze, tak jako doposud. Nevidělo nebesa s příslibem věčnosti – hledělo na modrou skleněnku s tenkou vrstvou atmosféry uprostřed nicoty. Slupka křehkého bytí v mrazivém tichu. Něco v kolektivním vědomí se hnulo.

Kdokoli něco vyrábí, měl by si klást otázku, jak se bude použitý výrobek likvidovat.

Shodou okolností právě končila éra, kterou Erazim Kohák (vyrostl v 50. letech v New Yorku) v knize Zelená svatozář nazývá „kovbojskou etikou“ (rabování, bezmyšlenkovité plýtvání zdroji, konzumentský přístup ve stylu „vyříznout jazyk bizona a zbytek těla nechat ležet“). Ekonom jménem Kenneth Boulding (autor výroku: „Pokud někdo zastává názor, že na omezené planetě lze provozovat neomezený růst, je šílenec, anebo ekonom.“) koncem 60. let slavil úspěch se svou „etikou kosmické lodi“. Filozofie se jedinečným způsobem protnula s technickým pokrokem a společenskou poptávkou. 

fabrika 121916266

Planeta není nekonečná a všechen odpad zůstává na palubě. A ještě si zakládáme na nečasí


Kniha formulovala zdánlivé samozřejmosti, které však nejsou pro početné vrstvy obyvatel vůbec samozřejmé ani dnes: Planeta není nekonečná, všechen odpad zůstává na palubě, představa o „rozptylu“ továrního kouře je iluze. Nic není možné hodit přes palubu. Kdokoli něco vyrábí, měl by si klást otázku, jak se bude použitý výrobek likvidovat. Nemůžeme si jako druh dovolit hýřivé plýtvání pasažérů první třídy, ale ani zoufalé ubožáky v podpalubí, kteří se zahřívají u ohýnku pálením jejich odpadů. Je třeba usilovat, aby se nůžky nerozevíraly. 

Kde to začne

Boulding tak předběhl svou dobu o půlstoletí – nadhodil, že zelená etika jde nejspíš ruku v ruce se sociálním myšlením. Když dnešní klimatologové prezentují modely, jaký budou mít klimatické změny dopad na světovou populaci, často přednášky doprovodí lakonickou douškou: „Ty části světa, které budou suchem, bouřemi a nedostatkem potravin postiženy nejdříve a nejvíce, nejsou vůbec totožné s částmi, které do atmosféry oxid uhličitý v první řadě napumpovaly.“ To mimochodem řekl v dokumentu BBC „Climate Change“ profesor Richard Lazarus z Harvardu. Ve zmíněných nešťastných koutech světa už to dobře vědí – například Pákistánci se naučili hloubit „předběžné“ masové hroby ještě předtím, než udeří očekávaná vlna veder.

Celé to připomíná opileckou rvačku v hospodě, v níž ale chybí hospodský, jenž největší darebáky umravní.

Bouldingovy teze spolu se snímky Apolla a vznikem hnutí Přátelé Země (FoE) vedly k nebývalému rozmachu ekologického hnutí v 70. letech, jehož zelený ocas částečně došlehl i do tehdejší ČSSR (kde vznikla polooficiální hnutí typu Brontosaurus, přestože komunistická nomenklatura i v 80. letech plenila malou kotlinu pod Řípem bezohledněji než američtí kovbojové zdánlivě nekonečné prérie). Bouldingovu etiku ovšem záhy vystřídala „etika záchranného člunu“, kterou zformuloval konzervativní filozof Garrett Hardin. Můžeme jí říkat „zachraň se, jak můžeš“.

ledovec 167119931

Oteplování a tání ledovců už dnes asi nezapře ani Václav Klaus


Hardin zkritizoval Bouldingův příměr poukazem, že každé plavidlo musí mít kapitána, což jeho kosmická loď nemá. Perou se na ní sobecké skupiny, přičítající si práva bez odpovědnosti. Celé to připomíná opileckou rvačku v hospodě, v níž ale chybí hospodský, jenž největší darebáky umravní. Země prý nepřipomíná ani divočinu, ani loď, nýbrž temné moře, na němž vedle sebe plují luxusní jachty, přeplněné pramice a vory. Trosečníci prosí o pomoc, té se jim ale nesmí dostat – je jich příliš mnoho, zdroje jsou omezené a nelze rozsoudit, kdo si ji zaslouží a kdo už ne. Každý zachráněný život znamená zbídačení příštích generací – a tedy Země jako celku.

Ronald Reagan (ekologické myšlení tohoto jinak osvíceného politika charakterizoval výrok „strom znečišťuje vzduch víc než auto“) ani sovětští aparátčíci určitě nečetli Hardina, ale všichni političtí vůdci 80. let hráli podle jeho not. Svět se při nejlepší vůli jevil jako boj o omezené zdroje. Americké továrny a auta chrlily do vzduchu zdaleka nejvíce CO² na světě (mimochodem po přepočtu na obyvatele podobné množství jako ČSSR), prvenství Ameriku nezbavily Kjóto a ekologicky uvědomělý Bill Clinton, nýbrž až hospodářský vzestup Číny v tomto století. Poté přišel památný rok 1988, který změnil všechno a nic – záleží na úhlu pohledu. 

2312 a zalité Ground Zero

Viděno zpětně z 24. století – říká napůl žertovně historička Charlotte Shortbacková – se dějiny lidstva dají rozdělit na tři rozhodující období. „Nejnapínavější byla éra Accelerando mezi roky 2160 až 2200, kdy se lidstvo zabydlelo na Marsu. Po ní následovala éra Ritard, během níž lidstvo upadlo do izolacionismu. Ovšem nejkurióznějším údobím byla éra mezi roky 2005 až 2060. Lidstvo už vědecky porozumělo podstatě klimatických změn, ale nepodniklo proti nim celkem nic, aniž se pokusilo kolonizovat jiné planety. Dějepisci pro tuto epizodu razí termín ‚Období váhání‘.”

nyc 329959067

Groun Zero pod vodou? Ještě nedávno to vypadalo, že je ta představa lehce přehnaná


Charlotte Shortbacková je fiktivní postava z románu „2312“ od Kima Robinsona, jednoho z mála autorů science fiction, jenž se dokázal s tématem klimatických změn důstojně poprat. Když jeho románové lidstvo opouští planetu, Manhattan je deset metrů pod vodou. Na konci minulé dekády byly podobné vize populární – Manhattan nechal zalít mořem v působivém dokumentárním snímku „Nepohodlná pravda“ z roku 2006 třeba viceprezident Al Gore. Novináři mu to (autora tohoto textu nevyjímaje) otloukli o hlavu: voda proudící po Ground Zero působila až příliš nevkusně. Robinsonův román vyšel v roce 2012. Na konci října téhož roku přinesly televize světa záběry, jak po velké bouři zalilo Ground Zero vzedmuté moře.

Čarují jen s čísly?

Kuriózní shodou okolností klesla ve stejném období důvěra západní veřejnosti v klimatickou vědu na historické minimum. Zatímco vědci zpřesňovali údaje – třeba harmonizací (čištěním) dat z let 1880 až 1950, interpolací teplot z nedostupných míst či zpřesňováním měření ze satelitů – a začali díky tomu dosahovat širokého konsensu v projekcích, ukradl nějaký hacker v roce 2009 e-mailovou korespondenci klimatologů z University of East Anglia, jež měla dokazovat manipulaci s daty a prognózami. 

Neslouží ke cti největších světových deníků, že rychlé dedukce z dílny „klimaskeptických“ blogů převzaly sakumprásk i s komentáři a až do úplného vyšetření kauzy o rok později pomáhaly šířit narativ, že všichni klimatologové čarují s čísly – otázkou pouze je, jak moc. Takové časy však tehdy panovaly – počátek dekády byl érou úniků, ve stejné době vznikly Wikileaks, hackeři se pyšnili puncem bojovníků za pravdu a přebírání jejich rychlých soudů bývalo „in“. Polovina západního světa propadla konspiracím a mnozí – např. většina amerických republikánů, řada dnešních populistů, Donald Trump – si už přesvědčení o „klimatickém hoaxu“ nenechali vzít.

Poučení „skeptici“ jsou podle průzkumů skeptičtější než ti nepoučení.

Z informovanosti se záhy stala dvojsečná zbraň – nové poznatky v postfaktické době základní postoj veřejnosti nemění, mění se jen míra jistoty, s níž informovaní k problému přistupují. Poučení „skeptici“ jsou podle průzkumů skeptičtější než ti nepoučení. Vztah ke klimatickým změnám se v souladu s trendem přenesl na otázku: „Na čí straně vlastně stojíš?“ Symptomatická je už věta, již před volbami použil Donald Trump: „Nepočítám se mezi věřící.“ Do roku 2009 ovšem „věřícím“ byl – jenže v té době stál „na opačné straně“. Jako klasický liberál se kamarádil s manželi Clintonovými a přejal jejich agendu.

Blížíme se k bodu varu

Paradox vědecké skepse – veřejnost se nenechá přesvědčit, dokud nemluví jedním hlasem také vědci – už dávno není aktuálním problémem. Věda dnes hovoří docela jednotně. „Přestože zbylé nejasnosti zůstávají větší, než by si zelení aktivisté rádi mysleli, nejsou ani zdaleka tak obrovské, jak se domnívají skeptici,“ napsal před čtyřmi lety ve zvláštní příloze týdeník The Economist. Přeloženo do metafory o žábě v hrnci – není až tak jisté, že bodu varu dosáhneme zrovna v roce 2050, ale vlažná ta voda rozhodně není. Jinak by se v ní posledních pár let nerozpouštěl grónský ledovec rychlostí 375 krychlových kilometrů za rok (pětkrát rychleji než v roce 1988). 

Naštěstí jsou tyhle spory aktuálně bezvýznamné – důležité se zdá být to, co se právě děje 10 tisíc kilometrů jihovýchodním směrem.

Každá SMS je obláček CO²

Vraťme se na chvíli k naší modré skleněnce. Odraz světla nám umožňuje žít v permanentní iluzi, že tloušťka dýchatelné troposféry se víceméně shoduje s výškou viditelné oblohy, že je takřka nekonečná. To je dětinská představa. Už ve výškách, kde běžně vidíme letadla, bychom se bez kyslíkových masek neobešli. Kdyby byla půda pod nohama tmavá jako uhel a nebe ve výšce deseti kilometrů temné jako vesmír, viděli bychom zřetelně, že veškeré lidské hemžení a pinožení se odehrává jen ve škvíře mezi dvěma monolity, v nichž je běžná existence nemožná. Tou škvírou je atmosféra.

Dáme-li telefon do nabíječky, stojí to dekagramy uhlí, které spálila nejbližší elektrárna jen proto, abychom přístroj nemuseli vypínat.

Každý z českých občanů do ní napumpuje ročně 12 tun oxidu uhličitého – to dělá tunu měsíčně, 400 kilogramů denně, 17 kilogramů za hodinu, 30 dekagramů za minutu. Urazíme-li autem nebo dopravním letadlem kilometr, exhalovali jsme přes 10 dekagramů CO². Dáme-li telefon do nabíječky, stojí to dekagramy uhlí, které spálila nejbližší elektrárna (v Česku vzniká polovina energie z uhlí) jen proto, abychom přístroj nemuseli vypínat. Každá SMS vypustí obláček; všechny exhalace proudí do křehké oázy nad hlavou – a zůstanou tam po tisíce let. Plujeme na kosmické lodi vesmírem a nemáme možnost vyvětrat. 

indie 1143709439

Na sucho nejvíc a nejdřív doplatí ti, kteří ho nezpůsobují


Komu se někdy poštěstilo přistávat v noci nad jihoasijskou metropolí, naskytl se mu obrázek zkázy. Předměstí často vypadá jako monstrózní ohniště – domácí kotle na uhlí a odpadky žhnou pod oblaky kouře (nakonec i Česko se svých typicky žlutých zimních příkrovů zbavilo až dlouho po vstupu do EU). Částečně za to můžeme my – přesunem těžkého průmyslu do Číny a okolních zemí jsme redukovali vlastní uhlíkovou stopu, byť ji reexportem zboží zase navyšujeme. Čína za nás špinavou práci dělá ráda – a stojí za povšimnutí, jak problém emisí vnímají v tomto regionu.

  1. Popírači klimatických změn se v jižní Asii téměř nevyskytují. Klima se tam mění před očima a má to rysy antické tragédie (severní Čína vysychá, jižní Indie umírá horkem). Zdejší političtí vůdci jsou vzděláním často inženýři a efekt si uměli spočítat sami. 
  2. Přechod na čistší energie často jednoduše centrálně nařídí – Čína je absolutně největším tahounem v nárůstu obnovitelných (hlavně solárních) zdrojů, srazila ceny fotovoltaických panelů, přechází masivně na čistší uhlí. Bez jejího příspěvku by byl světový pokrok v poslední dekádě malý.
  3. Region jako celek vyprodukuje asi třetinu emisí světa a v budoucnu od něj nelze nic moc čekat. Stále čistší Čína bude stále bohatší a ušetřené emise z výroby nahradí konzumem (hlavně nákupem aut). 

Východ versus Západ

Očekávaný pokles emisí vyspělého světa bude kompenzovat Indie a okolí. Více než miliardové ohniště jménem Indický poloostrov patří k těm zemím třetího světa a bývalým koloniím, které lidově řečeno brání své nezadatelné „právo být špinavý“. V roce 2016 se mezi jejím ministrem pro energetiku Piyushem Goyalem (dnes „ministrem uhlí“) a Alem Gorem odehrál rozhovor, který se v budoucnu v různých obměnách a různých koutech planety zopakuje ještě mnohokrát. 

Goyal: „Západ s emisemi sám nic moc nedělá a nám klade hlavně překážky.“ 

Gore: „To ale není fér. Tři čtvrtiny všech nových investic v energetickém sektoru USA plynou do obnovitelných zdrojů.“ 

Goyal: „Nechte nás tedy učinit totéž. Ale teprve po 150 letech, až nám dojde uhlí. Až budeme mít postavené dálnice. Až mí spoluobčané budou vydělávat 70 tisíc dolarů ročně. Prosím jen o těch 150 uhelných let, jež měla k dispozici Amerika.“

Gore: „Nechci vám upírat právo na využití vašich zdrojů. Chci říci něco jiného. Kdy dnes vlastně vyšlo slunce? Nikde ho nevidím.“ 

Popudlivá bestie

Goyal je v době psaní tohoto článku stále ještě ministrem indické vlády, ale v USA se mezitím vyměnila administrativa, jejímž jménem Al Gore na schůzce mluvil. Nový obyvatel Bílého domu předloni oficiálně požádal o odstoupení od pařížské dohody a netají se názorem, že globální nárůst teploty o 0,9 stupně od roku 1880 je prostě jen sezonním výkyvem klimatu. Dost možná takový názor ani doopravdy nezastává – prostě jen využívá „bezvěrectví“ jádra svých voličů. Těží jejich předsudky jako přírodní ložisko, zdroj neobnovitelné důvěry. Třeba si nemyslí vůbec nic.

Paleoklimatické doklady na nás křičí, že klima se vůbec nechová stabilizačně, naopak je to popudlivá bestie, která reaguje přehnaně i na sebemenší šťouchnutí.

Také v Česku je skepse, která není skepsí v pravém slova smyslu, neboť každý vědec je skeptický, nesmírně rozšířena, jak si řekneme v příštím díle. Naše ekologické myšlení je podivně technokratické, přitom klima se chová spíše jako živý organismus. Zahrnuje zvláštní jevy jako „zesilovače zpětných vazeb“ a člověk je teoreticky mohl dokázat i snadno ochlazovat, byť by se o to ve vlastním zájmu asi neměl pokoušet.

Alternativní pohled na problematiku nabídl již v roce 1995 klimatolog Wallace Broeker, jenž jako klíčovou vlastnost klimatu vypíchl jeho nestálost. „Paleoklimatické doklady na nás křičí, že klima se vůbec nechová stabilizačně, naopak je to popudlivá bestie, která reaguje přehnaně i na sebemenší šťouchnutí.“

foto: Shutterstock, zdroj: Sierra Club

Tipy redakce

U elektromobilů je ekologičtější provoz. Ovšem výroba kvůli bateriím nikoli

U elektromobilů je ekologičtější provoz. Ovšem výroba kvůli bateriím nikoli

Na konci devatenáctého století představovaly elektromobily špičku tehdejší...

Twitter uživatelům ukazuje, co si o nich myslí. Někdy je to úplně mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co si o nich myslí. Někdy je to úplně mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Naše kultura potřebuje pomoct, říká jazzový kytarista Rudy Linka

Naše kultura potřebuje pomoct, říká jazzový kytarista Rudy Linka

S jazzovým hudebníkem a kytaristou jsme se sešli v restauraci nedaleko...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.