fbpx

Pojďme vymřít v zájmu planety. A já už budu mít konečně klid s dotazy, kdy budu mít ty děti, hlásá Verena Brunschweigerová

Zveřejněno: 2. 6. 2019

Pokud na sebe chtěla upozornit, tak se jí to povedlo. Přivést na svět dítě je prý to nejhorší, co můžeme Zemi provést. Tvrdí to bezdětná devětatřicetiletá německá feministka, která prý už měla po krk otázek na to, kdy hodlá založit rodinu. Navíc Venuše, Mars nebo Jupiter jsou důkazem, že tento přístup funguje.

Stále hledáte způsob, jak co nejlépe chránit naši planetu? Vězte, že odpověď na tuto otázku našla Verena Brunschweigerová, které táhne na čtyřicítku, píše knihy, je zapálenou feministkou a hlavně: nemá děti. Přivést na svět potomstvo je totiž podle ní to nejhorší, co můžete matičce Zemi provést.

Děti prý máme proto, že nás k tomu nutí naše kultura, která ženu stále příliš svazuje zejména s rolí matky.

Inu, posuďte sami. „Jedno dítě vypustí do ovzduší v průměru padesát tun oxidu uhličitého ročně,“ uvedla Brunschweigerová ve svém manifestu „Kinderfrei statt Kinderlos“. Děti prý máme proto, že nás k tomu nutí naše kultura, která ženu stále příliš svazuje zejména s rolí matky.

Pomůže tu sebevražda?

Fajn, pojďme chvíli přistoupit na demagogickou hru, kterou paní Brunschweigerová rozehrála. Pokud se podíváme na jiné planety sluneční soustavy, pak na každé z nich můžeme vidět, že životu se na nich daří vskutku parádně. Bude to tím, že na Merkuru, Venuši, Marsu, Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu a donedávna ještě i Plutu žili lidé, kteří je všechny beze zbytku dovedli zu grunt (čti cugrunt)? Je velmi pravděpodobné, ba téměř jisté, že nikoli. Už z této skutečnosti by šlo vyvodit jednoduchý závěr, že přítomnost lidského pokolení na jakémkoli vesmírném tělese nemá na existenci či neexistenci života vliv.

vymirani

Pokud německá učitelka myslí své teze vážně, měla by se zabít a dát normálním lidem pokoj


A jdeme dál. Pokud Verena Brunschweigerová tvrdí, že dítě je ztělesněním ekologického zla, jak se vyrovnává s vlastní existencí? Jak čisté má svědomí, když i ona byla kdysi dítětem? Co udělala pro Zemi, aby své dětství odčinila? A aby zbytečně planetu dále nezatěžovala svou existencí, půjde příkladem a ukončí ji předčasně? Připadají vám tyto otázky absurdní? Nejsou o nic méně absurdní než výroky Vereny Brunschweigerové.

To já ne, to společnost

Teď ale vážně. Tvrzení, že po nás společnost něco chce, je oblíbená výmluva lidí, kteří nejsou schopni a hlavně ochotni přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí. Přesněji řečeno za rozhodnutí, která nesou nesnadné následky. A rozhodnutí stát se rodičem je přesně z tohoto ranku. Nechci Vereně Bruhshweigerové sahat do svědomí, ale pro případ, že by se přece jen nějakým nedopatřením stalo, že by porodila dítě, má už předem vytvořené alibi, že ona za to nemůže, protože ji do toho dotlačila společnost.

Plodit potomstvo je naprosto přirozenou touhou všeho živého. Bez potomstva život dříve nebo později skončí.

Houbeles. Mě společnost do žádného mateřství nedotlačila. Bylo to svobodné rozhodnutí mé a mého manžela založit rodinu. Ostatně plodit potomstvo je naprosto přirozenou touhou všeho živého. Bez potomstva život dříve nebo později skončí. Všech, kteří se rozhodli mít děti, si nekonečně vážím. Všech, kteří po dětech touží, ale z nějakého důvodu je mít nemohou, je mi neskutečně líto. Ty, kteří se rozhodli děti z jakéhokoli důvodu nemít, plně respektuji. Nemám ale ani za mák pochopení, natož respektu k lidem, jako je Verena Brunschweigerová, která de facto obviňuje všechny, kteří zplodili dítě, z neodvratně se blížící ekologické katastrofy.

Chytrá společnost

Její manifest považuji za naprosto extrémní a extrémistický příklad toho, kam se až může zvrtnout takzvaný boj za čisté životní prostředí, proti změně klimatu a dalším negativním jevům, jež doprovází lidskou činnost. Aby bylo jasno, nejsem žádnou zastánkyní ničení planety nebo vybíjení živočišných a rostlinných druhů. To ale neznamená, že je v pořádku rezignovat na to, co je lidem (a dalším živým organismům) přirozené. Totiž vyvést potomstvo.

Stejně tak nesouhlasím s hlasy, které volají, abychom konečně zastavili hospodářský růst, protože rozvoj hospodářství vede ke škodám na životním prostředí. Do jisté míry je to pravda. Existuje však teoretický nástroj (ověřený praxí), který nám přináší vysvětlení, že ekonomický rozvoj od překročení určité hranice hrubého domácího produktu na osobu vede k tomu, že se životní prostředí začne zlepšovat. Zjednodušeně řečeno, jakmile společnost přesáhne určitou úroveň svého bohatství, nemusí už věnovat tak velké úsilí k hledání obživy, bydlení a ošacení, ale může se ve stále větší míře věnovat péči o prostředí, v němž žije. Onomu teoretickému nástroji se říká Kuznětsova environmentální křivka.

Čistota životního prostředí je jednou z priorit každého z nás. Je to mimo jiné tím, že základní lidské potřeby dnes dokážeme uspokojit daleko snáze než naši rodiče či prarodiče.

Praktické fungování jsme mohli pozorovat i na případě Československa, respektive České republiky. Mnozí si ještě dobře pamatují na 80. léta minulého století, kdy se zimu co zimu Krušné hory a velká města dusily pod pokličkou smogu. Ten se tvořil v důsledku vypouštění oxidu siřičitého z uhelných elektráren v severozápadních Čechách a také kvůli automobilům jezdícím na olovnatý benzín a bez katalyzátorů.

Pořád se uživíme

Během 90. let došlo nejen k odsíření elektráren, ale i postupnému montování katalyzátorů do aut. Benzín se zbavil olova. Ovzduší se rapidně zlepšilo. Ruku v ruce s tím šel i růst životní úrovně. Ten mimo jiné pokračoval i v dalších letech a s tím, jak naše společnost bohatne (ano, bohatne, i když si stále myslíme opak), čistota životního prostředí je jednou z priorit každého z nás. Je to mimo jiné tím, že základní lidské potřeby dnes dokážeme uspokojit daleko snáze než naši rodiče či prarodiče.

V současnosti je to právě západní svět, který čelí opačnému problému – přirozenému úbytku populace.

Občas slýcháme varování, že se naše planeta přelidňuje. Lidstvo prý spěje do bodu, kdy překročí možnosti obživy. Opět nejde o nic nového. Otázkou, kolik se nás na Zemi vejde, se lidé zabývají od chvíle, kdy nabyli schopnosti filozofovat. Přestože zde již byly desítky myslitelů, kteří lidstvu věštili zánik v důsledku přelidnění, zatím se žádná taková předpověď nenaplnila.

Pokrok ani porod nezastavíš

Dnes však dokážeme abstraktní strašení zhmotnit do takzvané ekologické stopy. Ta udává výměru, kterou potřebujeme k fungování v průběhu celého života. Pokud si ji budete chtít spočítat, zřejmě vám vyjde, že vám jedna Země nestačí. Z toho tedy nutně vyplývá, že rozvinutá část světa už dávno své možnosti obživy překročila a žije na úkor lidí žijících v chudých zemích. Autoři takových kalkulaček se ovšem dopouští stejné chyby jako kdysi ekonomové Thomas Malthus, David Ricardo nebo William Stanley Jevons. A sice, že nepočítají s technologickým pokrokem, jenž vždy nakonec zajistí, že si dokážeme poradit se zdánlivě sebebeznadějnější situací.

Lidská populace se zřejmě dříve či později stabilizuje. Záleží jen na tom, zda se z takzvaných rozvojových zemí stanou země rozvinuté, a zopakují tak příběh dnešních vyspělých zemí z 19. století. Tehdy prakticky celá Evropa prošla vývojem, kterému se říká demografický přechod. Hospodářský rozvoj vedl mimo jiné k rozvoji medicíny a zdravotní péče, kojenecká a dětská úmrtnost radikálně klesla, a tak klesla i porodnost (a úhrnná plodnost) na úroveň, která víceméně zajišťuje prostou reprodukci obyvatelstva. V současnosti je to právě západní svět, který čelí opačnému problému – přirozenému úbytku populace. Pokud do stejného stadia dospějí další země, může být Verena Brunschweigerová v klidu. Země to přežije.

Související…

Stávka na efekt? Za klima se dá bojovat i jinak než záškoláctvím
Ivan Verner

foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: Der Spiegel

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...