fbpx


Zveřejněno: 22. 3. 2017

Jaké je to být Dalajlámou ví pouze sama jeho svátost, ale jaké je ho hrát, jsme se zeptali Jamyanga Jamtsho Wangchuka, který ho ztvárnil v legendárním snímku Sedm let v Tibetu. Zjistěte, jestli je větší zážitek setkat se s duchovním vůdcem Tibeťanů nebo s Bradem Pittem. 

Tento bhútánský herec, režisér a producent zavítal nedávno na krátkou návštěvu České republiky v rámci setkání pořádaného organizací Spolek přátel Bhútánu ve spolupráci s nadací Šťastné Česko, aby pohovořil o svých filmařských ambicích, ale i o asijských poměrech a konceptu Hrubého domácího štěstí. 

Jak jste se dostal k filmu v tak mladém věku?

sedm let v tibetu
Byla to ohromná náhoda. Měli jsme rodinné přátele, Američany, kteří žili v Hongkongu. Jednoho dne jsem je navštívil a oni měli souseda, který dělal v Hollywoodu. Roli mi nabídl a já ji přijal. Věřím v karmu, takže si myslím, že jsem musel v minulém životě vykonat něco dobrého. 

Bylo vám v té době třináct a neměl jste žádné zkušenosti. Měl jste obavy?

Samozřejmě. Můj přítel mi tenkrát řekl: “Jamyangu, ty musíš být buď hrozně hloupý, nebo ohromně odvážný.” Nemyslím si, že bych byl ani jedno. Byl jsem nervózní, ale bral jsem to vše tak, jak to ke mně přicházelo. Všichni na mě byli moc hodní.

Nezlobte se, teď se ale musím zeptat… jaký byl Brad Pitt?

(smích) V Bhútánu v té době nebyla televize. Povolená byla až v roce 1999, takže jsem vůbec nevěděl, kdo Brad Pitt je. Tím pádem jsem ani nemohl mít žádné očekávání. Poprvé jsem ho potkal v šatně a byl velmi příjemný a sympatický. Před natáčením jsem se dost bál a on mě uklidňoval tím, že mi vyprávěl vtipy. Rozuměl jsem mu v té době sice jen něco, ale stejně jsem to velmi ocenil. 

Bhútán je poměrně uzavřenou zemí, je na tom podobně i místní filmový průmysl? 

Ano. Důkazem toho může být i fakt, že první film zde byl natočen až v devadesátých letech. Bhútánská kultura je velmi založená na orální tradici, vyprávění příběhů a legend a také na knihách. Pak se najednou z ničeho nic objevil film a lidé na to nebyli postupně připravování, takže třeba zděšeni utíkali z kin

Prozradíte nám něco o vašich filmech? Jeden měl nedávno na festivalu v Berlíně velký úspěch.

Upřímně na něj nejsem moc hrdý. Vím, že má spoustu chyb, ale jsem pyšný na sebe, že jsem tento krok udělal a natočil ho. Snímek Gyalsey: Legacy of a Prince vypráví starodávnou budhistickou legendu o lásce. Když měl v Bhútánu premiéru, přišlo jen dvacet lidí. Během týdne se však kina naplnila k prasknutí. U nás totiž velmi silně funguje word of mouth - lidé si vše řeknou. Myslel jsem si, že se film ani nedostane za hranice, a byl jsem velmi překvapen, když se tak stalo. 

Film jste sám režíroval, produkoval i v něm dokonce hrál…

(smích) No, já jsem byl zkrátka jediný hollywoodský herec, kterého jsem si mohl dovolit.

Vaše země je neuvěřitelně zajímavá…

Myslím si, že jsme místem, kde žijí celkem spokojení lidé. Máme krále, ke kterému chováme úctu a věříme mu v jeho rozhodnutích. V roce 2008 jsme se stali konstituční monarchií, ale co je na tom zajímavé, že tuto změnu navrhl panovník. Většinou je podnícena národem a provází ji demonstrace a podobně. Zde byla naopak přijímána se značnou skepsí. Monarchie je u nás značně zakořeněná a tento nepopulární diplomatický krok spíše lidi rozdělil. 

Celý svět dnes zná Bhútán na základě konceptu Hrubého domácího štěstí, můžete nám ho přiblížit?

sedm let v tibetu shutterstock 452903440
Myšlenka štěstí tu vždy byla přítomná. Budhovo učení je s ní úzce spjato. Je to v podstatě takový protiklad k západní filosofii, kdy se všichni honí jen za penězi a majetkem. Náš model se možná nehodí pro všechny země světa, ale věřím, že každý stát si v něm najde své a může ho upravit a implikovat. Co se našeho národu týče, štěstí jsme ještě docela nenašli, ale pracujeme na tom. (smích) 

Jaký byl nejšťastnější okamžik vašeho života?

Když jsem měl tu možnost promluvit s Dalajlámou. Jeho svátost jsem potkal v Novém Dillí na letišti a splnil se mi tak sen. Byl to opravdu ohromující a nepřekonatelný okamžik. Požehnal mi a já se rozbrečel. Řekl jsem mu, že jsem ho hrál ve filmu, a on odpověděl s pokorou, že děkuje. Když mi potřásal rukou, tak jsem cítil čisté štěstí, které vystřídal hluboký smutek, jakmile odešel. 

Kdybychom si měli o Bhútánu zapamatovat jednu věc, která by to byla?

Jsme nesobecká malá země. Nemáme velké ekonomické bohatství, co ale máme, je rozmanitá kultura, můžeme se pochlubit nádhernou přírodou, kterou pečlivě chráníme, tradicemi, jež dodržujeme, a v neposlední řadě nás vede lidmi velmi uctívaný a moudrý král. Pro náš malý stát je poctou, že jsme pro někoho v našem způsobu života vzorem. Jsme pyšní na to, že jsme šťastní.  

Tento rozhovor byl vytvořen ve spolupráci s nadačním fondem Šťastné Česko. Další zajímavé hosty nadačního fondu Šťastné Česko můžete potkat osobně na konferenci dne 9.5.vice na www.stastnecesko.cz

foto: Shutterstock, archiv, sledujfilmy.cz

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...