Je známý hlavně jako drsný šéfkuchař, který si nebere servítky při vyjadřování svých názorů. „Když je toho v hrnci moc, musí se to vylít a k tomu mi někdy po ránu pomáhají peprnější slovíčka,“ řekl na úvod rozhovoru pro Flowee Zdeněk Pohlreich. Jak to má s duchovnem, co si myslí o českých stravovacích návycích nebo jak udělat quinou víc sexy, se dozvíte v následujících řádcích.

O psychické zdraví a pohodu se dá pečovat různě a každý si musí najít svůj způsob, protože doba je náročná…

Žijeme v době, kterou bych nazval mediálním terorem, protože je obrovské množství informací, které je velmi snadné dostat k lidem. Je to nemoc z blahobytu a média lidi masírují hlavně proto, aby si svůj život nedovedli představit bez celé řady výrobků. A za vším jsou peníze, samozřejmě.

Když mluvíte o mediálním teroru, uvědomujete si, jaký vliv máte na národ svým pořadem Ano, šéfe! a svými výroky, které v něm zazní?

Je to jenom jednoduchá televizní zábava, není to boj o život. Všichni máme nějaké názory a já dostal prostor k tomu, abych je prezentoval. Nejsem tam kvůli tomu, abych říkal lidem, co se jim líbí, a protože nikam nekandiduju, je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Zkrátka prezentuju svoje vidění světa, a když se to někomu nelíbí, může si přepnout na jiný kanál, v tom má svobodu. Rozhodně si ale nemyslím, že jsem nejchytřejší ze všech.

pohlreich1

V životě jsem se opravdu naučil být k sobě tvrdý, jak se říká – „život mě naučil“. Nikdo mi nikdy nic zásadního nedal a vše, co mám, jsem si musel vydobýt vlastní prací a hodně jsem se v životě nadřel.

Říkáte o sobě, že jste materialista a kapitalista, nicméně vaše žena Zdeňka se po prodělání onkologického onemocnění před třemi lety vydala jiným, duchovním směrem. Jak to vidíte?

Je jiná, ale nejdůležitější je, že je v pohodě. Stýká se teď s lidmi, kteří se zajímají o duchovní témata, kterým příliš nerozumím. Každý však dělá, co uzná za nejvhodnější, a jestli jí to funguje, tak zaplaťpánbu.

I ve vašem životě se ale děly věci, které rozumem moc vysvětlit nejdou – třeba to, jak jste se v životě se Zdeňkou mnoho let různě potkávali, až jste se teprve před pár lety vzali, nebo to, že jste uznávaný šéfkuchař, ačkoliv původně jste kuchařem být vůbec nechtěl…

Myslím si, že to je shoda okolností. Je to osud a duchovno má každý v sobě a v sobě to také žije. Univerzální definice toho, co je správně nebo co je pravda, neexistuje. Každému vyhovuje něco jiného a každý je originál.

Jeden z duchovních zákonů hovoří o zrcadlení, což znamená, že lidé si jsou navzájem zrcadlem. Říkáte, že dříve jste na druhé býval ještě ostřejší než dnes, což poukazuje na to, že jste patrně velmi přísný a kritický i k sobě. Je to tak?

V životě jsem se opravdu naučil být k sobě tvrdý, jak se říká – „život mě naučil“. Nikdo mi nikdy nic zásadního nedal a vše, co mám, jsem si musel vydobýt vlastní prací a hodně jsem se v životě nadřel. Pravidla jsou v naší branži extrémně tvrdá, ale fungují. Gastronomie je vojna, kde se jede na rozkazy, a proto to nemůže dělat každý. Abyste v ní mohli uspět, potřebujete speciální povahové rysy. Úspěch je komplikovaný a extrémně tvrdý.

Chápu, že se přitom asi nemůžete moc rozplývat…

Ani si nemůžeme jako ajťáci v Silicon Valley zahrát ping pong, když nám to zrovna nesedí, protože v hospodě sedí sto lidí, kteří mají nějaké očekávání, a my děláme ve službách. Paradox naší práce je v tom, že se krátkodobě nenávidíme, aby někdo jiný mohl být v pohodě. Pak člověk ale musí být schopný zapomenout, neřešit to a odpustit. Koncentrujeme se na výsledek, který vede k tomu, aby nám někdo dal svoje peníze bez lítosti.

pohlreich3

Často mi je k smíchu, když vidím, čím se dnes mladí nechávají ovlivnit, a sociální sítě ve svém důsledku lidi desocializují, o tom jsem přesvědčen. Dneska se můžete s někým rozejít i po esemesce a chybí lidský kontakt. Vidím to dnes a denně.

Ještě se vrátím k „vypouštění páry“, čímž jsme začali. Někteří lidé tak činí, aniž si to uvědomují, intenzivním sportováním. Sportujete?

Chodím na bodytec, což je cvičení, při němž jsou svalové kontrakce díky speciálnímu postroji zintenzivněné mírnými elektrošoky. Elektrika to násobí, a tak to trvá jen 20 minut. Výhoda je, že nedochází k tak velkému kloubnímu opotřebení. Mám známé, kteří se zbláznili do běhání, ale pak končí na ortopedii, protože když se někdo ve čtyřiceti rozhodne, že poběží maraton, jde spíš o hazard se zdravím než o fitness. 

Často mi je k smíchu, když vidím, čím se dnes mladí nechávají ovlivnit, a sociální sítě ve svém důsledku lidi desocializují, o tom jsem přesvědčen. Dneska se můžete s někým rozejít i po esemesce a chybí lidský kontakt. Vidím to dnes a denně. Kluk s holkou si jdou sednout do restaurace a každý má svůj chytrý mobil, který pořád sleduje.

Je podle vás česká kuchyně zdravá či nezdravá?

Nezdravé potraviny neexistují, existují pouze nezdravá množství, čili není to o tom, co se jí, ale jak se to jí. Nezdravé jsou především české stravovací návyky, protože lidé konzumují hromady jídla, které nemají zapotřebí. Velikost porce je bohužel jeden ze základních hodnotících prvků, když se veřejnost baví o hospodách.

Přidala bych k tomu i naprosto nevhodné kombinace, které vedou k nestravitelnosti jídla…

Většina lidí provozuje gastronomické furiantství, protože se láduje věcmi, o nichž musí vědět, že jim neprospívají, a také v množství, o němž je jasné, že s ním není něco v pořádku. Kvalita potravin, které tu běžně konzumujeme, není úplně v cajku, jenže lidé si myslí, že jídlo má být levné. Jestli člověk dá kvalitu nebo kvantitu, záleží jenom na něm.

Asiati jsou v tomto ohledu asi nejdál – v Thajsku, Japonsku a Vietnamu má jídlo lehký až duchovní přesah. Vše je čerstvé, protože z ekonomických důvodů je problém suroviny chladit, a tak je jednodušší držet krevety naživu než je mrazit. A když je jídlo čerstvé, je v optimální kondici. Také používají spoustu zeleniny, relativně málo tuku a funguje to velmi dobře.

Na dovolené v Thajsku jsem si potvrdil, že tam všichni zhubnou. V Japonsku je jídlo dokonce kultovní záležitost. Není náhoda, že ve světové gastronomii za posledních 20 let jednoznačně převládá asijský vliv, a to i ve velikosti porce a v servírování. U nás se dává do jídla strašně cukru a v USA je to bohužel ještě horší. Diktují to obchodní zájmy a koupit si tam bochník chleba, který není sladký, je složitá věc.

pohlreich2

Většina lidí provozuje gastronomické furianství, protože se láduje věcmi, o nichž musí vědět, že jim neprospívají, a také v množství, o němž je jasné, že s ním není něco v pořádku.

Co říkáte na možnost výživy čirou energií neboli pránou?

Rozhodně to je ideál restauračního stravování, víc k tomu jako podnikatel v gastronomii říct nemůžu. A raw food je podle mě naprostý omyl, který nemá s gastronomií nic společného. Jenže dneska je podstatné, jak vám kdo co nacpe do hlavy.

Jedl jste někdy jáhly nebo quinou?

Jo, občas to i vaříme v našich restauracích, protože lidi to chtějí. Umíme to připravit tak, aby to chutnalo dobře. Pro mě musí mít jídlo sex-appeal a také chci, aby jeho příprava byla zábavná. Bez toho to neumím.

Jak dodáte jáhlám sex-appeal?

Záleží přece na chuti, čili je to o tom s ní pracovat. Rozhoduje, v čem to uvaříte, čím to dochutíte, co k tomu dáte atd. V podstatě to dříve jedla chudá vrstva, ale dnes s tím už umíme ledacos udělat, aby to nebylo tak tupé.

 

foto: archiv, Zdeněk Pohlreich instagram