Kristina Lamperová o své rozhodující cestě do Soulu, kde se představila rodině svého nastávajícího

Za dva měsíce se vdávám a teprve dění z posledních pár týdnů mě ujistilo v tom, že dělám správně. Kvůli muži, kterého nemiluju, bych si totiž nesáhla na nevěstino dno a neodjela dobrovolně do malého bytu na předměstí Soulu a nestrávila týden s jeho tradiční jihokorejskou rodinou.

Já Evropanka, on Korejec s kanadským pasem. Spojuje nás kromě lásky taky západní styl života, rovnoprávnost a emancipace. Naše sluncem zalité soužití má ale zásadní problém v podobě dvou odlišných kultur, ze kterých pocházíme.

Směr Soul

Rodina mého budoucího muže žije v Jižní Koreji a s tím chtě nechtě přichází jisté obstrukce. Přísně stanovená pravidla tamní kultury ovlivňují život Jihokorejců v každém ohledu, například na jakou školu půjdou, kolik hodin denně stráví v práci a s kým vstoupí do manželství.

Související…

Kim či kimči: Jak porozumět východní a jihovýchodní AsiiNaučte se kimči: superjídlo, které má každá korejská rodina v ledniciVěděli jste, že i Jižní Korea má svoji Havaj?

Zatímco tedy posledně jmenovanou volbu dělá v mém světě jedinec samotný, v Koreji, vypůjčíme-li si definici z Wikipedie, „není manželství rozhodnutím jednotlivce, ale celé jeho rodiny. Pokud se někdo rozhodne vstoupit do svazku, musí dostat souhlas rodičů a celého blízkého příbuzenstva.“

Pokud mě rodina přijme za svou, znamená to v Koreji rozhodně víc než nedělní návštěvy u babičky na svíčkovou a povinné návštěvy po Vánocích.

Svatba byla pro mě vždycky velkou událostí, její průběh jsem si detailně naplánovala, když mi bylo asi deset. Tehdy jsem si ale nepředstavovala, že mi rodiče mého nastávajícího například pětkrát změní stanovené datum, protože je vyloučeno, abychom se vzali, když mě ještě rodina neschválila.

soul downtown

Korea je moderní země, ale hrají v ní stále velkou roli tradice. Manželství není rozhodnutím jednotlivce, ale celé jeho rodiny.

Postupně mi tedy začalo docházet, že už mám sice vybraný snubní prstýnek, ale aby se opravdu ocitl na mém prstě, musím podstoupit rozhodující test. Věc se jevila tak, že pokud na svoji stranu nedostanu korejské příbuzné, buď svého osudového muže vystavím nutnosti přetrhnout rodinná pouta a vzít si mě (což jemu přinese zoufalství a mně hrozbu, že mi to bude do konce života vyčítat), anebo je konec.

Ale protože já svého muže chci a také chci, abychom spolu byli šťastní, sedla jsem na letadlo k rozhodující cestě. Směr Soul, cíl – rodičovské požehnání.

Nervózní let

Moje nervozita rostla od prvních minut vzletu. Nejen kvůli strachu, že to může dopadnout špatně. Ale neznámo vykukuje i za vítězstvím: pokud mě rodina přijme za svou, znamená to v Koreji rozhodně víc než nedělní návštěvy u babičky na svíčkovou a povinné návštěvy po Vánocích. Tak například naše dítě bude muset nést jihokorejské jméno včetně známého Kim jako příjmení, musí jít na vysokou školu a musí umět korejsky – což se nebude s mojí češtinou, partnerovou angličtinou a v Kanadě povinnou francouzštinou plnit lehce.

Nejvíc nervózní jsem ale byla ze setkání s budoucí tchýní. Přece jen jako matka bude mít zásadní slovo ve věci naší svatby a navíc jsem v letadle seděla vedle dvou korejských žen stejného věku jako ta, kterou jsem letěla poznat.

Slova jako prosím nebo děkuji směrem k letušce jsem od nich za celou dvanáctihodinovou cestu neslyšela. Mě – méněcennou Zápaďačku – obě ženy ignorovaly; když potřebovaly vyjít do uličky, nežádaly o uvolnění místa, ale doslova mě přelezly.

V Koreji se vše odvíjí od věku, vzdělání a zaměstnání. Celý systém vystihuje samotná řeč, kdy jinak mluvíte se svými kamarády, jinak se svou rodinou a úplně naprosto jinak se klaníte před staršími lidmi a nadřízenými. Ty dvě dámy si mohly dovolit chovat se k letušce, jako by byla vzduch – byla o mnoho let mladší a ona si zas svoje užije, až zestárne.

A po téhle slastné cestě mě čekala první večeře na předměstí Soulu v čínské restauraci s typicky asijsky pálivým jídlem, ve společnosti budoucí švagrové a jejího muže. Na ty jsem se v rámci možností těšila nejvíc, protože ona mluví anglicky a jsou mladí, takže určitě víc otevření. Otevření byli až až, ale v nedůvěře vůči mé maličkosti.

Nemám utéct?

Seděli proti mně, v korejštině se ptali mého budoucího muže a on mi překládal otázky typu: „Ty si vážně platíš chůvu a chodíš do práce? To je neuvěřitelné, to mi tady vůbec neděláme, rodina prostě vychovává dítě dohromady, babička většinou skončí v práci a je plně k dispozici.“

soul stary

Tradiční výchova znamená, že naše dítě bude muset nést příjmení Kim, absolvovat vysokou školu a umět korejsky.

 Otázkám se nevyhnul ani můj budoucí muž, ten musel například několikrát opakovat, že má mého syna rád a bude ho mít rád i až se nám narodí další dítě. Nevíra, že něco takového je vůbec možné, ale v očích našich spolustolovníků viditelně zůstala. Moje naděje na přijetí klesaly k bodu mrazu.

A dál to nebylo lepší. Po půlhodinové jízdě do bytu rodičů v milionovém „maloměstě“, kousek od Soulu jsem stála tváří v tvář dvěma zásadním lidem, kvůli kterým byla celá tahle anabáze. Zdálo se mi, že ze mě vůbec nejsou nadšení, a nevypadali, že by svůj názor chtěli přehodnotit. A tady jsem dostala chuť otočit se a jít domů, přece já, emancipovaná holka z vyspělé země, nebudu poklonkovat nějakým povýšeným Korejcům.

Jenže můj cíl nebyl trhat rychlostní rekordy v letu tam a zpátky do Koreje. Přiletěla jsem si pro požehnání a bez něj prostě neodjedu. A jak jsem tak během vybalování kufru přemýšlela, došlo mi, že se vlastně chovám stejně, jak se podle mě chovali moji hostitelé. Přijela jsem s jasným předsudkem, že nejsem tradiční Korejka, takže je přece jasné, že jsem tu úplně zbytečně. A to ještě jako Češka téměř žádné tradice nemám, přitom dopředu bojuji s něčím, co může být vlastně fajn. A také bylo, ale cesta k vytouženému požehnání byla trnitá.

Výslech a rozhřešení

Musela jsem projít sérií zhruba hodinových výslechů jako u policie, kdy jsem seděla na jedné straně stolu, a z druhé strany na mě dopadala jedna otázka za druhou. Zkuste si sedět proti čtyřem Korejcům, kteří jsou čirou náhodou nejbližšími lidmi vašeho nastávajícího manžela a ptají se vás na věci jako „Miluješ našeho syna víc než on tebe?” nebo „Vzhledem k tomu, že už jsi jednou od partnera odešla, jak nám zaručíš, že to neuděláš znovu?”

Asi to bylo pálenkou, kterou hlava rodiny rozlévala od chvíle, kdy jsme otevřeli dveře, ale začala jsem postupně mluvit úplně otevřeně. O nešťastném vztahu dvou mladých lidí, kteří měli dítě moc brzo, o tom, že mě Jižní Korea a její systém fascinuje a zároveň děsí, a o tom, že jsem nikdy nebyla šťastnější, než jsem po boku jejich syna.

kimci

Kimči

 A s každým mým slovem něha v očích mé budoucí tchýně rostla. I přes všechna ta přísná pravidla a tradice, které ji svazují, je především člověk a nakonec přes to všechno ocenila, že jejího syna miluji a chci s ním jít životem. A tak mi na konci večera dala nejen obejmutí, ale i recept na domácí kimči, což je, přátelé, velká pocta, protože každá rodina má svůj vlastní, a je to takové tradiční tajemství.

A tak jsme se z Koreje vrátili s požehnáním. A ty večery plné dobrého jídla, celé rodiny u stolu a korejštiny byly vlastně jedny z nejhezčích za poslední dobu. Je mi jasné, že se s kulturními rozdíly ještě budeme potýkat, ale to je spíš celoživotní cesta. Důležité je, že tu první lekci jsme prošli všichni v celku úspěšně.

Já Evropanka, on Korejec s kanadským pasem a v kalendáři máme zaškrtnuté velké korejské svátky a už se těšíme, jak je spolu kdesi ve Skalistých horách tento rok oslavíme s korejskou pálenkou a kimči.

Galerie

Kristina Lamperová

Kristina Lamperová

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.