Přečteno 3127x

Nejsem určitě sama, kdo slyší (a občas i třeba cítí?), že skrze boj o ženská práva jsme my ženy nejen něco velkého získaly, ale možná i něco ztratily…? To jste ode mne nečekaly, co?? Přece jsem ta feministka! Ano, jsem. Do morku kostí feministkou. Což však neznamená, že nevidím to, co se často odehrává kolem mne… šedé partnerství, kde nic nejiskří, unavené obrněné ženy, které na sobě nesou tíhu světa, slabé a ztracené muže, nešťastné lidi, páry, děti…Nebyla nám ta emancipace nakonec tak trochu na h****?

Ty doby, kdy ženy byly ženy a muži byli muži, byly možná přece jen lepší (ok, tak toto, přiznávám se, je řečeno sarkasticky)! Alespoň bych před sto lety mohla zůstat v klidu doma s dětmi a nemusela v šestinedělí do práce!!! (tady žádný sarkasmus) Vezměme to od začátku. Co je to emancipace? Jde o "vysvobození z právních, sociálních a politických omezení - osvobození z otroctví". Emancipace se tedy NEROVNÁ: žena musí žít jako muž.

Emancipace, alespoň teoreticky, znamená, že MÁME VOLBU jak žít.

emancipace lilia khousnoutdinova shutterstock 464889695
Ale zdá se, že po osvobození se od jednoho stereotypu jsme hned zalezli do trochu jiné – jinak barevné klece. Tam, kde dřív chlap lovil a žena se starala o domácnost, dnes máme všesilnou ženu, která všechno táhne sama. Práci, děti, domov… muže často vnímá jako další dítě, o které se musí starat, a je unavená a nevrlá.

Muž je vykastrovaný a nic moc se od něj neočekává. A nikdo není šťastný. Je to lepší? Horší? Je to na h****… Žena de facto dělá dvě práce na plný úvazek (tzv. double burden) - pracuje a do toho se stále stará (nejčastěji téměř sama) o domácnost.

Ale je to problém?

Emancipace nám jen dává volbu žít jinak než v jednom zkostnatělém stereotypu fixních rolí určených dle druhu pohlavních orgánů. Problém však je v tom, že zatímco přinesla svobodu volby, nenapravila základní problém - jak málo si stále vážíme „ženské práce“. Tento problém ale musíme napravit my. Vysvětlím.

Starý model, kde ona byla doma a on vydělával, byl nejčastěji založen na tom, že pouze JEHO práce má hodnotu. Ona přece jen dělala ty normální věci, které musí vykonat každá matka v domácnosti… sice pracovala v praxi třeba 16 hodin denně bez dovolené a víkendů (děti, úklid, vaření, péče o manžela), ale pouze ON měl nárok na to být unavený, důvod k odpočinku večer, protože přece VYDĚLÁVÁ. Ona je JEN doma. Potom, co si ženy pracně vybojovaly možnost realizovat se, jak chtějí, a nebýt na nikom závislé… samozřejmě že do tohoto modelu (což je de facto model otrokyně - člověka, jehož těžká práce nemá oficiálně žádnou hodnotu, a navíc nemá možnost volby) se vracet - jako ty s pocitem sebemenší sebehodnoty - samozřejmě NEBUDEME.

emancipace lilia khousnoutdinova shutterstock 379831393

Avšak v momentě, kdybychom se rozhodly, že si začneme vážit neviditelné ženské práce, ve chvíli, kdy za ni začneme patřičně vzdávat hold, teprve potom je celkem logické, že mnoho žen možná šťastně zůstane v domácnosti, kde se budou s radostí věnovat svým dětem, vytváření tepla a krásy, pečování o lásku a harmonii domova. Ale k tomu je potřeba v první řadě muž, který si tohoto dokáže cenit, a za druhé společnost, která uznává hodnotu těchto domácích pracovních činností.

Přidávám skvělý postřeh od Lucie Hoškové – „Ráda bych k tomu dodala, že to všechno musí vyjít z nás žen samotných. My samy si musíme začít vážit své práce! Když se žena bude tvářit jakože: „Jasně, že doma pouklízím, vyperu, vyžehlím, to je přece automatika…“, tak se asi těžko dočká nějakého uznání ze strany společnosti či mužů (i když výjimky existují, ale je bláhové na to spoléhat)“ – ano, ano a ano!

Ve chvíli, kdy tyto funkce přestaneme považovat za samozřejmé, a uctíme to, že žena v domácnosti není líná zlatokopka, ale naopak - tvrdě pracuje, a uvědomíme si, že vykonává možná ty úplně nejdůležitější činnosti (vychovává naši budoucnost)… věřím, že bude mnohem snazší pro mnoho z nás připustit, že toto je jejich skutečná touha. V okamžiku, kdy být doma je uznávaná a ctěná volba, mohu si ji důstojně vybrat, i přestože bych mohla místo toho být super-manažerka velké firmy. Samozřejmě pouze v případě, že BUDU CHTÍT.

Možnost volby je pointou 

emancipace lilia khousnoutdinova shutterstock 264978824
A právě díky volnosti v tomto rozhodnutí v dnešní době nechtějí ženy zůstávat doma v pozici služky - a to je skvělé! Začínají si sebe samých vážit. A pokud zvolí cestu staraní se o manžela, vaření a koupání dětí... tak pouze pokud bude jejich práce vážená natolik, nakolik si to zaslouží. Tedy chceme-li vidět více tradičních modelů… řešení není omezit práva "slabšího pohlaví" (to vám to dnes ani nedovolí…) nebo nudně vysvětlovat, že toto je jediná správná ženská činnost… řešení je začít si těchto rolí mnohem více vážit (ať už je vykonává žena nebo muž)! Pokud totiž budou více ceněné… tak je i pánové budou zastávat radši! A potom se snad už vůbec nebudeme muset omezovat na „mužské“ a „ženské“ stereotypy. Paradoxně nejspíš uvidíme, jak manželky najednou „rozkvetnou do větší ženskosti“! Začne se vracet vášeň do vztahů a jiskry do očí.

Obecně ve chvíli, kdy začínáme stavět partnerství ne na klišé (žena musí! muž musí!), ale na svých autentických touhách a volbách a vzájemné úctě, můžeme vytvořit širokou paletu různých modelů. Ty sice mohou na povrchu občas působit jako tradiční život na začátku minulého století, ale my budeme vědět, že jím nejsou. Protože kdysi žena neměla volbu. Muž do jisté míry ano, ale též byla omezena na úzký okruh dostatečně maskulinních činností.

Dnes (ano, i díky emancipaci) si můžeme vybírat, co chceme být. Jak chceme žít. S volbou přichází zodpovědnost, ale také úžasný prostor pro tvořivá řešení. Ano, já dokážu být manažerka a vydělat si sama. Ano, on dokáže sám si vyprat, uvařit a přebalit dítě. …ale jak si to přejeme? Budu doma a on v práci? Budeme všechno dělat na půl? Co NÁM dělá dobře? Třeba nakonec budu vydělávat já a on bude s dětmi trávit čas v přírodě… protože to je to, co NÁS každého baví nejvíce a jde nám to nejlépe… A samozřejmě - největší štěstí je potom potkat někoho, kdo má kompatibilní představy, a nejlépe tak, abychom se mohli dokonale doplňovat.

Díky emancipaci si totiž můžeme vybrat, co vyhovuje nám, a nemusíme se řídit zastaralými příručkami toho, co je správné.

zdroj: Cesta extáze. foto: Shutterstock

Lilia Khousnoutdinova

Lilia Khousnoutdinova

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.