fbpx

Zveřejněno: 3. 4. 2017

Na děti často uplatňujeme metodu cukru a biče. Za úspěch je odměňujeme a za chyby trestáme. Je to ale správné? A měli bychom stejným způsobem přistupovat i k dospělým?

Pamatujete si časy, kdy jste jako malí dostali za úklid, do nějž se vám nechtělo, kupu bonbonů? Úkol to byl sice nepříjemný, ale na jeho konci čekala vytoužená odměna. A když k tomu maminka přidala pochvalu, byli jste v sedmém nebi. Bohužel odměňovat sladkostmi umí každý rodič, slova chvály ale mnozí z nás v dětství neslýchali. Ani ve škole, kde se za každou chybu zhoršuje známka, to v tomto směru obvykle nebývá o nic lepší.

Chvála „smrdí“

desperate 2040598 640

Kritiku si bereme mnohdy až přehnaně k srdci,

Nelze se proto divit, že když přijde na pochvalu, ocitáme se mnohdy v úzkých, a to ať už ji máme vyřknout, nebo přijmout. Kritizovat je totiž o tolik snazší. Pro ty, kteří vyrůstali v prostředí, kde se zásadně nechválilo, je trapné někomu složit kompliment. Stejně se zachovají v případě, že lichotka směřuje jejich směrem. Stydlivě klopí oči do země a místo poděkování se vymlouvají, že nejsou zase tak dobří /krásní/ šikovní, zkrátka hodní pochvaly. Je také zcela běžné, že zatímco kritiku si bereme mnohdy až přehnaně k srdci, tomu pozitivnímu nevěříme a považujeme to jen za prázdná slova.

Kde vydolovat kompliment?

O slova chvály si nejde říci. Začněte tedy raději u sebe. Píšeme vám o tom také zde. Zrekapitulujte si uplynulý den nebo třeba týden a sami pro sebe si řekněte, co se vám povedlo, za co na sebe můžete být pyšní, a klidně se i odměňte – sladkostí, pěkným filmem nebo třeba novým kouskem do šatníku. A nezapomeňte ani na své blízké. Tím, že je začnete chválit, je můžete postupně naučit komplimenty dávat i přijímat.

thanks 1804597 640

Absence lichotek může mít destruktivní účinky.

Nejlepší na pochvale je to, že je univerzálně využitelná. Když se naučíte správně pracovat se slovy, můžete motivovat zaměstnance účinněji než peněžitou odměnou, partnera potěšit více než tím, že mu koupíte drahý dárek atd. Naopak absence lichotek může mít destruktivní účinky na vaše vztahy. Jedna kamarádka bydlela se spolubydlící. Kdykoliv kamarádka neumyla nádobí nebo v domácnosti něco nestihla, byl oheň na střeše. Musela dát spolubydlící ohledně nepořádku za pravdu, a tak se rozhodla, že byt pořádně uklidí. Co se stalo? Vůbec nic. Spolubydlící si možná její snahy všimla, ale neocenila ji jediným slovem. Od té doby panovala v bytě napjatá atmosféra a kamarádka, ačkoliv objektivně čas od času nestihla uklidit tak, jak by bylo třeba, byla na jakékoliv řeči o uklízení a priori alergická. Nyní bydlí s partnerem, s nímž se navzájem chválí za to, co doma vykonají, a světe div se, domácí práce už se jí tak nepříčí, mnohdy se do něčeho pustí, i když přijde unavená z práce. Tolik dokáže udělat jediná věta: „Miláčku, děkuji, že…“

Nestaňte se „závisláky“

Z výše popsaného se může zdát, že chválou nemůžeme nic zkazit. Nicméně i v případě komplimentů platí všeho s mírou. Nesnažte se je využívat za každou cenu. Pokud svoje slova nemyslíte upřímně, raději je ani neříkejte. A naopak se vy sami nestaňte na pochvale závislými. Každého z nás přirozeně zajímá, co si o nás myslí jiní lidé. Problém nastává ve chvíli, kdy na jejich názor dáme natolik, že uděláme cokoliv, abychom se jim zavděčili. 

„Potřeba potvrzení od ostatních je naprosto v pořádku do okamžiku, kdy vás začne ovlivňovat více, než je zdrávo. Stává se vážným problémem tehdy, když máte pocit, že bez schválení ostatních se sami za sebe nemůžete rozhodnout prakticky v ničem,“ dodává k tomu koučka Nikola Šmorancová Šraibová.

Foto: Pixabay

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...