Pátek Karla Křivana: Co všechno se dozví Pražák v kravíně

Ten den jsem vypadl ze své bubliny. Musel jsem pracovně opustit Prahu, neměl jsem čas účastnit se diskusí na sítích a asi půl dne jsem netušil, co se ve světě děje. Tedy ve světě, spíš na displeji mého mobilního telefonu, který pro nás začíná skutečný svět nahrazovat. Všimněte si, jak naše pohledy nesměřují před sebe nebo na lidi, ale dolů, do malého svítícího obdélníku v našich rukách. Kolikrát za den myslíme na své přátele a kolikrát, zda máme nabitý mobil a máme-li s sebou tu šňůru, kterou když někam zastrčíme, tak zůstaneme připojeni k virtuálnu.

Nebudou to roboti, kteří nás zničí, budeme to spíš my sami, kdo odevzdáme svoji svobodu rozhodování technologiím, protože myšlení a rozhodování bolí. A my toužíme po světě bez bolesti, bez odporu, a tak ztrácíme vlastní odolnost a samostatnost.

S teletem a nevymazlenou kávou

Octnul jsem se v kravíně. Poprvé v životě jsem viděl ani ne půl dne mladé tele a jeho matku, která se vůbec netvářila, že si přeje, abych si s nimi dělal selfie. Inu, ani krávy nejsou na Pražáka na venkově zvědavé. A pak jsem seděl při kafi, které rozhodně nebylo vymazlené karlínským baristou, s veterinářkou, která se o ty krávy a telata stará. Vyprávěla nám, jak je každá kráva jiná, jak má jinou povahu, jiné zvyky a ona z každodenní zkušenosti pozná už dopředu, jestli jim něco je, jestli se blíží nějaká nemoc či nepohoda do stáda.

Lidé nedají na odborníky, ale na jakýsi názor internetu, který přijmou, protože nejsou vzdělaní a jsou líní nebo už neschopní přemýšlet.

Říkala, jak má ráda technologie, protože na místě se může podívat na mobil a zjistit si informace, ale že všechna ta data a statistiky jsou jen pomocné údaje, protože to rozhodující je osobní kontakt se zvířaty, její každodenní přítomnost u nich, pozorování a znalost jejich chování. A jak se takhle práce nedá dělat osm hodin denně, má-li mít smysl, a jak lidé dnes chtějí i ke kravám chodit osm hodin denně. Za celou dobu nevypadlo z jejích úst slovo dobytek. Tedy když mluvila o zvířatech.

Indián bez Instagramu

A také jsme mluvili o sociálních sítích, o tom, kolik nesmyslů tam o zvířatech, svojí práci a její smysluplnosti čte. Jak lidé nedají na odborníky, ale na jakýsi názor internetu, který přijmou, protože nejsou vzdělaní a jsou líní nebo už neschopní přemýšlet.

V té kanceláři to páchlo, protože blízkost stovek holštýnských dojnic vydá aroma výrazné a neodbytné. Vyprávěla mi, jak při diskusích na Facebooku narazila na lidi, kteří nemají rádi její práci, protože ta zvířata prý zneužívá pro lidskou potřebu, a přitom se dá maso koupit bezbolestně v těch úhledných krabičkách v supermarketu. Smáli jsme se lidské omezenosti a přitom nepadlo slovo o politice či kulturních válkách. Nakonec jsem si to narozené tele vyfotil, ale pěkně z dálky, protože Instagram je nenasytný bumbrlíček, který vyžaduje přísun nových emocí, a taková kráva může přinést srdíčka a i tu nějakou diskusi a rozhořčení, což sledovanosti jen pomůže.

Při obědě jsem si zase mobil zapnul a ocitl se ve svém světě, kterému nerozumím, ale znám ho, takže se k němu mohu vyjadřovat. Nakonec jsem tu fotku smazal a nikam nedal. Ať to tele zůstane tam, kde je a kam patří. Nemusí se stát objektem falešných emocí. Na chvíli jsem uvěřil jako indiáni, že tou fotkou bych mu vzal duši. Nevím, zda se z důvodů politické korektnosti smí ještě říkat slovo indián. Jsem zpátky ve své bublině.