Pátek Karla Křivana: Proč mám rád tu bílou paní z Prahy 6

V Praze 6 mají novou sochu. Připomíná šachovou figurku královny a má představovat habsburskou panovnici Marii Terezii. Jedinou českou korunovanou královnu a doposud jedinou ženu v čele naší země. Nepočítáme-li tedy Libuši, která nám prorokovala slavnou budoucnost, ale svoji přítomnost jako kněžna brzy zabalila a přivedla Pračechům Přemysla ze Stadic, aby udělal v zemi pořádek. Libuše má operu, prezident z ní fanfáry a my to proroctví, na které spoléháme a moc pro jeho naplnění neděláme. Alespoň v těchto časech tedy.

Socha se stala terčem kritiky. Tomu nerozumím. Každé umělecké dílo by mělo být nejdříve vítáno. Je dobře, když někdo tvoří. Každý, kdo něco vymodeloval, napsal, natočil, namaloval a tak podobně, ví, jak těžké je s tím vyjít na veřejnost. Třeba jen před své přátele. Lidé, kteří naposledy udělali bábovičku na pískovišti, mudrují, jak by měla taková socha vypadat.

Oslava s nadhledem

Nechme naší bílé paní čas. Víme, jak mnohá díla v době svého vzniku byla zesměšňována, kritizována, aby se za pár desítek let stala chloubou města. Věřme trochu víc umělcově citu a představivosti.

Socha, která nás hladí po srsti, kterou spokojeně mineme, protože nás ničím nepřekvapí, taková socha je zbytečná.

Jiní kritici napadají sochu z důvodů ideových. Habsburská císařovna, feudálka, měla charakterové vady, naše progresivní současnost má přece jiné vzory. Ta socha na mě ale nepůsobí jako oslava mocnářky. Je přeci ironická, možná vtipná, neoslavuje konkrétní čin ani absolutismus, nestojí na nějakém obrovském soklu či sloupu.

Měli jsme královnu a postavili jsme jí sochu. Třeba to někoho povede ke snaze více se o době vlády Marie Terezie dozvědět, porovnat problémy tehdejších lidí s našimi a posoudit, kterak oni se s nimi popasovali. Historii nezměníme, změníme přítomnost. Ta je ale tvořena i naší schopností pochopit, proč se nějaké věci dějí, že většinou nic není poprvé a že chyby není rozumné opakovat.

Do knihovny či na šachovnici

Umění patří do veřejného prostoru. Socha, která nás hladí po srsti, kterou spokojeně mineme, protože nás ničím nepřekvapí, taková socha je zbytečná. Jen přinutí-li nás se zastavit, vyvolá-li v nás nějaké emoce, donutí-li nás se vůči ní vymezit, a dokáže-li dokonce náš mozek vyprovokovat k nějakému názoru, jen takové umění má smysl. Není špatné přemýšlet, jak bych to udělal já, co mělo být jinak. Je hloupé to odsoudit jen proto, že bych si to do obýváku nebo na zahradu nepostavil.

Bílá královna mě baví. Představuju si ji jako malinkou porcelánovou figurku, kterou bych si dal do knihovny před knížky. Patří k blízkosti Hradčan, protože za její vlády byly výrazně přestavěny. Jak, to se mi pro změnu moc nelíbí, ale já mám problémy doma zatlouct i hřebík natož přestavět hrad. Klidně bych podle ní udělal i další šachové figurky, tím výrazným dobovým pozadím by se pěkně vyhazovali soupeřovi střelci. Takový šachový bodyček by to byl.

Máme novou sochu v Praze. Zase není jezdecká, povzdechneme si při vzpomínce na Cimrmana, ale pro takovou sochu je přece volné to místo na Malostranském náměstí, kde už není ani parkoviště. Měly tam být stolky, ale není tam nic. Znak doby. O tom ale jindy.