Když jsem si psal na jaře v karanténě každý den veřejný deník na Facebooku, bral jsem to jako mentální cvičení, potřebu si ulevit, zbavit se samoty nebo, jak by řekl Cimrman, „se vykecat“. Každopádně jsem vnímal situaci jako mimořádnou a neopakovatelnou. Leč je to tu znova. Samozřejmě v jiné podobě. Horší.
Horší proto, že pro mnohé živnosti a firmy tohle již bude likvidační. Horší proto, že stát si půjčil bambiliony a bude potřebovat další. A stát jsme my. Tedy v případě jeho dluhů. Horší proto, že máme podzim a před sebou zimu. Horší proto, že část lidí nevěří ani rizikům ani opatřením, horší proto, že o nějaké společné sounáležitosti dnes nemůže být ani řeč. Jsme v tom každý sám. Problém je, že ani pořádně nevíme v čem.
Děti, vy mlčte
Vzpomínáte, jak před rokem řešili zejména starší dospělí demonstrace středoškoláků proti klimatu odsudkem, že ty děti se mají učit a nemluvit do věcí, kterým nerozumí? No myslím, že jsme jim předvedli, kterak rozumíme světu, který jim budeme předávat. Jak si moudře vybíráme rozhodné a odvážné vůdce, jak naše společenství nezadlužujeme a vůbec, kterak víme, co děláme, a myslíme na budoucnost. Byli-li středoškoláci před rokem rozhořčení, že nevidíme nebezpečí, do kterého se řítíme, jsme sobečtí a chamtiví, nyní jsme jim dali jen důkaz toho, že jsme matláci, od kterých se mohou učit jen, abych zůstal u Cimrmana, „slepé uličky“.
Zažíváme v historii člověka běžnou kombinaci paniky, manipulace, nerozhodnosti, špatného vedení, setkání s něčím neznámým.
Bojíme se přiznat, že svět je místo, kterému nerozumíme a rozhodně ho neřídíme. Navíc jsme podlehli dojmu, že existuje jakési právo na štěstí. Že z nebezpečí a neštěstí se dá vykoupit, třeba tvrdou prací nebo pravidelnými návštěvami obchodních center. Svět není bezpečné a klidné místo a na rozdíl od slibů v reklamách nedává nic zadarmo. Ve skutečnosti nikdy nedostanete nic zadarmo, ani tu dopravu v akci na svém oblíbeném e-shopu, ale to je jiné téma.
Neumíme se uřídit
Přiznejme si, že nevíme, co se vlastně děje. Zažíváme v historii člověka běžnou kombinaci paniky, manipulace, nerozhodnosti, špatného vedení, setkání s něčím neznámým. Musíme oddělit nevyhnutelnost dějů, které nedokážeme ovlivnit, od našich vlastních chyb. Není problém, že neumíme řídit běh světa. Smutné je, že neumíme řídit relativně malou společnost na poněkud poklidném až nudném místě uprostřed kontinentu. Myslím, že podstatou naší porouchané země je neschopnost shodnout se na prioritách. Psali jsme o tom ve Flowee mnohokrát, naposledy v souvislosti s pražskou dopravou. Nyní to zažíváme v situaci mnohem fatálnější.
Covid v nás nechal rozbujet jednu odpornou českou vlastnost: přizpůsobivost.
Rozhřešení? Během uplynulého půl roku mi zemřeli dva velmi blízcí lidé, bez kterých můj život už opravdu nikdy nebude takový, jaký byl. Na rakovinu, ne na covid. V takové situaci vám dojde, že jediné, co opravdu můžete ovlivnit, je vaše současné chování ke svému okolí. Že nemá smysl dělat věci „tak nějak, aby byly“, a až bude čas, tak to doděláte pořádně. Pořádně je to potřeba udělat hned.
Kým chceme být
Nemáme-li před nastupující generací vypadat jako neschopní ničemové, je potřeba si říct, o co nám jde. Ne za dvacet let, ale zítra. Nemalovat vize, jakkoliv jsou potřeba, ale říct, co uděláme nyní. A co rozhodně dělat nebudeme. Odstupme z módu krizového řízení a začněme žít. Zjistíme rychle, co k tomu potřebujeme, a to požadujme. Budeme limitováni přírodou, chcete-li osudem, zájmy jiných. Ale budeme to my, kdo si znova definujeme svůj život.
Covid v nás nechal rozbujet jednu odpornou českou vlastnost: přizpůsobivost. Přizpůsobili jsme se mu. Nemluvím o lékařích, to je jejich práce. Mluvím o společnosti a lidech, kteří nemusí. Mluvím o lidském charakteru. O tom, jací budeme a jak budeme žít poté, se nerozhodne, až to skončí. To už by bylo zase pozdě, zase bychom jen reagovali, zase bychom se jen přizpůsobovali. O tom, jací chceme být, se rozhoduje nyní.
Reklama
foto: Shutterstock
