Ke kvalitnímu filmu patří pospolitost. V zoufalství volím naději, říká filmový kurátor

Jak se daří filmu v Praze? Chodí lidé stále do kina, nebo dávají přednost pasivní konzumaci televizní produkce? Co dnešní divák potřebuje? Uznávaný filmový kritik Aleš Stuchlý, který mimo jiné stojí za populárním kriticko-společenským filmovým magazínem Čelisti, vám dá odpovědi. A to i na to, na jaké filmy se soustředit během karantény.

Aleši, kromě oblíbených Čelistí na Radiu Wave jste čerstvě rozjel další projekt s názvem Mentální hygiena. O čem je a komu je určený?

Jde o speciální kurátorovaný večer v kině Edison FilmHub, což je nový původně funkcionalistický prostor v centru Prahy. Měl jsem pocit, že dneska už lidi ke všemu potřebují nějakou přidanou hodnotu. Proto jsem dal dohromady takovou trojkombinaci – originální výběr filmu, fundovaný úvod a následnou debatu s hostem, který má k danému tématu co říct, ať už z osobního nebo odborného hlediska.

Film V síti je pro mě osobně lehce ambivalentní, cítím v něm určitou touhu po senzaci, zároveň mu nemůžu upřít plno pozitiv.

Snažím se, aby výběr hosta a následná debata byla i něčím překvapivá. Například na film V síti od Víta Klusáka k nám přišel sexuolog Petr Weiss, který mimo jiné dělal posudky na predátory, které můžete ve filmu vidět. Stala se nám z toho spíš taková talk show s filmovou projekcí.

Máte pocit, že dnešní zhýčkaný divák ještě touží objevovat nové věci?

Vzhledem k tomu, že lidí chodí poměrně hodně, dokonce z různých věkových skupin, mám pocit, že tu touhu mají. Určitě ale nestojí pouze o nějakou akademickou debatu. Mentální hygiena je dostupná opravdu každému, nečekejte žádné bezvýznamné teoretizování.

Je podle vás film stále uměleckou disciplínou, nebo sklouzává spíš do konzumní zábavy?

Konzum k dnešní době rozhodně patří. Člověk se ho ale po určité době přežere a začne hledat formáty, které se konzumu vymykají. Přestože to vypadá, že se z artové kinematografie stává spíš už taková „niche“ neboli menšinový žánr, ukazuje se, že to bez ní vlastně nejde.

Lidi tedy kvalitu stále poznají a jdou si za ní?

Ne nutně sami od sebe. A od toho, myslím, jsme právě my kurátoři. V tomhle i sebe vnímám jako osobu, která předává ostatním nějaký svébytný pohled, provokuje k názoru, souhlasu či nesouhlasu, zamyšlení. Chtěl bych divákům vedle exkluzivních premiér a předpremiér zprostředkovat i filmy, které stojí za to být viděny, ale byly nějakým způsobem opomenuty a neměly šanci se k té širší veřejnosti dostat.

Váš výběr je tedy čistě osobní?

Je i není. Do výběru zařazuji i filmy, které v žebříčku mých osobních preferencí sice nestojí na prvním místě, ale vím, že jsou důležité, třeba tím, že otevírají nějaké zásadní téma.

Samozřejmě že v době Netflixu a HBO je čím dál těžší přimět lidi zvednout se z gaučů od televizí, říká Aleš Stuchlý

Například film V síti je pro mě osobně lehce ambivalentní, cítím v něm určitou touhu po senzaci, zároveň mu nemůžu upřít plno pozitiv a podpořit téma, kterým se zaobírá. Takže program filmů určitě není přehlídkou mého kurátorského ega...

Jak těžké je dostat dnes lidi do kina? Tedy nemyslím teď, v době, kdy jsou kina zavřená...

Samozřejmě že v době Netflixu a HBO je čím dál těžší přimět lidi zvednout se z gaučů od televizí. Když jim nabídnete nevšední prostředí a program, hosty a diskuzi, zábavu i kontext, máte možná šanci.

U televize se vám tohle nestane, můžete si sice povídat s partnerem, ale pořád je to spíš pasivní záležitost. Protože jde hlavně o ten kolektivní zážitek, a to i v době koronaviru. A jedna z věcí, které na Hygieně nabízíme, je právě pospolitost. Někteří lidé už dokonce chodí pravidelně, což mě hodně těší. Teď to bude ale zase těžší.

V čem vidíte hlavní přínos onoho fenoménu Quality TV, kam zapadají právě programy jako HBO nebo Netflix?

Díky Quality TV a rozkvětu streamovacích televizních služeb, kam se přesunula spousta hereckých i režisérských talentů, dnes zažívají filmy a seriály boom. Herci díky obrovským objemům produkce a zároveň pestrosti získávají fantastické příležitosti. Často právě díky zmíněným platformám získají svou životní roli, teď například Adam Sandler ve filmu Drahokam. Oproti Hollywoodu, který je poměrně zkostnatělý a musí jít takzvaně na jistotu, se televize díky obřím rozpočtům nebojí více riskovat a investovat do věcí, které se třeba nemusí úplně povést, nebo zaujmou jen určitý segment publika.

Aleš Stuchlý

Filmový a hudební kritik, dramaturg a editor Radia Wave, moderátor filmově-kritické talk show Čelisti. Vystudoval katedru Filmové vědy na FF UK, psal pro přední domácí kulturní periodika (A2, Cinepur, Respekt, Týden), několik let působil jako akviziční specialista ve filmové distribuci (Film Europe, Artcam), dlouhodobě spolupracuje s filmovými festivaly Be2Can, Academia Film Olomouc a MFF Karlovy Vary.

Lehce depresivní potom ale může být ono chrlení nových a nových věcí. Spousta z nich je zcela generických a vznikají jen proto, aby vznikly. Sice často pěkně vypadají, stojí za nimi velká jména, ale dramaturgicky i scénáristicky jsou poměrně duté. Kvantita pak válcuje kvalitu. Tady mluvím hlavně o Netflixu.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Třeba Irishman, který měl být Scorseseho trefou do černého, je ve výsledku neukočírovaná, lehce senilní tříhodinová epopej. Spadá sem spousta ambiciózních, ale totálně nezvládnutých žánrovek. Za všechny třeba mysteriózní horor Hold The Dark Jeremyho Saulniera. Nastavovaná kaše v případě Sorentinova Nového papeže je už spíš taková monotónní ulepená kinky zábava, přestože symetrické kompozice zůstávají stále dechberoucí.

Na právem oceňovaný Černobyl jsem se ale napodruhé díval v jednom zátahu. Hodně mě taky bavila Sexuální výchova a Euforie – strhující formou, brilantními hereckými výkony i ryze současným jazykem. Ovšem mezi kvalitativní špičku řadím naopak nedoceněný seriál Better Call Saul, ten je opravdu top ve všech směrech.

Čím chcete nalákat diváky na návštěvu Mentální hygieny, až budou moct zase díky hygienikům přijít?

V dubnu jsme chtěli uvést film, který u nás nebyl na žádném festivalu ani v distribuci, přesto se jedná o přelomovou věc. First Reformed, který se u nás trochu jalově překládá jako Zoufalství a naděje. Natočil ho slavný scénárista Scorseseho filmů Paul Schrader jako své opus magnum s Ethanem Hawkem v jeho životní roli.

Jde o velmi temný a nesmírně silný film, který na jedné straně otevírá téma spirituality, na druhé motivy environmentální. Zároveň se ale neveze na triviální apokalyptické vlně. Naprosto se vymyká festivalovým i artovým standardům.

Na závěr ještě všeobjímající otázka: Zoufalství, nebo naděje?

Myslím, že jedno bez druhého nemůže existovat. V zoufalství je naděje nějak automaticky obsažena, zatímco naděje, která je většinou vnímána pozitivně, může být velmi nebezpečná. Nakonec bych si ji ale vždycky zvolil.