fbpx

S Jakubem Markem z iniciativy Bezdomovci, lidé jako my o příčinách bezdomovectví, českém sociálním systému i o tom, proč je tak těžké se z ulice dostat

Zveřejněno: 11. 1. 2020

Bezdomovci do běžné společnosti stále jaksi nezapadají. My „normální“ lidé je často litujeme, opovrhujeme jimi nebo se je zkrátka snažíme ignorovat. Iniciativa Bezdomovci, lidé jako my, kterou založil sociální pracovník Jakub Marek, se to ale snaží změnit. Již čtvrtým rokem pořádá nejrůznější akce a kampaně, aby lidi bez domova ukázala... no, jako lidi.

„Iniciativu jsem založil v roce 2015 spolu s lektorem Univerzity Karlovy a sociálním kurátorem Pavlem Pěnkavou po jedné přednášce, na které mluvil o tom, že je potřebná kampaň ohledně destigmatizace bezdomovectví. Na základě toho jsme se rozhodli, že zkusíme pracovat s veřejností, aby lidi bez domova lépe přijímala. Začali jsme se tedy jednou měsíčně sházet a vymýšlet projekty, které by tomu mohly pomoct,“ říká mi hned na úvodu našeho povídání Jakub. O něm i jeho iniciativě jsem se dozvěděla díky nedávné konferenci Bez-moci, na které přednášel.

Chvilku poté, co jsme se usadili v bistru Veggo na Andělu, mi vysvětlil, že bezdomovci v převážné většině nejsou žádní flákači, kterým ulice vyhovuje. Mají naopak upřímnou snahu se z ní dostat. Jenže to vůbec není jednoduché. „Ulice, to je velmi specifické prostředí, na které si člověk musí zvyknout a naučit se v něm žít. Každý je tam hodně zaneprázdněn uspokojováním základních potřeb a to, co běžným lidem trvá dvacet minut, například snídaně, oblečení a sprcha, zabere bezdomovcům třeba i půl dne. Kvůli tomu pak neustále odkládají řešení své situace na později. Jejich motivace k návratu se přitom taky hodně mění, třeba v závislosti na tom, jestli je zrovna léto nebo zima, kolik mají v okolí známých a tak dále. Dostat se z tohoto světa může být tedy opravdu náročné,“ říká bývalý student pedagogiky, který se tématu bezdomovectví věnuje víc než deset let.

Co přesně vás na tématu bezdomovectví vlastně zajímá?

V roce 2007 jsem se zrovna vrátil ze zahraničí a měl jsem asi půl roku času do začátku nového školního roku. V tu dobu otevírali novou noclehárnu Hermes, kam jsem zkusmo nastoupil jako sociální pracovník. Na bezdomovectví mě pak zaujalo, jak je to široké téma a jak zajímaví lidé v té skupině jsou. Od těch, kteří třeba mají problémy se vztahy, cítí se ublížení a ulice je pro ně svým způsobem osvobození, až po alkoholiky a drogově závislé.

V demokratické zemi lze s jistou nadsázkou říct, že bezdomovectví je vlastně její nedílnou součástí.

Jsou tam i lidé, kteří před společností vyloženě utíkají, ale i ti, kteří k nám přijeli na práci, ale žádnou nesehnali. Před několika lety to byli často i Slováci. Jsou i takoví bezdomovci, na kterých, kdyby tu teď seděli s námi, byste nepoznala, že nemají kde bydlet. No a pak jsou naopak tací, kteří proti vám sedí v tramvaji, a vy musíte přestoupit do jiného vagónu. Struktura bezdomovců celkově se neustále mění a pořád je co objevovat.

Říká se, že hlavní příčinou bezdomovectví jsou alkohol, drogy… Je to tak opravdu, nebo lidé spíš s alkoholem a drogami začnou až po ztrátě domova?

Musíme si uvědomit, že zjevní bezdomovci, kteří spí na ulici, jsou jen viditelnou součástí sociálně slabé skupiny. Máme ještě mnoho lidí na ubytovnách a v sociální nouzi a u nich jsou ty důvody různorodé. Kolega sociolog třeba zastává názor, že chudoba může být vlastně dědičná. Lidé získávají od rodičů podobné návyky a z dědičné chudoby mohou propadnout až na ulici.

jakub marek in

Pokud je někdo úspěšný, tak vám zmizí z očí. Vy se pak jen můžete domnívat, že se z ulice dostal, říká o návratech lidí bez domova do normálních životů Jakub Marek


Bezdomovectví samotné je pak vrcholek ledovce tam, kde nezasáhne stát a sociální okolí v rámci těch průšvihů, které člověka dovedou až na ulici. Nelze ale tvrdit, že za to může jen alkohol. Máme tu jeden a půl milionu lidí, kteří mají nakročeno k závislosti nebo závislí jsou. Zato lidí na ulici je oficiálně „jen“ asi třiadvacet tisíc. Pravdou každopádně je, že u nich je alkoholismus patrný nejvíc.

Takže alkoholismus a drogy mohou být spíš důsledek?

Na to jsme dělali i nějaké výzkumy a větší část lidí začala na ulici pít častěji. Na druhou stranu jsem se ale setkal i s těmi, u kterých to bylo naopak. Na ulici se propili, ale když zjistili, že tam je mnoho alkoholiků, kteří kvůli své závislosti často umírají, stali se z nich abstinenti. Určitě ne všichni bezdomovci jsou tedy alkoholici či drogově závislí.

Se sociální psycholožkou, paní profesorkou Marií Vágnerovou, jsme každopádně sestavili seznam atributů, které lidé na ulici většinou mívají. Kromě závislosti na drogách a alkoholu je tam často i kriminální minulost, dluhy, neschopnost si dlouhodobě udržet práci ani dlouhodobé vztahy a neschopnost postarat se o sebe ani o svoje dítě. Zjistili jsme také, že ten člověk, který je na ulici krátce, má těchto atributů méně než ten, který je na ní dlouho. Tudíž postupem času je na ulici získává.

Liší se od sebe nějak mladí a staří bezdomovci?

Podle našich výzkumů to vypadá, že starší generace je různorodější. Jsou mezi nimi lidé, kteří na ulici žijí dva, ale i třeba deset let. Zatímco u těch mladých lidí, kteří jsou na ulici krátce, většinou nějak selhala původní rodina a mají určitý deficit zázemí, ti starší v systému normálně fungovali a až časem něco selhalo. Třeba se rozvedli, vyhodili je z práce, u žen jde zase často o vztahové problémy. Co se týká seniorů, ti často prostě nemají dostatek peněz na pokrytí životních nákladů, například po smrti partnera. Tam už jde pak o čistě sociální problém.

U těch mladých bezdomovců je také patrná větší soudružnost a tendence se shlukovat. Jejich parta je něco jako adolescentní skupina ze seriálu Beverly Hills, ve které se vzájemné vztahy neustále mění. Starší člověk už není tolik adaptovatelný, spíš se drží sám nebo je jeho společenství menší a stálejší.

Když se jedná o mladé, kteří vyšli z dětského domova a nemají dostatečnou podporu, nebo o důchodce, kteří celý život pracovali, a teď nemají kde bydlet, nesvědčí to o selhávání systému?

Já si myslím, že máme dobrý sociální systém a chyby v něm jsou pouze kosmetické. Alespoň oproti většině světa, například Americe či východním zemím. Jde o to, že v každé společnosti vždycky budete mít nějakou skupinu lidí, která se dostane do problémů a bydlení může ztratit. V demokratické zemi lze s jistou nadsázkou říct, že bezdomovectví je vlastně její nedílnou součástí.

Co se týká těch vad systému, u nás v současnosti pokulhává pomoc důchodcům, kteří nemají na vlastní bydlení, lidem v exekucích a lidem na pomezí mezi sociální a zdravotní oblastí. Také náš sociální systém sice pomáhá mnoha lidem, ale udržuje je v takové té „provozní“ chudobě, třeba že žijí na ubytovnách. V tomto by pomohl zákon o sociálním bydlení. Jak už jsem ale naznačil, dokonalý sociální systém neexistuje a vždycky se najde někdo, kdo jím propadne.

Mluvil jste o destigmatizaci. Když se zlepší pohled veřejnosti na bezdomovce, tak to pro mě mimo jiné znamená, že jim budou lidi dávat třeba víc peněz. Co si o tom myslíte?

Spíš než dávat jim peníze je možná lepší s nimi komunikovat. Když jsem třeba dělal s lidmi bez domova výzkum, byli hrozně rádi, že má konečně někdo zájem o jejich příběh. To je právě důležité, protože nejlépe se destigmatizuje tak, že znáte člověka z dané skupiny. Máme třeba šílený strach z imigrantů, protože žádného pořádně neznáme.

Jsou běžné případy, kdy někdo žije na ulici, a pak se úspěšně vrátí zpět do běžného života, nebo je to výjimka?

Takových případů je hodně. My se totiž často na ulici setkáváme právě s těmi neúspěšnými, kteří tam jsou už dlouho. Pokud je někdo úspěšný, tak vám zmizí z očí. Vy se pak jen můžete domnívat, že se z ulice dostal. Přesto se mi od těch lidí dostává hodně zpětných vazeb.

A co naopak ti, kteří tvrdí, že jsou na ulici dobrovolně?

Myslím, že tihle lidé k tomu názoru došli až po sérii selhání. Z ulice se třeba i snažili neúspěšně dostat a teď jsou zahořklí a obrací se ke společnosti zády. Po určité době došli k názoru, že na ulici lze přežít, a z určitého důvodu je to pro ně pohodlnější než se začleňovat do společnosti, která jim ublížila.

Jak si vlastně současný bezdomovec může přivydělat, pokud je zatížený exekucí, a nemůže tedy oficiálně pracovat?

Jendou z možností je samozřejmě žebrání, které ale hlavně pro nováčky nemusí být ze začátku vůbec jednoduché. Je to vlastně celý den odmítání. O tom jsem i natočil na YouTube film Šichta. Pak je to ještě sběr, ale ten se teď začal omezovat tím, že nemůžete nic odevzdávat bez občanky. Asi si myslíme, že bezdomovce tímto napravíme, ale nemyslím si, že by to tak bylo.

Jakub Marek (1981)

Vystudoval učitelství, náboženství a filozofii etiky, ale nakonec se stal sociálním pracovníkem. Od roku 2007 se pohybuje v oblasti bezdomovectví a je autorem několika knížek o lidech bez domova. Je vystudovaným doktorem pedagogické psychologie, ale také hlavním iniciátorem skupiny Bezdomovci, lidé jako my, která se v současné době soustředí na aktivity proti stigmatizaci bezdomovectví. Rád maluje, sleduje filmové dění a také dění okolo lidí bez domova, které i sám natáčí.

Existuje však i jiná, temnější strana přivýdělku, kde jsou lidé bez domova zneužívaní ve finančních podvodech, a tvoří takzvané bílé koně. Spousta z nich je například oficiálně vedená jako podnikatelé, kteří jsou jednateli vytunelovaných firem.

Říkal jste, že bezdomovci jsou zajímavou skupinou. Kdo vás mezi lidmi bez domova zaujal a proč?

Víte, že mezi bývalými lidmi bez domova jsou lidé, kteří jsou dnes celebritami? U nich mě vždy fascinovalo, že se nejen dokázali dostat z ulice, ale ještě zvládli víc než většina ostatních. Jinak se nechávám inspirovat různými osudy lidí bez domova, od herce, který se dostal z ulice a vystudoval DAMU, přes téměř osmdesátiletého pána žijícího na ulici až po člověka bez domova, který jako bezdomovec dokázal procestovat téměř celý svět. To jsou právě příběhy, které náš pohled na tyto lidi mohou změnit.

Související…

Eva Dudová: Bezdomovce může do běžného života vrátit second hand
Klára Ponczová

foto: Michaela Cásková, zdroj: Bezdomovci, lidé jako my

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...