fbpx

S Michalem Hogenauerem o filmové inspiraci sektou Dvanáct kmenů, která se přestěhovala z Bavorska do Česka, o temné Skandinávii a benevolenci českých zákonů

Zveřejněno: 18. 11. 2019

Pro svůj debutový filmový snímek Tiché doteky se nechal režisér Michal Hogenauer inspirovat reálnou sektou. Ta se jmenuje Dvanáct kmenů, a pokud žijete v Praze, dost možná jste se s jejími členy už někdy setkali. Nebo alespoň s jejich produkty.

Skupina byla sice založena v USA, působí ale i na území České republiky. Její členové prosazují návrat ke konzervativnímu stylu života, na svých farmách pěstují vlastní plodiny, chovají hospodářská zvířata a věnují se tradičním řemeslům. Některé výrobky pak prodávají, v Praze například na farmářských trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad a údajně i na dalších. A své děti odmítají posílat do běžných škol, kde se učí třeba evoluční teorie nebo sexuální výchova.

Nechvalně se společenství „proslavilo“ v roce 2013, kdy policie na jednom německém statku udělala zátah a vzala jeho obyvatelům všechny děti z důvodu domácího násilí. Soud později rozhodl, že zhruba čtyřicet dětí zůstane v pěstounské péči mimo komunitu. Zabavení dětí vyvolalo v sektě rozruch a část jejích členů se poté přesunula z Bavorska do sousedního Česka na statek ve vsi Mšecké Žehrovice ve středních Čechách.

tiche doteky 1

Mia, kterou ztvárnila Eliška Křenková, se do sekty postupně dostává jako au-pair v lepší rodině


Režisér filmu Tiché doteky, který se celý točí kolem fiktivní sekty a jejích praktik, už s podobně tíživou tématikou měl předchozí zkušenost. Do povědomí se Michal Hogenauer dostal snímkem Tambylles, který se roku 2011 promítal i na festivalu v Cannes.

Hybrid hraného filmu a fiktivního dokumentu vyprávěl o mladistvém vrahovi, který se po výkonu trestu vrací za rodiči do rodné vesnice, kde však místní obyvatelé pociťují nespravedlnost za nedostatečný trest. Režisérův nejnovější snímek Tiché doteky tak v pochmurné tendenci pokračuje a snaží se vykreslit, jakými způsoby může manipulace probíhat a jak jednoduché je jí podlehnout. 

Proč jste si vybral zrovna tohle temné téma?

Na začátku bylo to téma manipulace spojené s tím, že jsem ji vnímal kolem sebe. Mám pocit, že to je něco přirozeného, člověk se prostě snaží reflektovat dobu a čas, ve kterém žije, nebo okolí, které kolem něj je. Měl jsem pocit, že manipulace je něco, co je přítomno v mnoha vrstvách naší společnosti. Ať už v marketingu, v politice, či v rámci vztahu dvou lidí.

Nevybral jste ve vašem filmu poněkud extrémní příklad? Proč zrovna manipulaci v kontextu sekty?

Když jsem manipulaci začal studovat, tak mě fascinoval ten proces, ty jednotlivé vrstvy a kroky, díky kterým jsou lidé schopni se zcela proměnit. Jak je na konci jedinec úplně někým jiným než na začátku. A to není jenom otázka přítomnosti. Důkazy toho, že se tohle dělo, můžeme najít v historii celé civilizace. A evidentně se to bude dít dál.

tiche doteky nataceni x

Michal Hogenauer na place. Ke svěřenci Mii, který patří do sekty, se musí chovat zvlášť ohleduplně


Vždycky bude určitá vrstva lidí, která chce manipulovat tu druhou, a ta se buď nedá, nebo je nevědomky manipulována. A jestli to je extrém? Možná...

Myslela jsem to tak, že se asi každý den nestane, že by policie odhalila takovou sektu.

Často se to nestane. Ale nevím, jestli je to spíš problém policie, nebo že se to sektářství prostě neděje. Případy ale existují, možná je to jenom nějaká nečinnost.

Vy sám jste postupoval tak, že jste hledal reálné příklady. Narazil jste tak na komunitu Dvanáct kmenů a nechal se inspirovat?

Ne, to ne. Já jsem řešil manipulaci a skrze to téma se přirozeně dostanete ke komunitám, sektám, kultům. Protože ty jsou založené na manipulaci, takhle získávají svoje potenciální členy. Takže jsem to pak začal studovat. A při tom hledání jsem narazil na jeden konkrétní případ, který mi najednou začal dávat smysl.

Tady fungují jiné zákony, je to tu mnohem benevolentnější, co se domácích fyzických trestů týče i co se týče třeba domácího vzdělávání dětí.

Ale tím konkrétním případem jsem se jenom volně inspiroval. Vytáhl jsem si z toho něco, co mi přišlo skličující. A pak už jsme si vytvořili úplně jinou smyšlenou komunitu, která by měla fungovat univerzálněji než jako pár hipíků v lese. Chtěli jsme to aplikovat na lidi z vyšší vrstvy, kteří jsou schopní velice radikálních činů.

Film se natáčel převážně v Lotyšsku. Proč zrovna tahle země?

V tom scénáři nebylo zjevné, kde se to má odehrávat. A tak je to i ve filmu. Nemáte z čeho vyčíst nebo pochopit, kde se to odehrává. Snažili jsme se to natočit ve Skandinávii, protože jsem tam chtěl mít tu atmosféru. Mám rád Skandinávii, ale přišlo mi i logické, že dívka tady z České republiky by šla pracovat jako au-pairka někam na sever, do bohaté země. Nešla by dělat au-pairku do Polska nebo do Maďarska.

tiche doteky 2

Ke správné sektě patří i lehce temná školička

A přišlo mi i zajímavé, že ta Skandinávie je vždycky na vrcholu všech žebříčků nejlepších míst pro život a nejšťastnější lidí. Bylo fajn pracovat i s tímto konceptem a s tou absurditou toho, že i tahle vyspělá společnost může mít takové děsy. Protože je i ve skutečnosti má. Ale nedokázali jsme sehnat koprodukční partnery ve Skandinávii. Sehnali jsme je až v tom Lotyšsku, které ale vypadá úplně ideálně a totožně jako třeba Dánsko nebo i Norsko. Najdete tam ty dřevěné domky, tu dřevěnou architekturu, stejně to moře, ty dlouhé prázdné pláže...

Bylo vaším cílem zvýšit i povědomí o existenci podobných sekt? Zmiňoval jste, že se sekta po vyhoštění z Německa přesunula do Čech, nebylo tedy vaším záměrem na to upozornit?

Neřekl bych, že to je můj primární cíl. Ale pokud by se díky tomu filmu rozběhla diskuze na téma jejich existence a jejich přítomnosti v České republice, tak to budu jedině rád.

Jak to, že si taková sekta může bez problémů u nás existovat dál, pokud je pravda to, že tam probíhá domácí násilí na dětech?

Ta radikalita tam je. Byla odhalena německými policisty a ta skupina se následně přesunula do České republiky. Ale tady fungují jiné zákony, je to tu mnohem benevolentnější, co se domácích fyzických trestů týče i co se týče třeba domácího vzdělávání dětí. V Německu je musíte posílat do škol. V Česku si to mohou rodiče zařídit tak, že děti nikam nechodí, takže ty děti žijí a jsou edukovány podle nějaké bible v rámci té farmy.

Michal Hogenauer (1984)

Vystudoval katedru režie na FAMU. Jeho bakalářský film Děti sledující noční vlaky (2008) byl v roce 2009 promítán na festivalu Premiere Plans. Diplomový film s názvem Tambylles (2012) měl premiéru v sekci Cinéfondation na filmovém festivalu v Cannes. V roce 2015 spoluzaložil filmovou edukační platformu Cinergy Prague. V letech 2017–2019 byl uměleckým ředitelem MFF Praha – Febiofestu. Jeho celovečerním debutem je aktuáklní snímek Tiché doteky (2019).

Oni ale zároveň nežijí úplně v ústraní. Prezentují se, mají svoje webové stránky, zvou lidi, aby k nim přišli na různé jejich seance. A po Praze a po středních Čechách mají svoje stánky na různých farmářských trzích.

Byl jste se na ně podívat, dělal jste nějaké rozhovory s členy sekt?

Na tom Jiřáku jsem se na ně koukl jen tak zpovzdálí. Mluvil jsem ale s bývalými členy Dvanácti kmenů, řešil jsem, jak to u nich funguje. A to, co mě zaujalo, jsem si potom „vykradl“ do té fiktivní sekty.

I téma filmu Tambylles bylo hodně temné. Co chystáte dál, máme se bát?

Naopak, mám pocit, že bych měl udělat komedii. Ten poslední film je hodně náročný, když člověk sedí v kině s dalšími lidmi a slyší hodinu a půl jenom to ticho... Ale tu komedii nechci udělat úplně hloupou. Inteligentních komedií je tady podle mě docela málo. Ale tématicky se myslím budu pořád držet něčeho podobného.

Související…

Do kin míří film Tiché doteky. O manipulaci, ze které se vám bude chtít křičet
Klára Ponczová

foto: Aerofilms a Profimedia, zdroj: Tiché doteky

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...