Ostrá tužka Karla Křivana: Melancholická pozvánka na pražská vinobraní

Tento a další víkend vypukne na několika místech Prahy vinobraní. U nás na Vinohradech logicky hned dvojí: V Grébovce a na Jiřáku. Ale můžete také do Tróje do botanické nebo zámecké zahrady, případně na Hrad. A možná najdete i jiná místa, která mi unikla.

Mému srdci, jazyku i žaludku je bližší pivo, ale víno vnímám jako kulturní záležitost. Když král a císař Karel měnil Prahu ve skutečně evropské město, budování vinohradů neopomenul. Návrat k vinné tradici v Praze je nejen rozpustilá zábava, ale také možná nechtěné obnovování pražských kořenů. Vinice jsou krásné a svým vzhledem vytváří iluzi blízkosti zemí, kde je více slunce, a tím i více času naučit se umění žít.

Poezie vinohradu

Pražské vinice jsou jiné než ty venkovské. Nezáleží tolik na velikosti a kvalitě sklizně jako na místu, které opanovaly, a atmosféře, jakou vytváří. Když spěchám dolů Grébovkou na tramvaj či do mé oblíbené kavárny, vždy když míjím tu stráň pod altánem s vinohradem, tak zpomalím. Dělá mi hezky se na něj dívat, je to jiné než obyčejný park se stromy a záhony. Vinice ve mně uvolní fantazii. Jsou samozřejmě i nepříjemné chvíle spojené s vínem, zejména druhý den po požití většího než většího množství, ale kdo by na ně myslel, že kouká na tu krásu. Vinice ve mně rozjede film vzpomínek, dobrých pocitů a nových nápadů. Takových míst s vinicemi je v Praze víc. Třeba hned kousek dál po toku Botiče, který se dříve jmenoval Vinný potok.

Zapomeňte na hejty na sociálních sítích a nebraňte se trochu nostalgické náladě začínajícího podzimu.

Pražské vinice nás spojují s městy kulturně starobylejšími, místy vzniku civilizace, ke které se mnozí hlásí, aniž tuší, o čem mluví. Ale to je jiné téma. Dnes buďme pozitivní, když mnozí z nás budou pít o víkendu víno.

Příchuť podzimu

Pražská vinobraní symbolizují vše, co je na městu dobré a o co by se mělo pečovat. Není to akce, která přilétne odněkud z vesmíru a pak zase zmizí. Souvisí s konkrétním místem a nedá se přesadit jinam. Je za tím práce, a to práce dlouhodobá, nic virtuálního, co byste vyřešili za pár dní. Potřebuje lidi, kteří jsou otevření, chtějí se potkávat, chtějí si povídat, nebojí se spolu být a žít. Věci samozřejmé, ale při návštěvě sociálních sítí jakoby mizející.

Třeba je doba, kdy největší kritikou současnosti znamená být pozitivní a v dobré náladě.

A tak vám doporučuji, zapomeňte o víkendu na sochy maršálů, koloběžky válející se na chodnících, nacpané ulice plné aut, ve kterých sedí jeden člověk, na konšely řešící podružnosti místo budování města a zajděte si na víno. Zapomeňte na hejty na sociálních sítích a nebraňte se trochu nostalgické náladě začínajícího podzimu, nechte na sebe nápoj působit, vnímejte klábosení ostatních, ochutnávejte a třeba pak ucítíte někde to tajemné propojení s minulostí i budoucností, které v oněch zvláštních okamžicích jsou jedno. Není pravda, že víno vás zbaví reality, možná vám naopak přiblíží to, co odlišuje lidi s představivostí od těch ostatních.

Obnovené pražské vinohrady patří k tomu, co se nám za uplynulých třicet let povedlo. Oslavme to a nebojme se učit žít. To nám umožní dívat se na město z neobvyklých úhlů. Třeba je doba, kdy největší kritikou současnosti znamená být pozitivní a v dobré náladě. Víno tomu určitě nebude bránit.