fbpx

S reportérem České televize a někdejším zpravodajem z Blízkého východu o tom, jak se dá žít v Izraeli, jak se sžít s místní kulturou, o Tel Avivu, Praze a kde je městská doprava chytřejší

Zveřejněno: 29. 5. 2019

Jakub Szántó asi naplňuje snění nejednoho muže. Ve svém životě dokáže spojit zajímavou práci, rodinu i dobrodružství. Už dvacet let pracuje jako televizní reportér a přináší zprávy z válečných konfliktů, revolucí a převratů. Arabské jaro, ukrajinské revoluce, války v Iráku a Sýrii a mnohé další vypjaté události ho prý ledacos naučily o temnotě v našem nitru, ale také o síle a odvaze lidí, kteří si dokázali i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí zachovat lidství.

„V konfliktních situacích vylézá na povrch mnoho nepěkných věcí, ale já mám asi kliku, protože se setkávám s tím, že většina lidí v krizových situacích udělá maximum nejen pro svou rodinu, ale i pro ostatní. Víc, než by běžný člověk předpokládal,“ říká úspěšný reportér a novinář, který žil v letech 2013 a 2018 jako blízkovýchodní zpravodaj v izraelském Tel Avivu spolu se svou ženou a dvěma malými syny.

Česká republika velmi zdatně pomáhá uprchlíkům na Blízkém východě. Jsem na to hrozně hrdý, protože jsem viděl na vlastní oči, jakým způsobem se naše pomoc dotýká jednotlivých lidí. 

Někomu, kdo zná Izrael jen z médií, může připadat nápad odstěhovat se do této země s rodinou poměrně riskantní. Jakub to ale tak nevidí. „Izrael je v zásadě úplně normální země, ležící na břehu Středozemního moře, s normálními lidmi, kteří mají rádi život, muziku a dobré jídlo. Ano, žijí v poměrně složitých podmínkách, ty se ale neprojevují každý den. I mladá děvčata chodí na dva roky na vojnu, když ale umíte zacházet se zbraní, ještě to neznamená, že ji také chcete používat. Spíš naopak,“ říká autor úspěšné knihy Za oponou války, který o svých zážitcích z ciziny jako jeden z řečníků promluví 6. června na pražské konferenci Restart myšlení.

2110036 szanto

Takhle jsme jako diváci znali Jakuba Szántó do loňského roku. Na Blízkém východě ho nahradil kolega David Borek


Já jsem si s Jakubem povídala nejen o jeho životě v Izraeli, ale také o uprchlické krizi, životě válečného zpravodaje i o tom, proč se v Tel Avivu cítí bezpečněji než v Praze. Mimochodem, v parku na Kavčích horách, hned vedle budovy České televize, kde Jakub v současnosti pracuje, jsme se docela bezpečně cítili.

Jak pět let v Izraeli ovlivnilo váš pohled na politickou situaci v zemi?

Díky životu tam člověk získá hloubku a zjistí, že nic není černobílé, ani izraelsko-palestinský konflikt. Potom ta otázka, zda podporujete Palestince nebo Izraelce, zní jako nesmysl. Když se zeptá Izraelec Čecha, kdo je ten zlý v Evropě nebo třeba na Balkáně, jestli má být Kosovo součástí Srbska, nebo samostatné, tak na to přece každý svůj názor nemá. Navíc konflikt, který vznikl výrazně dřív než jugoslávská občanská válka, je ještě složitější.

V tamní společnosti jsou extremistické, ale i méně vypjaté proudy, od 90. let bohužel pozoruji, jak touha po kompromisu slábne v Izraeli i Palestině. Bylo by báječné, kdyby mohly mít obě země takové vztahy, jako třeba my se Slovenskem. Region tomu ale nefandí. Pokud si někdo myslí, že existuje jednoduchý způsob, jak tu situaci vyřešit, tím spíš, když fandí jedné, nebo druhé straně, tak je úplně vedle.

Jak se tam dlouhotrvající konflikt odráží na životě běžných lidí?

Lidé jsou tam ostražití, hodně se dívají kolem sebe. Nestane se, že by někde zůstala ležet taška. Když někde půjde podezřelý člověk s velkým batohem na zádech, ve kterém může být cokoli, vždycky se ho někdo zeptá, kdo je a co tam dělá. To ale neznamená, že jsou tamní lidé neustále v tenzi, neurotičtí, prostě jen víc vnímají okolí. Díky tomu jsou taky daleko připravenější pomoct člověku, kterému třeba selže srdce. Všichni, protože byli na vojně, mají za sebou i výcvik první pomoci.

V Izraeli mají také hrozně zajímavý záchranný systém, který je založený na dobrovolnosti. Jako je u nás Červený kříž, oni mají Červenou Davidovu hvězdu, tedy Magen David Adom. Tato organizace má čtyři tisíce profesionálů a pětadvacet tisíc dobrovolníků, kteří zadarmo řídí sanitky, protože to je prestiž. A k tomu mají nový program First Responders, kde je v současnosti asi 15 tisíc lidí – zdravotníci i laici. Když se něco stane, třeba někdo zkolabuje na ulici, tak člověk na centrále díky téhle mobilní aplikaci s mapou ví, který ze zdravotníků nebo dobrovolníků je nejblíž. Přes aplikaci ho tedy kontaktuje a řekne mu, kam má jít a co udělat, což je fantastické.

Ale přesto se asi na českých ulicích cítíte po příjezdu bezpečněji?

Nerad to říkám, ale myslím, že v tomhle ohledu jsme na tom v každodenním životě naopak o něco hůř než oni. A to kvůli vysoké míře konzumace drog a alkoholu. Nejsem abstinent, ale to, čemu se za Rakouska-Uherska říkalo „veřejné opilství“, je u nás zcela běžné. V každou denní dobu můžete v Praze a dalších městech narazit na opilé nebo zfetované lidi, kteří jsou potenciálně agresivní. Po příjezdu domů mám hodně zostřený smysl pro nebezpečí, takže třeba na ulici s dětmi neustále sleduji, kde se takový člověk objeví.

Jak moc se tedy liší život v Tel Avivu a Praze?

V tom moderním jádru je to v podstatě stejné, jen je rozdíl v počasí a také v tom, že Tel Aviv je podél krásné dlouhé pláže. Moře tam hraje velkou roli, lidé si po práci jdou třeba zasurfovat, zaplavat, zaběhat. Všeobecně hodně sportují a také podle toho vypadají, jsou hodně fit. Ale jinak má Tel Aviv městské problémy stejné jako Praha. I izraelská metropole je ráno směrem do města a odpoledne z města na dálnicích jedno velké parkoviště. Práce je tam nejlépe placená, takže hodně lidí dojíždí.

Funguje u nás něco lépe?

Třeba co se týká MHD, tak je na tom Praha nesrovnatelně lépe, Tel Aviv to podcenil. Teď narychlo budují tramvaje, které by snad měly do velké míry pomoci. Z mých cest obecně vzato neznám město, které by mělo lépe vyřešenou hromadnou dopravu než Praha.

Jsme na tom lépe, i co se týká úřadů nebo bank. U nás je velká konkurence a banky se maximálně snaží. V Izraeli je naopak uzavřený trh, kde konkurence není a v bance si připadáte jako u nás v roce 1980. Jistěže mají bankomaty na každém rohu a všude se dá platit kartou. Ale otevřít si účet, zaplatit něco na poště, zvlášť když jste cizinec, je vždycky složitější. V tomhle směru byl návrat do Prahy fantastický, za těch pět let se to tu zase posunulo a hodně věcí můžete vyřešit přes internet. V Izraeli, přestože má image supermoderní technologické velmoci, to moc nefunguje.

Co se týká situace u nás, v posledních letech a při každých volbách se hodně řešilo téma imigrantů. Jak se na tuto otázku jako válečný zpravodaj díváte?

Jakékoli extrémní názory jsou pro mě nepřijatelné, přestože vnímám konkrétní obavy části společnosti jako legitimní. Podívejte se na strukturu teroristických útoků v západní Evropě od 11. září. Z většiny jsou vedené islamisty. Když k nám přijdou lidé, kterým se nebude líbit, že naše holky chodí v minisukních, pijeme alkohol a konzumujeme vepřové, je možné, že třeba ti radikálnější z nich s tím budou chtít něco udělat. Na druhou stranu to neznamená, že budeme potápět lodě s uprchlíky, to je zcestné.

szanto kniha 0417852563

Jakub Szántó dostal za svou knihu o válečném zpravodajství cenu Magnesia Litera


Problém té debaty celkově je, že v ní nejsou racionální argumenty. Já na rozdíl od lidí, kteří mají silné názory u piva, s uprchlíky točím dlouhá léta. Vím, v jaké jsou situaci, že to nejsou žádní ekonomičtí migranti. Zároveň je zcela naivní představa, že k nám na základě nějakých kvót pozveme padesát tisíc muslimských uprchlíků, ze kterých se rychle stanou běžní čeští občané.

Ve výzkumu Harvardovy univerzity z roku 2017 se Češi ukázali jako nejrasističtější národ v Evropě. Naopak například skandinávské země, které mají hodně přistěhovalců, dopadly nejlépe právě proto, že jsou prý na přistěhovalce zvyklé. Tenhle přístup by u nás nefungoval?

Myslím, že pokud sem vezmeme několik tisíc lidí z hodně odlišného kulturního okruhu, rozšířenou xenofobii ještě prohloubíme. Naše společnost nebude schopná natolik odlišné lidi akceptovat. Zkuste se vžít třeba jen do situace Čecha, který přestane jíst maso, nebo pít alkohol. Okamžitě začne čelit řečem. „Jak to? Vždyť je to zdravé. Prosím tě, dej si.“ A teď si představte člověka, který nejí vepřové, nepije alkohol a je silně věřící. Navíc nejde o křesťana, ale o muslima, který vyznává náboženství, jemuž drtivá většina Čechů nerozumí. My je dotlačíme do ghett a nenávist bude na obou stranách. Vždyť v sobě stále máme latentní rasismus i vůči romské menšině, která s námi žije po staletí.

Jakub Szántó (1977)

Český novinář a televizní reportér. Vystudoval moderní dějiny na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, studoval také na Central European University v Budapešti. V roce 2005 získal titul PhDr. v oboru Moderní dějiny na FSV UK. V letech 1999 až 2006 pracoval v zahraničním zpravodajství televize Nova. Poté přešel do České televize, kde mimo jiné zastával pozici zástupce vedoucího zahraniční redakce a editora pořadu Události. V letech 2013 až 2018 byl stálým zahraničním zpravodajem ČT pro Blízký východ. V roce 2014 obdržel spolu s Michalem Kubalem a Josefem Pazderkou Novinářskou cenu za zmapování krize na Ukrajině. Za rok 2017 mu byla udělena Cena Ferdinanda Peroutky. Je autorem knihy Za oponou války, za kterou cenu Magnesia Litera.

Na druhou stranu to neznamená, že Česká republika velmi zdatně nepomáhá uprchlíkům na Blízkém východě. Jsem na to hrozně hrdý, protože jsem viděl na vlastní oči, jakým způsobem se naše pomoc dotýká jednotlivých lidí. V konečném součtu jsme pomohli ke stovce tisíc Syřanů v Jordánsku. A to ať už přímo, nebo zvýšením kvality života pomocí dodávek elektřiny, zlepšením ubikací nebo poskytnutím lékařské péče.

V jednom rozhovoru jste říkal, že jako válečný zpravodaj dostanete před misí od ČT plynovou masku a neprůstřelnou vestu. Ale co psychická příprava?

Jako reportér jsem na Blízký východ odjížděl natáčet 15 let předtím. Něco málo jsem už chápal, měl jsem nějaké zkušenosti. Zato běžné životní situace jako dlouhodobý rezident jsem v Izraeli neznal. Během kratších návštěv, kdy máte půjčené auto a zaplacený hotel, se o běžný život nestaráte. Když tam pak ale bydlíte, zjistíte, že je všechno úplně jinak. Právě ten běžný život vám potom, minimálně na začátku, zabere 80 procent času. Když si musíte všechno zařizovat, tak ta země je pak úplně jiná, než jste si představovala.

Ale kromě skutečných bojových zkušeností jsem přece jen jeden kurz absolvoval. Připravuje ho European Broadcasting Union (Evropská vysílací unie, jejímž členem je i Česká televize, pozn. red.). Tam jsem se toho spoustu naučil, zároveň ale takováto příprava dává smysl hlavně tehdy, než jedete poprvé. To jsem ale neměl, do těchto „bezva“ míst jsem začal jezdit, ještě když jsem pracoval na Nově. A tam neměl nikdo z nadřízených o nějakých přípravách ani páru.

Když jste se se ženou rozhodli do Izraele odjet, musel jste s sebou vzít i dvě malé děti. Nelitoval jste toho?

Rozhodně ne. Pro naše děti to byla skvělá zkušenost. Viděly kus světa, už navždy budou vědět, že lidé jsou všude podobní, že člověk může mít kamarády odevšad, z Izraele, arabských zemí, z Anglie, Skotska i Turecka. Také jsme s nimi Jordánsko a Izrael procestovali, částečně také Egypt. Které dítě takovou zkušenost má? Jak říká Jiří Grygar, naši kluci mají „okna vesmíru dokořán“, a to už se nikdy nezmění. I já se ženou jsme si tu oblast oblíbili, máme tam spoustu dobrých přátel, takže i pro nás to bylo jednoznačně pozitivní.

Související…

Pojem občanská žurnalistika upřímně nesnáším, říká Filip RožánekS rudým hadrem na čtenáře. Mladý Španěl dráždí svými fake newsPoptávka po ověřených zprávách zase přijde, věří kolegyně Jána Kuciaka

foto: Petr Hladík, Profimedia a Shutterstock, zdroj: Jakub Szántó, ČT

Tipy redakce

Twitter uživatelům ukazuje, co si o nich myslí. Někdy je to úplně mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co si o nich myslí. Někdy je to úplně mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Písek z pláže si domu neberte. Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Písek z pláže si domu neberte. Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Facebook chystá digitální měnu. Za jakých podmínek s ní může uspět?

Facebook chystá digitální měnu. Za jakých podmínek s ní může uspět?

Jakoby těch digitálních či, chcete-li, virtuálních měn bylo na světě málo. Takový...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.