Pátek Karla Křivana: Kam se poděli tři vodníci a vyšehradská studánka

Praha vznikla vlastně (ne-li hlavně) i díky vodě. V centru kotliny uprostřed středu Evropy nalezli dávní obchodníci brod přes řeku, které dnes říkáme Vltava. A kolem toho rumraje vznikla osada a hrad a další hrad a město a pak to panorama, které se v letním slunci tak krásně odráží v hladině té řeky.

Ve Vltavě žijí také tři vodníci, alespoň podle kouzelných Pražských legend Františka Langera. Jeden sídlí pod Vyšehradem, druhý pod Karlovým mostem a třetí na Františku. V době, kdy je v Praze málo turistů, je třeba zahlédnete. Jestli už se tedy mezitím neodstěhovali do nějakých klidnějších částí řeky, třeba k Závisti nebo do Podbaby, i když tam je zase čistička, to asi vodníkům taky nesvědčí.

Když se podíváte z Hradčan nebo jiného vyvýšeného místa na to množství pražských střech, logicky vás napadne, že je to spousta prostoru na shromažďování a využívání dešťové vody.

Praha má i další toky, třeba Botič, u kterého dnes leží svatostánek vršovických Klokanů, nebo Rokytku v dříve dělnické Libni, kterážto čeká na objevení, podobně jako se to povedlo Karlínu.

Kde se osvěžit

Praha má i své suché části, jako jsou třeba Vinohrady, které jsou v létě vyprahlé a kde vím o pidifontáně na kuláťáku v Americké, a samozřejmě jezírku v parku pod Grébovkou, ale jinak s osvěžením žádná sláva. Proto ty davy kolem Vltavy na náplavkách. Praha má své rybníky a koupaliště. Dětství jsem prožil v Dejvicích, a když se udělalo hezky, vyrazili jsme na Džbán nebo do stínu Šáreckého údolí s potokem, který svojí studenou vodou napájí malé koupaliště, jež je na romantickém místě pod skalou, ze které údajně skočila Šárka.

Ta předtím prý posloužila jako návnada na sexuchtivého Ctirada v první vlně feminismu u nás, popsané již v Kosmově kronice a rozepsané Jiráskem. Ale voda v tom koupališti byla fakt ledová. Nevím jak dnes, od puberty jsem tam nebyl. Na Džbánu mě to bavilo víc, už proto, že se tam dalo snadno zmizet rodičům.

Bude jí míň

Ale voda a Praha, to není jen zábava a osvěžení. Vody bude míň, protože sucho bude, a tak se ji města budou muset učit zadržovat a shromažďovat. Začal bych u šetření. Třeba bych nevysílal ty kropicí vozy do ulic těsně před deštěm, někdy si říkám, proč radši místo asfaltu nezalijí stromy na chodnících. O některé stromy pečují hodní lidé. Ti, kteří mají u takového stromu obchod, nebo ti, kteří rádi bydlí v ulici plné stínu, který se šíří díky větvím těch krasavců. A tak vznikají kolem stromů takové minizahrádky, kterým se očividně někdo věnuje. Mají i malé plůtky, to kvůli psům, kteří pak konají potřebu přímo na chodník, což taky není ideální, je-li páníček bezohledné prase.

Děda chodil pro vodu ke studánce, protože z ní byla šťáva se sirupem a citronem mnohem chutnější, než když se použila voda z kohoutku.

Když se podíváte z Hradčan nebo jiného vyvýšeného místa na to množství pražských střech, logicky vás napadne, že je to spousta prostoru na shromažďování a využívání dešťové vody. Místo aby mizela v kanálech, jistě by chytře uvažující konšelé pro ni našli užitečnější uplatnění. Různé nádržky a shromažďovače vody by pak mohly být i krásné. Ideální příležitost pro lidi talentované, kteří by je nepochybně rádi pomalovali a posprejovali, což by vyvolalo diskusi, co je a co není hezké, co hyzdí a co se nám líbí, prostě by provokovali, což je mimo jiné smyslem kulturních počinů, na kterýžto umělecký záměr se v poslední době zapomíná. Ale o tom jindy.

Když se řekne voda v Praze, vzpomenu si, jak jsem jezdil jako dítě v sedmdesátých letech za babičkou na Pankrác, kousek od hřiště Slavoje Vyšehrad, a děda chodil pro vodu ke studánce, protože z ní byla šťáva se sirupem a citronem mnohem chutnější, než když se použila voda z kohoutku. Ta studánka byla někde ve stráni směrem k silnici dolů do Podolí. Nevíte někdo, jestli tam stále ještě je?