Ostrá tužka Karla Křivana: Žeňme Prahu do výšky

Na Flowee vyšla nedávno ne moc optimistická analýza o tom, že Praha se bojí růst do výšky. Nepolemizujme nyní o podobnosti Prahy a New Yorku. Kdo ale ve Velkém jablku někdy byl, mi snad dá za pravdu, jak zabydleně a sousedsky části třeba na Manhattanu působí. Jeden by čekal, že ty mrakodrapy ho budou drtit, a ono ne.

Praha se už musí odvážit vstoupit do 21. století. A k tomu patří i jiná architektura než jen gotická, barokní nebo secesní, kteréžto bychom nejraději zakonzervovali. Ještě na milost vezmeme funkcionalismus, když je z té první republiky a tolik lidí říká, že je to umění. Ale tím končíme. Panorama hezky zachovat takové, jaké je.

Zakonzervovat pohled

Přitom nemám na mysli mýtický pohled na Hradčany s Petřínem a Strahovem. Zde nikdo mrakodrapy stavět nechce. Neměnitelným panoramatem nazývají mnozí jakýkoliv pohled na Prahu, včetně banální horizontály střech jejích průměrných činžáků.

Vsadím se, že tehdy mnohé měštky a mnozí měšťané na novoty nadávali. Stejně jako jejich potomci na Obecní dům a potomci těch potomků na Novou scénu Národního divadla.

V jednom z dílů Rady Vacátka vypráví obchodní cestující, jak přesvědčoval bojácného majitele obchodu: „Odvážou se, nakopnou objednávku...“ Myslím, že Praha by se mohla odvázat. A nakopnout to do pořádné výšky. A klidně změnit některé známé pohledy. Znova, nemluvím o Hradčanech, ale stejně dostanu zprávy, že chci postavit na Malé Straně mrakodrap. Tam ne, ale proč ne na Žižkově, v Nuslích, Vršovicích, v Braníku, na Smíchově a já nevím, kde ještě.

Ničitel Karel

Ostatně, podívejte se na model nedotknutelných Hradčan před stavbou gotické katedrály a po ní. Hnal to do výšky král a císař Karel, zničil to pěkné domácké románské panorama, na které byli staroměstští měšťané jistě zvyklí. Pohádková malá okénka předlucemburského hradu působila tak útulným a uklidňujícím dojmem... A tento milý pocit skončil s dramaticky sebevědomou stavbou katedrály.

Z malého se stalo velké. S přednostmi i nedostatky obojího. A ještě jim kolem Starého Města postavili město nové. To muselo původní pohled na Prahu z Hradčan teprve zcela změnit. A vsadím se, že tehdy mnohé měštky a mnozí měšťané na novoty nadávali. Stejně jako jejich potomci na Obecní dům a potomci těch potomků na Novou scénu Národního divadla a tak dále a tak podobně.

Když se rozhodl Prahu proměnit v metropoli, tak to udělal. Nepostavil někde kostelík s patrovým přístavkem v údolí. Šel k podstatě.

Nesmíme se bát stavět Prahu do výšky. Ano, král a císař to měl tehdy promyšlené, spojené s vírou, měl svůj koncept města zvládnutý do větších detailů a hlubších souvislostí, než jsme schopni nyní pochopit. Ale nebyl to žádný troškař. Když se rozhodl Prahu proměnit v metropoli, tak to udělal. Nepostavil někde kostelík s patrovým přístavkem v údolí. Šel k podstatě.

Praha se potřebuje přestat bát současnosti. Mix historicko-turistického skanzenu, buranství východního typu a ostrůvků kulturnosti, to nestačí. Praha mrakodrapy zvládne. Za sto let se budou stejně naši potomci (pokud tu ještě nějací budou) divit, proč jsme ty mrakodrapy nepostavili vyšší.