fbpx

S autorem návrhu nových kobek na náplavkách Petrem Jandou o tom, proč se v Praze nedaří progresivní architektuře, proč se na odvážnější projekty čeká i deset let a proč by bylo dobré udělat plovoucí lázně na Vltavě

Zveřejněno: 27. 12. 2019
Reklama

Od půlky září jsou na náplavce na Rašínově nábřeží zrevitalizované kobky, tedy takové ty prostory, které původně sloužily jako sklady na led a na dřevo a nově budou sloužit jako kavárny, bary a galerie nebo taky jako ateliéry, dílny, ale má tu být třeba i pobočka knihovny. Právě o revitalizaci kobek jsme se měli bavit s architektem Petrem Jandou, který je autorem celého řešení. Nakonec jsme ale zjistili, že bavit se o technických specifikacích kobek je trochu nuda.

„Ne, nepodcenili jsme vytápění, máme tři nezávislé zdroje včetně vzduchotechniky s rekuperací. Ano, řešili jsme protipovodňovou ochranu, vestavuje se do ostění před kobkou. Dovnitř se vejde až 30 lidí, je možné vestavět patro, sklo je tlusté sedm centimetrů a ne, v Čechách ho vyrobit neumíme, proto jsme pracovali s firmou Reynolds z USA. Přístup je bezbariérový... A kdy už se konečně přestanou všichni ptát jen na technické parametry? Já bych chtěl třeba mluvit i o obsahu, architektuře a jejím přesahu k umění...“ No, proč ne?

Čas, prostor i nálada na na to jsou. Petr sedí naproti mně u stolu v nově otevřeném Lokálu v Korunní ulici. Před sebou má pivo a za sebou má právě řešení konceptu využití vnitřních prostor na náplavce. Ale stojí mimo jiné i za dosud nerealizovaným projektem plovoucích lázní na Vltavě. Srdcem umělec, hlavou technik a duší vizionář. Kromě architektury vystudoval ještě monumentální tvorbu na Akademii výtvarných umění v Praze, což mu, jak sám říká, neumožňuje vnímat architekturu čistě jako technické řemeslo, ale jako takové, které má kromě svých praktických a funkčních účelů za úkol pozvedat lidského ducha a proměňovat prostředí, ve kterém žijeme.

vyuziti kobek pjbw 2017

Návrh podoby kobek od studia brainwork. Na náplavce budou sloužit jako kavárny, bary a galerie, na smíchovské straně taky jako ateliéry, dílny, ale má tu být třeba i pobočka knihovny


„Aktuální pražskou architekturu bohužel většinově nelze považovat za současnou a její sebevědomá umělecká a obsahová rovina se tady ani třicet let od revoluce stále nepřihlásila o slovo dostatečně nahlas. S nadsázkou lze říct, že posledním odvážným výkřikem, který se podařilo realizovat, byl Tančící dům. Ve veřejných stavbách zasahujících do charakteru města nelze jmenovat skoro nic, možná Národní technickou knihovnu, ale ta stojí trošku stranou ve vysokoškolském kampusu v Dejvicích a její povaha je tak spíš introvertní, zamýšlí se Petr Janda. „Teď vidím šanci u Negrelliho viaduktu, ale tam je těžiště výrazně vychýlené na stranu provozního obsahu a boj o kvalitu architektury ještě zdaleka není vyhraný.“

Čím to je, že tu progresivní architektura neroste?

Třeba zrovna u kobek na náplavce trvalo deset let, než se návrh stal realitou. Já jsem byl s Ivo Slavíkem, který teď provozuje loď (A)VOID Floating Gallery, u oživování náplavky úplně od začátku a až teď se konečně podařilo prosadit a zrealizovat také její fyzickou část. Za tu dobu se vystřídalo pět různých primátorů a vedení Prahy, naprosto se přestrukturovaly městské instituce veřejného plánování a územního rozvoje, později vznikl IPR a náplavku přestala naštěstí spravovat firma, která vyhrála výběrové řízení se záměrem udělat tady parkoviště.

Standardní koupaliště v tekoucí vodě není dovoleno. Nedá se stabilně změřit kvalita vody a ve Vltavě se dá koupat jen na vlastní nebezpečí. Ale „na Vltavě“ by to šlo.

Náplavka měla z našich projektů největší štěstí, většina naší práce zatím na realizaci čeká, ale my stále doufáme, že ten čas přijde. Absence silných realizací a malá podpora výrazných projektů ze strany města je velká škoda. Každá generace architektů by tady po sobě měla zanechat něco, co pro ni bude vypovídající. Citlivě uchopit historický odkaz Prahy a někam jej posunout. A tím nemyslím bezpohlavní generický facelift postavený na výměně dlažby a doplnění katalogových lavic, který je aktuálně prezentovaný jako cesta.

Co by tedy v kobkách na Rašínově nábřeží a na Hořejším nábřeží na smíchovské straně mělo být?

Každý z provozovatelů bude pronajímaný prostor používat trochu jinak a každá kobka tak dostane svůj vlastní charakter. Asi jako tělo, které se obléká do trochu jiných šatů, a vyjadřuje tak svou povahu, ale ví o své nahé kráse. Základní rysy jsou dané, povrchy a bary jsou pro všechny stejné, bary je možné přesouvat a vestavět na zimu druhé patro. My teď jenom musíme dohlédnout na to, aby zásahy nenarušily podlahové topení, izolace a stěny. Samozřejmě nechceme, aby se nám někdo někam provrtal nebo z toho udělal načančaný turistický bar s trdelníkem.

Přesto, že to tak dlouhou trvalo, tak se dá říct, že náplavka alespoň v teplejších měsících žije. Co podle vás udělalo z náplavky prostor pro lidi?

Jak se z ní stalo to, čím je teď? Kdysi na Vltavě žádné náplavky, jak je známe dnes, neexistovaly. Voda procházela skrze kobky, skrz vysokou nábřežní zeď a přes tenhle prostor se distribuovaly ledy a dřevo do pražských domácností. Přístup k lodím byl lávkami přímo ze schodišť na nábřežní zdi. Pak teprve vznikla spodní úroveň nábřeží, dnes známá jako náplavka, která sloužila řadu let jako překladiště materiálu. Když lodní doprava utichla a byla nahrazena automobilovou, náplavka ztratila svou logistickou funkci. No a pak se z ní málem stalo parkoviště, ale tomu se naštěstí povedlo zabránit.

naplavka rasinovo nabr 07 kobka 8 noc

Další z vizualizací kobek na Rašínově nábřeží. Veřejné toalety vzniknou během letošní zimy


Na náplavku jsme přišli společně s Ivem Slavíkem v roce 2008 a začali zde s vystavováním velkých soch. Na to se postupně navázaly vernisáže, pak hudební, divadelní a performance představení. Vnitřní prostory kobek se začaly používat jako provizorní galerie. Potom se přidaly farmářské trhy, na vernisáže se navázaly kavárny a další samostatné podniky jako například Bajkazyl, v roce 2011 tu zakotvila první kulturní loď, což byla právě (A)VOID Floating Gallery, a pak živelně mnoho dalších. Od začátku věnujeme velké úsilí tomu, aby se z náplavky nestala velkohospoda, což je velmi nelehký úkol. Tlak na využití komerčního potenciálu je obrovský a v posledních letech jsme tento boj začali prohrávat. Teď jsou ale nově ve hře právě kobky, které by měly pomoci znovunastartovat citlivý přístup, aby si dnešní celá náplavka zachovala svou rozmanitost a kulturní povahu.

Nově ožívá i smíchovská strana náplavky. V čem je specifická?

Pro smíchovskou náplavku je rekonstrukce velkým skokem do nového života, velkou změnou oproti provizoriu, ve kterém se nacházela doteď. Prostředí má přitom jiný charakter, otevírá se nám úplně jiný výhled. Kobky tady nejsou tak výrazně prosklené, jsou tvořené nižšími prostory s trámovými stropy orientovanými podélně s nábřežní zdí. Mají svá malá okna a nový výraz jim dávají skulpturálně řešené dveře umožňující kobky v létě maximálně otevřít. Kontextem vnímání je to protipól Rašínova nábřeží, ze kterého se díváte na most, Hrad i Petřín.

Tady jste pohlceni pohledem na železniční most a Vyšehrad. A taky pocitem volnosti břehu s vazbou na řeku. Dostupnost zde není tak snadná, ale jinak má tato náplavka stejné předpoklady k úspěchu jako její protějšek. Jezdí sem přívoz, mosty z obou stran jsou uzpůsobeny pro pěší. Velkou výhodou pak je, že je ráno zalitá sluncem. Díky tomu může smíchovské nábřeží žít od brzkých hodin. Nový stav s několika vedle sebe umístěnými podniky umožňuje vytvořit silný soubor s vlastním obsahem. A to je pro provozovatele určitě zajímavá výzva. Těšíme se, jak bude tato náplavka žít.

Náplavka je každopádně jedním z mála příkladů, kdy se z města stal investor odvážnějšího využití veřejného prostoru. Plánují se další podobné projekty?

Aktuálně jsou vysoutěžené významné revitalizace velkých náměstí, například Karlova náměstí, Vítězného náměstí v Dejvicích, Malostranského náměstí, Václaváku, Jiřáku... U většiny je možné použít náš přístup s důrazem nejen na fyzickou, ale i na programovou stránku. Nabízí se využití podobného modelu zapojení kulturního kurátora veřejných prostor, který bude dohlížet právě na zmíněnou rozmanitost a kulturní úroveň.

Tuhle funkci jsme si na náplavce prosadili. V Česku je nejspíš použita v případě veřejných prostor poprvé a my doufáme, že s její pomocí zvládneme nenásilně vyvážit obsahovou a ekonomickou stránku provozu a zároveň se postarat i o komunitní synergii. Podpora ideálního nastavení je teď na městské správě a bude velmi důležité, aby regulace a zákazy neumrtvily kulturní obsahovou vrstvu a nezabily potenciál živé složky veřejných prostor na pouhé občerstvení provozované těmi, co „nezlobí“.

Máte vy osobně ještě ve své hlavě, nebo už dokonce na papíře nějaké další projekty zaměřené na oživování veřejného prostoru?

Těch máme s naším studiem brainwork aktuálně docela hodně. Tak třeba plovoucí lázně pro Rašínovo nábřeží, u kterých aktuálně řešíme zadání další fáze projektové dokumentace. Opět, ta idea vznikla už v roce 2010, nejdříve jako náš iniciační projekt, následně jsme ji rozvíjeli pro Prahu 2, poté znovu jako soukromý projekt a konečně jako součást revitalizace náplavek coby projekt celoměstského významu, kam podle mě patří. Podle zadání města je zpracovaná podrobná koncepční a architektonická studie, která v sobě definuje jasné metodické, kapacitní i technické principy. Teď bude dopracována do prováděcí a schvalovací dokumentace a pak, doufejme, i realizována.

Veřejné lázně, voda na vodě, v nějaké jiné světové metropoli už takový koncept funguje a je úspěšný? Nebo by Praha byla unikát?

Existují předobrazy v několika evropských městech, jako je Berlín, Vídeň, Wolfsburg a další. V New Yorku se teď chystají dva nové projekty plovoucích lázní. Ve světě je pak podobných projektů několik, ale v tomhle jsme my jako Evropa dál než všichni ostatní. Jednak je to klimatická záležitost, kdy touto metodou získáme prodlouženou sezónu, a zároveň má lázeňství v podobě občanských plováren a říčních lázní v naší zemi dlouhou tradici.

Petr Janda (44)

Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební ve Zlíně, poté Fakultu architektury ČVUT v Praze (1994-2001) u profesora Jana Bočana. V letech 1997–2003 pokračoval ve studiu na AVU Praha ve Škole monumentální tvorby profesora Aleše Veselého. Byl zakládajícím členem ateliéru sporadical. Od března 2008 má vlastní studio brainwork. V letech 2011-14 byl členem představenstva České komory architektů zodpovědným za propagaci architektury.

Občanské plovárny v Praze, to byl úplně neuvěřitelný fenomén, který fungoval ještě během 60. let minulého století, takže jej starší generace ještě zažily. Dnes je řeka ovlivněná vltavskou kaskádou přehrad a odběrem vody u dna, takže v zimě nezamrzá a v létě je výrazně studenější než kdy dřív. Z hygienického hlediska dnes standardní koupaliště v tekoucí vodě není dovoleno. Nedá se stabilně změřit kvalita vody, a ve Vltavě se tak oficiálně koupat nedá. Ale „na Vltavě“ by to šlo.

plovouci lazne 2

Vizualizace lázní na Vltavě. Koupete se na řece, ale nikoli v řece, jejíž čistota se nedá úplně zaručit


A není to žádné plýtvání vodou. V plovoucím bazénu, v uzavřeném cirkulačním oběhu, koluje pořád přibližně stejné množství vody, které se přímo v lodi čistí. Náš návrh je charakterem a rozsahem vázaný na řešenou lokalitu, má svou vyladěnou velikost a strukturu, která umožňuje efektivní provoz a kotvení bez konfliktu s památkově cenným prostorem. V ideálním případě mohou být takovéto lázně v provozu celoročně, samozřejmě s přihlédnutím k proměnnému vstupnému ve studených měsících, kdy se dá bazén z části vypustit a kapacitně omezit.

Co byste ještě v Praze chtěli zajímavého prosadit?

V našem ateliéru pracujeme na projektech pro Národní muzeum, snažíme se o oživení střešních částí jeho Nové budovy, tedy bývalého Federálního shromáždění, a to podobným způsobem, jako se nám to povedlo na náplavce. Dalším projektem, u kterého bychom se rádi propracovali k realizaci, je kostel, se kterým jsme s původně navrhovaným konceptem pro Barrandov skončili v soutěži na druhém místě a následně byli osloveni k přenesení návrhu do jiné lokality.

b federal 00031

Podobně pohodově jako náplavka by mohla dopadnout střecha bývalého Federálního shromáždění


Návrh je postavený na obsahovém přesahu, což je pro naši práci typické. Zároveň pracuje s reprezentací vnitřního kontemplativního aspektu i s výraznou vizualitou a tvarovou nadčasovostí, která odpovídá významu stavby. Jde navíc o fúzi sakrální stavby s komunitním centrem s horizontálními vazbami do fyzického prostředí i společnosti, což ideálně pracuje s propojením roviny běžného života s tou, která dokáže nás lidi a naši společnost vidět z té lepší stránky. A to je myslím dnes velmi podstatné téma.

Související…

Architekt Vít Máslo: Obchodní centra uvnitř města vadí míň než online obchodyAutor slavného zeleného domu v Londýně: Městu pomůže dočasné stavební povoleníZanedbané vnitrobloky? Je to tím, že se lidé neumějí domluvit, říká Bára Týcová

foto: brainwork, zdroj: brainwork

Tipy redakce

Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Možná jste si po propité silvestrovské noci dali jako spousta lidí následující...

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Novinář Chris Taylor na serveru Mashable pregnantně vyjádřil stav , ve kterém se...

Vyrobí palivo budoucnosti slunce? Mohlo by, a to na bázi fotosyntézy

Vyrobí palivo budoucnosti slunce? Mohlo by, a to na bázi fotosyntézy

Alternativní zdroje energie jsou oblíbeným zaklínadlem současnosti. Problém je...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.