Bylo jich pět. Měli odvahu a jen minimální zkušenosti s vedením podniku. Léta se pravidelně potkávali na demonstracích za práva sociálně slabších, až se jednou rozhodli vzít řešení palčivých sociálních otázek alespoň částečně do svých rukou. Na pražském Žižkově si otevřeli Střechu. Sociální bistro, kde zaměstnávají lidi bez domova a po výkonu trestu.
U stolu s výhledem do ulice sedím s Filipem Hausknechtem, jedním z pětice zakladatelů. Za pár měsíců to budou dva roky, co Střecha otevřela dveře veřejnosti a své srdce lidem bez střechy nad hlavou. Je 11 dopoledne, otvíračka byla sotva před hodinou a už teď tady posedává několik bezdomovců. Lidí, kteří jsou zvyklí spíš na to, že je neustále někdo odněkud vyhazuje, než že by se někde cítili vítáni. Ve veganském bistru, které by za normálního provozu nikdo z žádného sociálního rozměru nepodezíral, se totiž za chvíli budou podávat takzvané "zavěšené obědy", tedy jídla, která běžní zákazníci lidem v sociální nouzi předplatili.
Teď nám přišla exekuce na jednu zaměstnankyni. V průběhu dvou týdnů dorazilo okolo 40 dokumentů. Kdybych v tom jako zaměstnavatel nějak pochybil, hrozila by Střeše pokuta až 50 tisíc korun.
„V běžné práci se zaměstnavatelé nechtějí zaobírat tím, aby lidem bez domova nebo po výkonu trestu pomáhali s nějakými jejich problémy, jako je bydlení nebo exekuce. To pak vede k tomu, že člověk není ukotvený, chybí mu zázemí a o práci rychle přichází,“ říká Filip, který při těch slovech pozoruje skupinku dopoledních hostů. Střecha je logicky nemůže zaměstnat všechny. I tak se jim tady za rok a půl jejich působení podařilo poskytnout zaměstnání a možná ještě důležitější oporu a zázemí desítkám lidí. Střecha funguje na bázi družstva a mezi zaměstnanci a majiteli se tady nedělají rozdíly. Každý člen má rovná práva i povinnosti a všichni vydělávají stejně, 23,5 tisíc hrubého při plném úvazku.
Střešní meníčko, čistě veganské a obsahující i zavěšené obědy
Bistro je plné květin a na stolech v průhledných karafách s vodou se líně převalují řasokoule. Jednoduchý design a klid. Alespoň teď, přece jen je ještě dopoledne. Střecha si nežádá žádné úlevy z kvality, jídlo je zde veganské a rozhodně nejde o žádnou lacinou jídelnu. Bistro se rozhodlo nerezignovat na vizuální ani gurmánskou stránku svých pokrmů a vaří opravdu skvěle. „Nechceme, aby sem lidé chodili jenom ze solidarity, ale hlavně proto, že jim nabízíme kvalitu a nemáme přehnané ceny.“ S obojím nelze než souhlasit. Obědové menu i s polévkou si tady totiž koupíte, no za 120 korun. Utracené peníze ve Střeše pak ale na rozdíl od peněz utracených v nadnárodních řetězcích neodcházejí z naší země někam do "světových centrál". Zůstávají tady a pomáhají řešit sociální problémy, které by měl primárně řešit stát.
Už nějakou dobu si člověk v bistru Střecha může zakoupit takzvaný "zavěšený oběd". Jak přesně služba funguje a jak se jí daří?
Tahle nabídka je u nás aktivní od loňského dubna, takže je v provozu něco málo přes rok. Kromě zavěšených obědů nabízíme i zavěšené kafe, anglicky známé jako pending coffee. Jde o velmi jednoduchý princip, anonymní projev dobročinnosti, kdy lidé, kteří mají dostatek finančních prostředků, mohou předplatit kafe nebo obědové menu těm, kteří si je ve své aktuální životní situaci nemohou dovolit. Zároveň jsme se ve Střeše hned na začátku shodli na tom, že nebudeme nikoho lustrovat a zjišťovat, jestli je skutečně ve finanční nouzi. Kdo si u nás o zavěšené kafe nebo oběd řekne, ten ho pravděpodobně potřebuje. A taky dostane.
Vy sami se na té formě dobročinnosti nějakým způsobem podílíte, nebo platí kupující plnou cenu?
Předplatí oběd nebo kafe za plnou cenu. Ale i pro nás je to samozřejmě mnohem méně výhodné, než když tady máme standardního zákazníka, který si dá k samotnému obědu ještě pití, ke kávě zákusek, a těch peněz tak u nás v konečném důsledku utratí mnohem víc. Spíše si dáváme pozor na to, abychom se nedostali do situace, kdy by bylo potřeba hradit zavěšená jídla z vlastní kapsy. Jedeme v udržitelném módu, ne ve výdělečném. Třeba teď v květnu jsme rozdali 250 jídel. Což bylo mnohem víc, než kolik obědů se za daný měsíc předplatilo. Předplacených jich bylo jenom 60.
Naštěstí jsme ale měli předplacenou zásobu z předchozích měsíců, takže se nám poptávku nakonec podařilo pokrýt a ještě máme rezervu 50 obědů, ale ta se rychle tenčí. Lidé jsou naštěstí štědří, tak věřím, že se to zase srovná. Třeba o Vánocích jsme si díky dárkovým voucherům mohli dovolit rozdat lidem bez domova sto porcí sójových řízků s bramborovým salátem. Teď nejsou prodeje tak vysoké, takže jsme darovaná zavěšená obědová menu od června omezili na osm denně. Když pak jeden den náhodou na někoho nezbude, tak má motivaci přijít druhý den dřív. Je to určitě lepší, než aby se stalo, že všechno rychle vyčerpáme, a pak už nedáme nikomu nic.
Teď koukám, že na tabuli je napsáno 1111 zavěšených obědů. Tolik jste jich dosud rozdali?
Ne. K dnešnímu dni jsme jich rozdali 1211, jen je otrava to číslo křídou pořád přepisovat... Tak jsme nechali to jedničkový. To vypadá pěkně. Aktuální číslo budeme brzy zveřejňovat na webu, kde by časem měla být i možnost předplatit oběd online.
Fungujete od loňského února, máte pocit, že jste se za tu dobu jako celek stabilizovali?
Myslím, že ano. Nyní jsme ve fázi, kdy podnik normálně funguje, je udržitelný, ale pořád ještě není výdělečný. I když zrovna v posledních měsících k nám chodí opravdu hodně lidí, takže jde teď už jen o to zaměřit se na zefektivnění samotného chodu bistra.
Budete se pouštět i do zvažované nabídky cateringových služeb?
Co se týká cateringu, tak pořád sháníme prostory, rádi bychom si totiž zažádali o grant, jenže ten je závislý na nájemní smlouvě. Takže v podstatě potřebujeme někoho, kdo by nás nechal v nějakém prostoru půl roku zadarmo, protože dokud grant nedostaneme, tak nebudeme mít nájem z čeho platit. K tomu jenom prvotní investice do vybavení bude zhruba milion korun. Navíc bychom potřebovali posílit i po personální stránce a to je velký závazek.
Co podle vás klasickým kavárnám brání v tom, aby se nějakým způsobem pustily do přeměny na sociální podniky?
Takových projektů je relativně dost a pro lidi, kteří se vyznají v různých dotačních výzvách, to může být hodně výhodné. Na druhou stranu je velmi těžké se na trhu bez tohoto druhu podpory udržet. Z těch věcí, které to dělají náročnější, tu je třeba skutečnost, že je dobré mít mezi zaměstnanci sociálního pracovníka. Zároveň my sem bereme lidi bez zkušeností z gastronomie, takže strávíme mnohem víc času jejich zaučováním a tak dále...
Sociální problémy nevyřeší sociální podnikatelé sami. Starat se musí i stát, říká Filip Hausknecht
Jinak my se živíme sami, od státu ani z grantů nic nedostáváme, nemáme žádná daňová zvýhodnění. Každopádně o tom, že si podáme žádost o grant, uvažujeme. Vezměte si, jak je byrokraticky náročné tady jen zaměstnat člověka na plný úvazek. Na to bychom potřebovali dalšího externího člověka. Doteď jsme financováni ze soukromých zdrojů, nadacemi a napřímo lidmi přes crowdfundingové platformy. Morální dilema, které se týkalo toho, kterou nadací se necháme nebo nenecháme podpořit, už jsme dávno překonali. Důležité je, abychom měli z čeho zaplatit lidi, kteří by jinak zůstali na ulici. O každé spolupráci však vždy rozhoduje celý kolektiv.
Nedávno jste také protestovali proti nečinnosti vlády, která se týká zákona o sociálním bydlení. Jak moc je v těchto aktivitách bistro Střecha aktivní?
Na takových akcích se většina zakladatelů Střechy seznámila. Všichni jsme byli aktivní v různých politických kolektivech a organizacích, jenže tehdy jsme to dělali buď při práci, nebo po škole. Pak jsme se dohodli, že bychom to chtěli dělat na sto procent, a to nejen v našem volném čase. Teď se tomu můžeme věnovat naplno, protože tenhle aktivismus dost souvisí s naším podnikem. Je nám jasné, že nezaměstnáme každého, kdo by přesně takovouhle šanci potřeboval. Takže chceme zaprvé také ukazovat, že něco jako Střecha může fungovat, a za druhé, že je potřeba dělat víc. Ale k tomu už jsou potřeba určitá systémová opatření. Sociální problémy nevyřeší sociální podnikatelé sami.
Filip Hausknecht (1997)
Rodilý Žižkovák, studuje sociální ekonomiku na Univerzitě Karlově. V roce 2016 vstoupil do Strany Zelených, o dva roky později za stranu kandidoval do obecního zastupitelstva Prahy 3. Se Zelenými se ale nakonec rozešel. Dlouhou dobu působí aktivně v otázkách sociální pomoci. Sociální bistro Střecha otevřel s dalšími čtyřmi společníky v únoru roku 2018.
Rádi bychom, aby nám to stát trochu usnadnil a nějak s námi spolupracoval. Třeba teď nám přišla exekuce na jednu zaměstnankyni. V průběhu dvou týdnů dorazilo okolo 40 dokumentů, které jsem všechny musel projít. Pokud bych v tom totiž jako zaměstnavatel nějak pochybil, hrozila by Střeše pokuta až 50 tisíc korun. Takže kromě naší práce je na nás navalována ještě další enormní administrativa jen kvůli tomu, že si stát nedokáže vynutit exekuce. Navíc člověk s exekucemi ani nemůže být podle zákona členem družstva, protože pak dluhy automaticky přecházejí na podnik. Kvůli tomu jsme do družstva nikoho z našich spolupracovníků dosud nepřijali. Běžné provozovny ve chvíli, kdy se jim nedaří, tak jako první vyhazují lidi s exekucemi. My si už jenom z podstaty naší práce nemůžeme a samozřejmě ani nechceme nic takového dovolit. Naopak se snažíme rozkrývat absurdnost exekučního byznysu a jeho zacyklenost, která neprospívá nikomu krom samotných exekutorů.
Tomu rozumím. Ještě když jsme u těch exekucí a mezd, tak jaká je u vás minimální mzda? A jak to řešíte ve vztahu k exekucím? Mám na mysli zákonnou povinnost odvádět nějakou částku ze mzdy zaměstnance, na kterého je státem uvalena exekuce.
Všichni včetně družstevníků a družstevnic máme úplně stejně. To dělá za plný úvazek 23,5 tisíce hrubého. Na začátku jsme každému nabízeli, ať si vybere hlavní pracovní poměr, nebo dohodu o provedení práce. Samozřejmě, že pro nás je finančně výhodnější DPP, ale ta nabídka tady byla. V současnosti jsou tady z 10 úvazků na HPP 4 lidi. S HPP se naše náklady na mzdu téměř zdvojnásobují. Čistá mzda je tu nějakých 18 300 korun a superhrubá pak bistro vychází na 32 tisíc. Takže to vlastně dělá skoro 14 tisíc navíc za každého toho člověka jenom na odvodech a na daních.
Ještě tady máme mezi zakladateli dohodu, že pokud nepotřebujeme, bereme si méně. Plus máme jako družstevníci ze zákona právo na podíl ze zisku. To je 33 procent děleno počtem členů. Ale to nám zatím nehrozí. Ještě pořád splácíme vstupní investici několik set tisíc. Většina z nás má i druhou práci nebo nějaký další příjem. Ono se to nezdá, ale náklady na provoz Střechy jsou přes půl milionu korun měsíčně.
Co považujete za největší úspěch bistra za tu krátkou dobu jeho fungování?
Tak kromě toho, že se nám daří se zmíněnými zavěšenými obědy, tak jsme zažili velký úspěch hned na začátku s naším prvním zaměstnancem Milanem. Než se dostal k nám, žil přes pět let na ulici. Když získal práci ve Střeše, podařilo se mu nastěhovat se ke své rodině v Praze a po dvou měsících, co tady pracoval, se zase nám povedlo sehnat mu byt.
A od dubna bydlí za rohem. Pořád má střechu nad hlavou. A dodnes je naším zaměstnancem. Ale ne vždycky to jde takhle hladce, zrovna v tomhle případě sehrály svou roli i štěstí a náhoda.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Bistro Střecha
