fbpx

Václav Bural se dostal na ulici vlastně kvůli hlouposti. Zůstal na ní čtyři roky. Teď o své zkušenosti natočil dokument, pracuje a stará se o čerstvě narozeného syna

Zveřejněno: 19. 4. 2019

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z nás vybaví, když se řekne bezdomovec. Václav Bural je taková, možná dokonce zářná výjimka. Na ulici se dostal ze dne na den spíš kvůli naivitě. Mezi pražskými bezdomovci přesto strávil celé čtyři roky. Když se mu naskytla příležitost k návratu do běžného života, neváhal ani na okamžik.

„Ve squatu na Praze 5 v Košířích na Waltrovce byl s námi člověk, který měl známého, a ten zrovna předělával barák. Přijel za námi a nabídl nám práci. S kamarádem jsme po tom okamžitě skočili,“ vypráví rodák ze severních Čech, který má dnes díky vlastní odhodlanosti a troše štěstí vlastní rodinu i práci. A na svůj život bez střechy nad hlavou vzpomíná už spíš s úsměvem.

Když takhle somrují a vypadají opravdu špatně, peníze jim nedám. Raději řeknu: „Pojď se mnou, já ti koupím jídlo.“

„Občas ráno, když se mi nechce vstávat do práce, tak to se člověk zasní, že mohl spát, jak dlouho chtěl, a dělat si, co se mu zrovna zlíbilo. Ale znovu už bych to nezkoušel. Raději pojedu s partou kamarádů na čundr,“ vypráví bodrý muž s dobrosrdečným výrazem v očích. Václava jsem si všimla díky dokumentu Bez domova, kde popisuje svůj život na ulici a dává rady lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci. Nejen o filmu, ale třeba i o tom, jak si může bezdomovec obstarat jídlo ze čtyřhvězdičkové restaurace a trávit volný čas, jsme si s Václavem povídali v čajovně U Džoudyho.

Jak jste se dostal na ulici?

Jednalo se o klasický bytový podvod. Bohužel jsem chvíli předtím nastoupil do nového zaměstnání a na severu Čech to nefunguje tak, že si člověk odpracuje dva týdny a dostane zálohu. Z původního bydlení jsem se musel vystěhovat do deseti dnů a v nových bytech chtěli kauci ve výši tří nájmů. V tu dobu jsem samozřejmě tolik peněz neměl, tudíž jsem skončil bez střechy nad hlavou.

Má to takhle většina lidí bez domova, nebo jim ten život vyhovuje? V Aténách jsem narazila i na bezdomovce, kteří si ten styl života zvolili dobrovolně...

Nejčastější důvody jsou takové ty klasické – alkoholismus, narkomanie, dluhy z automatů, finanční past, bytové podvody. Ale to, co jste zmínila, je i tady v Čechách. I když tady to nejsou vyloženě bezdomovci, spíš squatteři. Ty, co jsem znal, obývali jedno stavení Na Cibulce. Pořádaly se tam různé párty a všelijaké další akce. Bylo to super, takové multikulturní středisko.

do textu zmenseno

Největší problém je, když přijdete o doklady. Byrokracie je obrovská, říká Václav Bural


Většina lidí tam opravdu byla z vlastního přesvědčení a měla normální práci, akorát tam žili takovým komunitním stylem života, například kupovali potraviny ve velkém množství. Myslím ale, že hlavně chtěli být nezávislí na českém bytovém systému, který je u nás příšerný.

Vy říkáte, že jste za svou bytovou situaci nemohl. Přesto jste nevyhledal pomoc okolí, třeba rodiny?

Ne.

Proč?

Shrnul bych to jedním jediným slovem. Egoismus. Moje ego mi řeklo ne, nepůjdeš škemrat o peníze. Dělej, co chceš, ale nějak se z toho dostaň sám. Jsi přece dospělý. Byla to spíš zatvrzelost, jsem hrozně paličatý.

Nejdříve jste byl doma v Krupce u Teplic, a potom odešel do Prahy...

Ano, už asi po 14 dnech. V Praze má člověk jako bezdomovec mnohem lepší možnosti.

Jak se vám v Praze začínalo?

Dost těžce. Spával jsem v podchodu pod schody u Národního muzea, kde mě pravidelně každou hodinu budil noční hlídač, který měl povinnost mě odtamtud vykázat. Ale naštěstí to bral sportovně, věděl, že se tam stejně vracím, tak mě tam vždycky nechal alespoň tu tři čtvrtě hodinku spát.

A díky čemu se pak vaše situace zlepšila? Bylo to díky lidem?

Určitě. Měl jsem u sebe poslední krabičku cigaret a nějaký náhodný kolemjdoucí se zeptal, jestli bych mu jedno cigáro nedal. Tak jsme se zapovídali a vypadlo z něj, že je také na ulici. Řekl mi, kde je centrum Naděje, a že tam mi poradí, dají kontakty na noclehárny a tak. Než jsem do Prahy přišel, o těchto věcech jsem vůbec netušil.

Bezdomovci si tedy vzájemně pomáhají?

Ano. Ten ví, kde sehnat jídlo, ten zase, kde sehnat tabák, tamten, kde je volný squat. Je to taková týmová práce.

Jak to mají bezdomovci s hledáním práce? Kolikrát vidím žebrat i docela mladé lidi...

Většina z nich už je bohužel nezaměstnatelných, protože jsou buď závislí na alkoholu, nebo na drogách.

Vy jste si nějakou práci hledal?

Průběžně jsem to zkoušel. Ale po měsíci a půl, co jsem byl tady v Praze, mi ukradli batoh se všemi doklady. Takže jsem byl bez občanky. A pak teprve nastal kolotoč řešení, lítání, problémů. Hrozná byrokracie.

A bez nich vás nikdo nezaměstná.

Přesně. Buď vás nikdo nezaměstná, nebo vás zaměstná na černo, pak vám přestane platit a vy s tím nic neuděláte.

Jak jste přežíval zimy?

Hodně jsem se pohyboval po squatech, takže to bylo celkem v pohodě. Ale samozřejmě i tam byla občas velká zima. Ale rozhodně ne taková, jako kdybych měl spát někde v parku na lavičce.

A peníze na jídlo?

Peníze na jídlo se dají shánět i zcela legální cestou, třeba si v Naději zažádat o brigádu, která spočívá v úklidu hlavního nádraží a nejbližšího okolí. Přes Naději se dají vydělat i peníze na jízdenky nebo na různé úřední poplatky.

Takže jste nemusel žebrat?

Ne. To bych ani nedělal.

Každopádně jsem slyšela, že bezdomovec si na ulici může vydělat žebráním dost peněz...

To je pravda. Znám spoustu kluků, kteří takto chodili, dokonce jsem je byl i párkrát hlídat. Byly dny, kdy měli třeba za půl hodiny v čepici patnáct set, dva tisíce.

A co takoví ti lidé s nápisy, že potřebují peníze třeba na operaci?

Osobně si myslím, že zrovna ti mají běžné zázemí, ale hrají tuhle komedii, protože to, co vyžebrají, nemusí danit. Jsou to „vyčůránci“, kteří se třeba v městské knihovně převléknou do otrhaných hadrů, zašpiní se a pak si jdou kleknout na ulici. Několikrát jsem toho byl svědkem.

V jednom rozhovoru jste říkal, že jste se v létě jezdili občas i koupat do Džbánu. To nezní jako úplně špatný život...

Ono když má člověk zajištěný nějaký squat nebo jiné zázemí, zařízené jídlo a chce vypnout, protože je hezky a má zrovna čas, tak proč ne.

Také jsem slyšela, že jste měli jídlo domluvené v restauracích.

Ano, třeba na čtyřhvězdičkovém hotelu Albion, který dnes už bohužel nefunguje. S kuchaři jsme se dohodli, že to, co neprodají, nám v předem domluvené hodiny dají. Kolikrát jsme přišli s prázdným kýblem a odnášeli si v něm třeba deset litrů znojemské s rýží. Nádobí se také splašit dalo a všechno jsme ohřívali na ohni.

Byl jste celé čtyři roky rozhodnutý, že se chcete znovu vrátit do běžného života, nebo jste zvažoval i to, že zůstanete na ulici?

Byl jsem rozhodnutý se vrátit. Každopádně, nebudeme si nic nalhávat, byly chvíle, kdy jsem si říkal, že mám všechno zařízené, tak proč se snažit. Stejně ale nakonec zvítězila touha mít zase zázemí a nějaké jistoty.

Co za tu dobu na ulici pro vás bylo nejtěžší?

Asi to první uvědomění si, že jsem opravdu v háji a nemám absolutně nic. To přišlo asi tak po dvou až třech dnech.

Ovlivňuje vás ta zkušenost doteď?

Určitě. Přeci jen už vím, co to obnáší, a maximálně se snažím, abych už se nikdy do podobné situace nedostal.

A jste třeba soucitnější k bezdomovcům?

Neřekl bych soucitnější, soucit lidem nepomůže. Pomůže jim to, když si jejich okolí uvědomí, že ne všichni si za to mohou sami a ne všichni mají možnost jít pracovat. Někteří z nich prostě potřebují pomoc.

Ale asi ne takovou, že jim dáme peníze, a oni si za to koupí alkohol...

To určitě ne. Když takhle somrují a vypadají opravdu špatně, peníze jim nedám. Raději řeknu: „Pojď se mnou, já ti koupím jídlo.“ A až když vidím, že má opravdu hlad, tak až potom mu těch dvacet, padesát korun dám, aby si mohl zaplatit třeba ubytování.

Nedávno jste natáčel pětidílný dokument Bez domova. Jak jste se k tomu dostal?

S tím nápadem mě oslovil Filip Štoček, autor celého projektu a zároveň hlavní kameraman. Rovnou mi poslal náhled, jak by si to asi představoval. Nakonec jsme se domluvili. A co se dokumentu a Filipa týká, myslím, že odvedl profesionální práci.

Václav Bural (1989)

Má základní vzdělání, vyrůstal v severních Čechách na Teplicku. Po problémech s prací a bytem zůstal čtyři roky na ulici. V současnosti pracuje ve stavebnictví. Nedávno se mu narodil syn, takže mu většinu času zabírá práce a péče o rodinu.

Navíc je to mladý kluk v mých letech, takže měl hodně familiární přístup. Nedělali jsme to způsobem herec-režisér, ale jako dva kamarádi, což pro mě byl jeden z hlavních důvodů, proč v tom pokračovat.

Napadá vás nakonec něco, co by Praha mohla udělat, aby lidem na ulici pomohla?

Určitě by bylo dobré pokusit se pronajmout nebo zařídit nějaké další prostory ve stylu noclehárny za nějaký symbolický poplatek, aby se přeci jen ten provoz zaplatil. A stát by měl vyřešit jednodušší zařízení dokladů v případě ztráty, protože byrokracie s tím spojená je opravdu šílená.

Související…

Video: Bezdomovec dostal kartonový buben. Jeho reakce vás dojme!Školou ulice vás provedou průvodci bez domovaJak billboardy pomáhají zachraňovat bezdomovce před umrznutím

foto: Michaela Cásková

Tipy redakce

Jak zbavit Staré Město pand a medvědů? Praha bojuje proti vizuálnímu smogu

Jak zbavit Staré Město pand a medvědů? Praha bojuje proti vizuálnímu smogu

Vizuální smog nebo vizuální znečištění je možné chápat jako něco, co mění estetiku...

Klima se pod koberec zamést nedá, říkají studenti po pražské stávce

Klima se pod koberec zamést nedá, říkají studenti po pražské stávce

„Na co chodit do školy studovat pro budoucnost, když nás možná žádná nečeká?“ To je...

Riegráče na suchu. Proč rakouský majitel zrušil oblíbenou zahradní nálevnu

Riegráče na suchu. Proč rakouský majitel zrušil oblíbenou zahradní nálevnu

Zima se ještě snaží bojovat s jarem, ale spíš už marně. Měli jsme tu dokonce už pár...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.