Pátek Karla Křivana: Co všechno ukazuje tramvaj číslo 23

Mám rád tu tramvaj číslo 23. Končí u nás na Vinohradech Na Zvonařce, takže při nastupování, když nečekaně dorazí do Bruselské, což je o zastávku dál, bývá ještě prázdná. Což jednoho potěší. Nečekaně dorazí proto, že je to taková doplňková tramvaj. Je to starý model. Jeden vůz, žádné nové sedačky, žádné tlačítko na otevírání dveří. V létě samozřejmě bez klimatizace.

Na Ípáku (nebo Pavláku, jak chcete) se přidá na trasu dvaadvacítky a jede jednu z nejhezčích cest po Praze. Přes Karlovo náměstí, které je stejně veliké jako nevyužité, na Národní třídu, aby pražskou Gibraltarskou úžinou mezi Národním divadlem a Kavárnou Slávie opustila střed města a zamířila přes most, kde se vám otevřou dva pozoruhodné výhledy.

Kam se dřív kouknout

Záměrně říkám dva. Napravo je klasická a nikdy neokoukaná podívaná přes Karlův most na Hrad s katedrálou, jenže zde zpestřený částí Střeleckého ostrova, který v každém ročním období dodává vašemu vjemu zcela odlišnou náladu. V létě je vše doplněno všemožnými plavidly na Vltavě a pak už přijde začátek Malé Strany a Kampy. Otáčíte hlavu zpátky, ale už nic nevidíte, protože vjíždíte na Újezd.

Blízkost obou sněmoven by si spíše zasluhovala mít zde onu jezdeckou sochu českého génia, klidně ve variantě brod, protože se většinu času tak nějak brodíme, radši si neřekněme přesně v čem.

A zjistíte, že jste se možná měli spíš dívat nalevo, kde je méně známý, ale rozmanitý pohled přes druhou část Střeleckého ostrova na Žofín a Mánes a nábřeží a další most a Železniční most (který za císaře pána postavili za dva roky) a Vyšehrad, kde prý vše začalo, a mnozí zde také skončili navždy na Slavíně, a odkud přitéká Vltava, a Praha zde jakoby končí, i když následuje dál Podolí a Modřany, a kdo ví, co ještě, to já netuším, tam nejezdím. Vlastně vím, tam za tím vším je Braník a nádraží, odkud se kdysi vyjíždělo na vandry buď na Sázavu, nebo do Brd, ale to z tramvaje 23 nevidíte, na to si jen vzpomínáte.

Z Malé Strany na Hrad

Je to ten zvláštní trojrozměrný pohled, kombinace reality a dávné představy, máte to v hlavě, ale lidé nevědí, co vy vidíte, a netuší, proč tak zíráte přes to okno, i když už míjíte kavárnu Savoy, plnou lidí, kteří chtějí být viděni, a plzeňskou restauraci, která je populární, ale na mě je moc vyumělkovaná a dokonalá, a tudíž nezajímavá.

A pak se postaví do cesty tramvaje číslo dvacet tři Petřín, ale předtím zastávka, kterou jsem tak často používal v devadesátkách, protože tam jsem vystupoval při cestě na Devítku (to byl bar), kam trefil můj jezevčík od té stanice sám, nebo na Klub Újezd, který stále funguje a mohl by vyprávět, jak se říká, o místech, kterými prošlo již několik generací. Pak Malostranské náměstí, kde prý bude stát zase socha Radeckého, i když asi ne na tom místě, kde stála, to je na tramvajovém ostrůvku, což víme díky Cimrmanům. I když blízkost obou sněmoven by si spíše zasluhovala mít zde onu jezdeckou sochu českého génia, klidně ve variantě brod, protože se většinu času tak nějak brodíme, radši si neřekněme přesně v čem.

A následuje odbočka doprava a pak doleva a nahoru z podhradí k Hradu, tomuto skutečnému kafkovskému zámku, uzavřenému životu a ovládanému lidmi, kteří se nezdají být z tohoto světa, a nakonec třiadvacítka zmizí někde za Pohořelcem, kam ale moc nejezdím, protože nemám za kým a proč.

Nejčastěji popravdě používám tuto zvláštní tramvaj jen na tu jednu stanici z Bruselské na Pavlák, když jsem líný jít pěšky. Ale když už do ní vlezu, mám i díky její neobvyklosti pocit, že to není jen tramvaj, ale celá ta cesta městem, které sice už deset let spí, aby čekalo na změnu, jež by ho převedla do podoby modernější a důstojnější, ale aspoň na té cestě člověka nic nového nepřekvapí. Tramvaj ze starých časů, jezdící trasu z těch nejikoničtějších, je zajímavá libůstka. Víme, že nostalgická Praha ještě chvíli zvládne kouzlit. Přesto si myslím, že by to chtělo v tomhle městě víc než jen vzpomínky na minulost.