Pátek Karla Křivana: Nejdůležitější věci jsou na první pohled neviditelné

Obraz Andyho Warhola byl nedávno vydražen za více než miliardu korun. Někdo si řekne šílenství, jiný začne závidět a hledat na internetu to zpeněžené dílo, aby se ujistil, že tohle by namaloval taky. Jedna klientka mi před týdnem řekla, že si více než deset tisíc přece nemůže nikdo říct za jednu větu. Šlo o slogan. Nepřesvědčil jsem ji, že může. I víc. Za jednu větu! Opakovala stále nevěřícně. Za výhled z okna hotelu na moře se platí mnohem víc než za výhled do ulice. Kvůli tomu pocitu.

Kamarád, který se lépe učil, mi před pár týdny nalil červené víno. Dobré, řekl jsem a dolil si poloprázdnou sklenku. Když jsme dopili třetí lahev, dozvěděl jsem se cenu zářivého moku. Rozpoznal bych ho od desetieurové Riojy, kterou si kupuji v Barceloně? Já asi těžko. On to považoval za rozumnou investici do příjemného večera.

Místo jménem Praha

Jsou věci, místa a okamžiky, které pro nás mají mnohem větší hodnotu, než je součet nákladů, za které byly vyrobené, případně k nám přepravené. Jedním z takových šťastných míst je Praha. Atmosféra daná architekturou, prostorem, lidmi, kteří v něm pobývali a zanechali stopy viditelné a ještě více neviditelné. To vše vytvořilo ono „cosi“, co nás přitahuje a co město odlišuje od jiných. Není to však nic nepozemského či mimozemského.

Praha má stále větší hodnotu, než je jen součet cen pozemků a staveb na nich. Je to ale především díky počinům generací předchozích.

To inteligentní a kreativní lidé poskládali a zabydleli toto údolí a stráně kolem tak, že nám dávají víc než jiné obyčejné místo k pobytu či práci. Je na každé generaci, zda to pochopí a dokáže rozvíjet. Za posledních deset, možná i více let se to moc nedařilo. Jaký kreativní, kulturní, významný počin byl v Praze postaven či vykonán, aby rozšířil její neopakovatelnou náladu, která citlivému člověku činí život příjemnější a výjimečný?

Kouzlo katedrál

Cena za nápad, myšlenku se dá vyjádřit v penězích. Jejich hodnota je ale ve skutečnosti nevyčíslitelná. Lidem, kteří se neumí radovat z jiných než bezprostředně hmotných statků, to nic neříká. Katedrála přeci nemusí být postavena tak, aby nás uváděla v úžas. Modlit se k Bohu můžeme kdekoliv. V tom není její kouzlo ani význam. Ten je dán tvůrčím géniem architektů, stavitelů, sochařů, malířů a sklářů, kteří vytvořili nejlepší dílo, jakého byli schopni.

My nyní řešíme především věci praktické. Jak nejrychleji a nejlevněji dopravit co nejvíce lidí z místa na místo, například. To je důležité. Ale dobrá silnice nedělá město. Vyřešená doprava by měla být samozřejmostí. Naším pražským problémem je, že se nám vytratila ambice navázat na Prahu jedinečnou, magickou, kulturní, chcete-li schopnou dotknout se hvězd. Díváme se do země, ne na nebe. Nedivme se tomu, za naše výkony v posledních letech bychom se měli opravdu spíše stydět.

Praha má stále větší hodnotu, než je jen součet cen pozemků a staveb na nich. Je to ale především díky počinům generací předchozích, většinou z věků starších, než jsou naši rodiče. Objevují se věci, na které je možné navázat, jako je například dílo zanechané na Kampě díky energii Medy Mládkové. Je ale potřeba spojit tyto ostrůvky kulturnosti a výjimečnosti tak, jako svorník drží klenbu katedrály. Praha podřimovala v průměrnosti. Má tato generace ještě odvahu se probudit a zanechat ve městě svůj díl práce, který budou vnímat i generace další? Ty nejcennější věci na světě nejsou patrné, protože se jedná o myšlenky chytrých lidí. Můžeme prožít další období, na které se v Praze brzy zapomene, protože po něm nic nezůstane. Nebo ještě překvapit.