Aktuální situaci ve výživě lze popsat jako "všichni proti všem". Nemáme jen dva soupeře, ale hned čtyři. Tím prvním jsou oficiální orgány a instituce, včetně zdravotníků. Jsou těmi, kdo formulují obligátní výživová doporučení, a to i v podobě "výživové pyramidy". Druhým jsou výzkumné a vědecké instituce, které prezentují výsledky vlastních výzkumů, jež si navzájem odporují. Třetí bojůvkou jsou "neodpovědní poučení laici", tedy stoupenci všech relativně nových výživových stylů, a nakonec jsou ti, komu to vše je určeno – laická veřejnost. Aby to bylo ještě složitější, jsou zde média. Výsledkem je totální zmatek.

Jak sama věda přiznává, problém je hlavně v metodice. Další problém je v "nekalé soutěži" výzkumných pracovišť. Ještě větší problém je v závislosti vědy na finančních zdrojích, z čehož plyne i její závislost na zemědělsko-potravinářském komplexu, včetně producentů pesticidů, potravinářské chemie, geneticky modifikovaných organismů (GMO) a podobně.

Potřebujeme další výzkumy?

Nutnost dalšího výzkumu je zaklínadlem autorů všech studií. Samozřejmě, že poznání nikdy nebude u konce. To však znamená, že věda nemůže a nesmí "kategoricky doporučovat". Naštěstí v oblasti výživy působí mnoho nezávislých, odborně velmi fundovaných badatelů, díky nimž existuje jasná cesta vpřed. Tou je takzvaná personalizovaná výživa (podobně jako personalizovaná medicína). Jednoduše řečeno, musíme akceptovat fakt, že každý jsme jiný. Z toho vyplývá, že nelze akceptovat tvrzení stoupenců jakéhokoliv výživového směru (stylu), že jejich způsob řešení je jediným ideálním pro všechny.

shutterstock 547750885

Vědci neustále zkoumají prospěšnost potravin, výsledky si ale často odporují. Co chudák konzument?

Naneštěstí v obecné rovině situaci "dirigují" sami producenti potravin, kteří přetvářejí původně zdravé základní potravinové zdroje ve složité směsi desítek surovin a přídatných látek (aditiv neboli éček) s jediným cílem – prodat co nejvíc takto modifikovaných potravin. Drze tomu říkají pokrok. Ignorují přitom fakt, že je to (finanční) pokrok jen pro ně. Pro nás, konzumenty jejich produktů, to je ale experiment s nedozírnými negativními důsledky.

Proč věda nedokáže formulovat "konečné řešení"

Vina v našem zmatení ovšem není jen na výzkumnících. To proto, že pro experimenty na člověku platí etický kodex. Mnohé klíčové experimenty tudíž nelze vůbec dělat. Kromě toho je tu další zásadní problém: člověk není laboratorní zvíře. Výsledky experimentů jsou významně ovlivněny genetickou diverzitou lidské populace a nemožností standardizovat podmínky výzkumu.

Dlouhodobé studie sice existují, ale vykazují četné metodické chyby. Například není dostatečně dobře popsán zdravotní stav sledovaných osob, s postupující dobou studie se významně snižuje počet sledovaných lidí a tak dále. Výsledky jsou následně zpochybňovány vědci samotnými nebo jinými nezávislými výzkumníky. Přitom jde o to, že přiznat omyl je ze strany vědců záležitostí osobní odvahy. 

Uděláme si vlastní pravidla

Vědecká a odborná nejistota je živnou půdou pro vznik specifických výživových stylů. Filosofové upozorňují, že se z těchto výživových stylů dokonce stávají nová náboženství, jejichž guruové velmi připomínají náboženské vůdce. Jednoduše řečeno, v případě většiny alternativních výživových stylů nejde o racionalitu či aplikaci vědeckého poznání, ale o slepou víru.     

V čem je ale další důvod rostoucího počtu alternativních výživových stylů? V odmítání výživových dogmat. V pochopení, že "k cíli vede mnoho cest", protože oficiální cesta buď neexistuje, nebo nepřináší úspěch. V neposlední řadě je motivem touha dosáhnout optimálního zdraví.  A nakonec je tu poznání, že státní instituce jsou v područí politiky a peněz.

shutterstock 47085745

Každý mediální výstup o výzkumu dané potraviny má své opodstatnění. Většinou jsou za ním peníze.

Příčiny zmatků? Média

Díky médiím, a to především sociálním sítím, je veřejnost masírována jak prezentací oficiálních doporučení, tak "alternativou". Výsledkem je obrovská názorová pluralita, která uvádí ve zmatek každého, kdo nedisponuje logickým myšlením a snahou o poznání názorů "obou stran". Kdo to sleduje, tak už pochopil, že co člověk, to jiný názor. Přesto je tu šance. Mnoho lidí si totiž zachovává zdravý rozum a kritické myšlení, mnozí mají dokonce větší odborné znalosti než oficiální kruhy.

Část veřejnosti si nejenom udělala vlastní názor, ale také ho úspěšně uvádí v život vlastním způsobem stravování. A tak tu máme intuitivní stravování stejně jako flexitariánství (styl výživy, kdy se přizpůsobíte okolnostem).

Každý máme právo stravovat se, jak chceme, bez ohledu na možné negativní důsledky. Ale to je logické riziko individuálního experimentování. Kdo sleduje blogy v rámci prezentací prací nezávislých, vysoce odborně erudovaných výzkumníků, ten dobře ví, jak je diskuze přínosná. Velmi zajímavé je zjištění, že osobní experimenty (včetně "redukčních režimů" a alternativních výživových stylů) jejich uživatelé přežijí. Respektive většinou neskončí na jednotce intenzivní péče. Nebo se to veřejnost nedozví – i to je totiž možné. Stále to je tak, že nikdo z "nezávislých individuálních experimentátorů" nedokáže,  že jím zvolený režim či styl je přesně to pravé ořechové. Tragikomické je zjištění, že guruové některých výživových stylů jsou oslavování a následováni davy stoupenců. 

Věda protestuje, ale nemá šanci situaci "normalizovat"

Pro vědu je obtížné toto všechno objektivně posoudit, natož rozhodnout, zda některý výživový styl je odborně oprávněný. Pro vědu je jedinou možností "dělat, že nic", nebo všechny alternativní výživové styly prohlásit za scestné. Takže jsme svědky cíleného úsilí vědy o odbornou likvidaci autorů alternativních redukčních režimů či výživových stylů.

Na druhé straně je zajímavé, že věda dělá výjimky. Těmi jsou vegetariánství, a dokonce také veganství. Tyto dva výživové styly nejsou vědou odsuzovány, jsou předmětem vědeckých studií a nakonec je konstatováno, že jsou to jen a pouze tyto dva styly, které jsou odborně "průchozí", protože jejich vyznavači byli vědou shledáni přinejmenším stejně zdraví jako veřejnost, která se stravuje pestrou smíšenou stravou. To ovšem neplatí v případě vědeckého hodnocení makrobiotiky, paleo a vitariánství.  

Je logické, že čím víc budeme bádat, tím víc překvapujících informací se objeví. Dejme tomu, že zhruba víme, jak co funguje, jak reaguje lidský organismus na měnící se podmínky života včetně změn ve složení stravy. Také přibližně víme, co bychom měli jíst a proč a co bychom naopak asi jíst neměli. I když ve druhém případě si už tak jistí nejsme. To, s čím si věda hlavu moc neláme, je vysvětlení, proč každý reaguje jinak na stejný stravovací režim.

Světlo na konci tunelu?

Čím citlivějšími diagnostickými technikami disponujeme, tím víc zjišťujeme, jak jsme složití, abychom nakonec připustili, že zdravý člověk neexistuje. Jsme jen více či méně zdraví a nemocní. Rozhodující faktory, které nás roztřídí mezi zdravé a chronicky nemocné, jsou tři: genetika, prostředí a psychika.   

Zdraví je výsledkem zdravotního stavu několika (mnoha?) minulých generací. Zásadním způsobem je však modulováno zdravotním stavem obou rodičů, stavem matky před početím a její výživou v graviditě, způsobem porodu a způsobem výživy novorozence. To jsou ony základní premisy, které jsou následně již jen modifikovány vlivy prostředí, případně stresem.    

Tím světlem na konci tunelu tedy může být personalizovaná výživa. Ta vychází z genetiky, jež rozhoduje o metabolické typologii. A genetika je dána především evolucí. Evoluce člověka však jaksi "zamrzla". Naštěstí je tu tzv. metabolická plasticita (adaptabilita), která vysvětluje schopnost člověka přizpůsobit se změnám prostředí, tedy také zásadním změnám ve způsobu výživy.

Nicméně také metabolická plasticita má svoje meze, a tak rozhoduje opět genetika. Do hry ovšem vstupují vlivy vnějšího prostředí (epigenetika), konkrétně jde o vliv různých složek výživy na aktivitu některých genů (tzv. nutrigenomika). Jak vidíte, existuje tolik faktorů, že aktuálně není možné očekávat ono "konečné řešení". Je však jasné, že potraviny, často zcela nekontrolovatelně nacpané chemií, jsou jednou z příčin vzestupu celé řady onemocnění. A to zdaleka nejen těch tzv. chronických neinfekčních (tedy civilizačních).

 

Dalším soupeřem jsou farmaka

To, co si vynucuje aplikaci personalizované výživy, je genetický polymorfismus. Z mé dlouholeté praxe, během níž jsem analyzoval anamnézu rodinnou i osobní téměř 10 tisíců jedinců a konfrontoval ji s aktuálním stavem (včetně biochemického profilu, typologie, medikace atd.), vyplývá, že "všechno se vším souvisí", aniž by se dalo odhadnout, či dokonce určit, co všechno v oblasti výživy mohlo nebo ještě může vadit.

 

Ještě komplikovanější je situace, kdy je konkrétní jedinec pod vlivem medikace. Farmaka totiž většinou negativně ovlivní využití přijatých živin stejně jako metabolické procesy. Nutriční intervence může situaci normalizovat, ale také způsobit komplikace, protože může změnit citlivost na farmaka. Přesto úprava složení stravy mívá pozitivní vliv tím, že může snížit nutnost dávkování farmak a v řadě případů je dokonce možné farmakoterapii ukončit. Z důvodů zachování vědecké objektivity musím připustit, že v případě, kdy budeme souběžně aplikovat farmakologickou a nutriční intervenci, tak jen obtížně odlišíme, co vlastně zabralo.

Většinu chorob, především těch, které prokazatelně přímo souvisí s metabolickou reakcí na potraviny, medicína řeší symptomaticky, nikoliv kauzálně. Nehledá se tedy příčina, ale potlačují se následky. A opět z důvodu zachování objektivity musím připustit, že někdy postupujeme stejně i my, odborníci ve výživě. Jde o to, že některé příčiny eliminovat neumíme. Týká se to především stresu. Jinými slovy, také poradci ve výživě musí volit kompromis a nevyhnou se ani použití metody "pokus - omyl". Omyly tohoto typu jsou však téměř vždy bez zásadního zdravotního rizika.

foto: Shuttestock, Festival Evolution

Flowee eshop protože vím co chci

Pozitivní leader

Jan Mühlfeit
229 Kč