Patnáctého května 2003 předložil tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík vládě záměr zrušit základní vojenskou službu, návrh byl přijat a povinná vojna skončila k třicátému prvnímu prosinci 2004. Předtím, třicátého března 2004, na vojnu nastoupilo posledních 878 branců, mnohým dalším se ulevilo. Přesto si dodnes i u nás připomínáme Mezinárodní den odpůrců vojenské služby, který připadá na patnáctý červen.

Problémem vojny byla například rozšířená šikana. Když někdo neměl tzv. modrou knížku a na vojnu nenastoupil, v dobách ČSSR se dopustil trestného činu.

Libor se v devadesátých letech rozhodl, že na povinnou vojnu nepůjde, už si ale nevzpomíná, zda se jednalo ještě o dvouletou, nebo už jen jednoletou službu – v roce 1993 totiž novela branného zákona zkrátila její délku na rok. „Nastupoval jsem tehdy na vysokou školu, měl jsem odklad, ale byl jsem odveden, podléhalo to přezkumu, takže jsem tehdy oblítával doktory se svými zdravotními problémy, upřímně jsem se svěřil, že chci „modrou“, doktorka na kožním mi řekla, že nelhala, ale napsala mi potvrzení tak, že mi to snad pomůže,“ říká Libor, který si nepřeje uvést celé jméno. Modrou dostal, možná právě díky tomuto potvrzení, a na rozdíl od bráchy a kamaráda to zvládl bez úplatků penězi (i deseti tisíci korunami) či láhví dobré whisky.

„Znám hodně případů, kdy kluci byli schopni udělat cokoli, aby na vojnu nemuseli. Nebyly to ani nějaké vyšší cíle, že by nechtěli být v armádě, děsil je ten ztracený čas, dril, lampasácký přístup, šikana, která byla na vojně běžná. To všechno jsem nesnášel i já a nechtěl jsem se toho vůbec účastnit,“ doplňuje. Tématu „perzekuce odpíračů vojenské služby v normalizačním Československu“ se věnuje bakalářská práce Jana Daňka, studenta Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. „Termínem ‚odpírači vojenské služby z důvodu svědomí‘ (v angličtině ‚conscientious objectors‘) označujeme ty osoby, které svůj bojkot služby v armádě zdůvodňují náboženskými, morálními či obecně etickými důvody. Jejich záporný postoj k armádě je aktivní, svůj odpor jasně deklarují, před pověřenými orgány nástup do armády jednoznačně a zpříma odmítají,“ uvádí v ní.

army shutterstock 427632688

Vojenské službě se dříve snažil vyhnout každý, kdo mohl. Důvodem byla částečně i šikana.

Vojna a Svědkové Jehovovi

Nejznámější náboženskou skupinou, jejíž příslušníci odmítali výkon vojenské služby z důvodů svědomí, byli podle Daňka Svědkové Jehovovi. „Jejich pozice byla ovšem velmi zvláštní v tom, že se zároveň zcela distancovali od disidentských kruhů, nepřáli si politizaci svých kauz,“ uvádí v bakalářské práci, kterou má portál flowee.cz k dispozici. Výkon vojenské služby byl v době socialismu prioritní společenský zájem. Daněk připomíná, že v Ústavě ČSSR z roku 1969 bylo uvedeno: „Vrcholnou povinností a věcí cti každého občana je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení.“

„V době normalizace nastupovalo k základní službě každoročně dohromady zhruba sedmdesát tisíc mužů, a to ve dvou termínech (podzim a jaro). Sloužili dva roky, celkově tedy bylo vojáků základní služby sto čtyřicet tisíc. Těch z povolání a žáků vojenských škol bylo asi šedesát tisíc, civilních zaměstnanců dalších sedmdesát pět tisíc,“ píše Daněk v rozsáhlé – více jak 60stránkové – práci. Někteří nastupovali na náhradní vojenskou službu. „Branci absolvovali pětiměsíční náhradní službu se závazkem odpracovat dalších devatenáct měsíců v některém schváleném podniku. Počet kladně vyřízených žádostí byl však značně limitován, ročně dostávalo úlevy formou náhradní vojenské služby okolo sedmi tisíc mužů, což nečinilo ani deset procent z celkového počtu povolanců,“ upřesňuje.

army shutterstock 555556078

Myslíte si, že povinná vojenská služba dnešním chlapcům chybí nebo ne?

Sílily kritické hlasy

Student připomíná, že ve druhé polovině osmdesátých let sílily ve společnosti kritické hlasy. „Výborným dokladem toho je otevřený dopis adresovaný v březnu 1987 Federálnímu shromáždění. Jeho autorem byl evangelický duchovní Jan Svoboda, postupně se k němu přidalo dalších 250 signatářů, a to i z prostředí mimo disent, což potvrzuje, že nespokojenost s vojenskou službou sdílel širší okruh obyvatelstva, nikoli pouze otevření oponenti režimu,“ uvádí v bakalářce. Poukazuje na „negativní sociální dopady povinné vojenské služby jak na mladé muže, tak na jejich rodiny, a to jak finanční, tak emocionální (odloučení od manželek a především dětí)“. „Dalším předmětem kritiky byl týdenní objem služeb, který vojákům neposkytoval téměř žádné osobní volno, natož právo na soukromí,“ uvádí mimo jiné. Problémem byla také šikana.

A závěrem dejme slovo člověku, který povinnou vojenskou službu v osmdesátých letech absolvoval. „Vzpomínám na to v dobrém, byla to pro mě škola života. Chápu názory proti, nikoho nesoudím, myslím si ale, že hodně záleželo na konkrétních lidech. Měl jsem štěstí, sešla se nás dobrá parta, mnohému jsme se naučili. Syn už vojnu neabsolvoval, v mnohém mu to podle mě chybí. Přesto odpůrcům vojenské služby přeju hezky prožitý svátek,“ říká dnes pětapadesátiletý Petr.

 

Čtěte také:

Propagace Armády ČR je podle vlády důležitější než obrana dětí vůči fake news

Zakázané Česko: Nepřístupné dobývací prostory v ČR zabírají území větší než dvě Prahy

V Kumeru u Prahy najdete stopy po pravěkých lovcích i novodobých armádách 

foto: Shutterstock, zdroj: Army