Thajský panovník je dle buddhisticko-hinduistické tradice reinkarnací boha a dodnes je takto k němu přistupováno. Celé jeho rodině se vzdávají holdy úcty, běžní lidé musí stát níže a při osobním setkání se uklánějí, klečí na zemi a ruce spojují v typickém thajském pozdravu wai. Panovníkovi a jeho rodině se nehledí přímo do očí, ale v respektu se sklání hlava, předměty jsou podávány na zdobených zlatých či stříbrných podnosech. Skonání monarchy je smutkem pro celou zemi a jeho návrat do nebeského světa se pečlivě připravuje. Na cestě k pomyslné hoře Sumeru, kde sídlí nebeské bytosti, ho doprovází modlitby mnichů a těch, kteří si ho oblíbili.

V případě Bhumibola Adulyadeje jich byly miliony. Tento 89letý vládce požíval nejen respektu daného jeho majestátem, ale také obliby přirozené díky jeho skromnosti, přívětivosti a blízkosti lidu. Život zasvětil rozvoji své země, přesně v duchu zápisku vedeného v diáři z r. 1946: „Mé místo na tomto světě je uprostřed mého národa, všech lidí Thajska.“

Uprostřed nich skutečně žil, jezdil po venkově, zajímal se o problémy a zamýšlel se nad zlepšením zdravotnictví, sociálního zabezpečení, zpracování odpadu, zajištění systému zavlažování a podobně. Hovořil s obyčejnými lidmi, vždy s úsměvem na rtech. V duchu buddhistické tradice respektoval starší osoby, velmi miloval svou matku a těžce nesl její odchod v roce 1996.

thaj pohreb

Roční smutek je podle tradic zakončen pětidenním pohřbem.

 

Tehdy jsem v Bangkoku pracovala a měla jsem možnost se s ním setkat během smutečních ceremonií v chrámech. Bhumibol obdarovával mnichy novými oděvy a předměty pro každodenní potřebu. Při zahájení zemědělské sezóny zase konal symbolický akt orby, aby požehnal budoucí úrodu, v prosinci v den svých narozenin 5. 12. shlížel na přehlídku vojsk v honosných barevných uniformách s vysokými čepci, barevně laděnými vždy dle příslušného sektoru. Král působil přesně tak, jak byl vyobrazován v médiích – sympatický a vřelý. Stál kousek ode mne a vyzařovala z něj pozitivní energie.

Rok po smrti pětidenní pohřeb

Čas uběhl a já jsem se po dvaceti letech opět vrátila do Bangkoku. Tentokrát abych Bhumibola symbolicky doprovodila na jeho poslední cestě. Rok smutku končil pětidenním pohřbem, ceremonií, jejíž tradice se datuje již od 14. století. Krátce po úmrtí bylo tělo zemřelého umyto nejbližšími příbuznými a pokropeno svěcenou vodou za zpívání buddhistických žalmů. Následně bylo vystaveno ve Velkém paláci a miliony Thajců se mu přicházely poklonit.

Po celé zemi byly postaveny malé svatyně s Bhumibolovou fotografií, k nimž lidé přinášeli květy skutečné (většinou žluté barvy na znamení dne, kdy se narodil – pondělí) či vyrobené ze santálového dřeva. Někteří přistupovali k jeho portrétu se srdcem plným žalu a slzami v očích, jiní zvolili téměř vojenský oficiální krok a úklonu.

thaj2

Na veřejném pohřbu se ukázala i královská rodina.

 

I já jsem se po příletu v několika svatyních zastavila a zavzpomínala na dávné chvilky strávené v králově přítomnosti. Setkala jsem se i s jeho dětmi – velmi pracovitou a v jeho tradici pokračující princeznou Sirindhorn, s princem Vajiralongkornem a jeho první manželkou. Bhumibolovy fotografie bývaly pověšeny nejen v místnostech veřejných institucí, ale i v domácnostech, za sklem automobilů, před promítáním filmů se hrála hymna a promítaly snímky z jeho života.

Perly slz

Moje bývalá sekretářka Pinita, dnes v důchodu a žijící mimo hlavní město, velmi litovala, že se na pohřeb nemohla kvůli chatrnému zdraví dostavit. „Král mého srdce!“ napsala mi v e-mailu a v dobrém mi záviděla možnost sledovat vše na vlastní oči. Sledovat procesí doprovázející urnu z královského paláce do speciálně postaveného zlatého krematoria, mít nového krále Vajiralongkorna prakticky na dosah ruky, do detailu si prohlížet červené uniformy hochů táhnoucích velký vůz, na němž seděl nejvyšší patriarcha.

thaj3

Okolo královského paláce nocují tisíce Thajců, aby byli ceremonii co nejblíže.

 

Kolem nás seděly tisíce Thajců v černých šatech, poklidně se modlily, v rukách nad hlavami držely fotografie Bhumibola a jejich skráně skrápěly perly slz. Najednou i mne přepadlo dojetí. Král sice zemřel již před rokem, demonstrovaná oddanost ale byla ohromující. Současně se mi zdálo, že přede mnou pomalu zvolna kráčí v průvodu i mé mládí. Mé nejlepší roky, šťastné období cest po thajském venkově, šnorchlování na ostrovech, projížďky lodí po řece Chao Phraye, relaxační masáže...

Vzrostlí koně, nosiči pozlaceného Velkého vítězného vozu s urnou zdobenou zlatými plátky a zrcátky, armádní hudba a královi oři – to vše zvolna procházelo před mýma očima a v mé mysli plynuly na povrch vzpomínky. Fotografové cvakali spouštěmi, chtěli zachytit nového krále, jeho sestru Sirindhorn, pochodující pomalu pod baldachýnovým deštníkem, krok sun krok. A také Thajky s očima zarudlýma od slz. I pracovnice ministerstva zahraničí přemohlo dojetí. Nešlo o smutek na pokyn, ale o skutečný žal. Lidský život je krátký, vše je pomíjivé a věčnost je v nemateriálnu, jen tak lze dojít osvícení, tak pravil Buddha. V dnešním světě ale na toto moudro někdy zapomínáme a honíme se za pomíjivými statky bez hodnotné podstaty.

Muži i ženy v černém

Krematorium bylo postaveno na třech čtvrtinách náměstí Sanam Luang coby největší v dějinách královských pohřbů vůbec. Rozlehlý komplex budov pro mnichy, oficiální hosty a samozřejmě centrální věž, symbolizující horu Sumeru, se čtyřmi strážci, sochami krále ptáků Garudy a hada Nagy, mytologických bytostí  kinari – částečně ptáků a lidí. 

Nechyběly zde ani sochy králíků (znamení narození Bhumibola), jeho psích mazlíčků a v celém areálu rýžová pole, symbolizující královy projekty. To vše si mohou lidé prohlédnout během měsíce listopadu jako „muzeum“ předtím, než budou budovy rozmontovány. Thajští umělci tvořili tato díla po celý rok s láskou a mistrností, do sebemenších detailů přesně dle tradic. V průběhu roku také zrestaurovali vozy na procesí, urny i další předměty. Na celý projekt bylo vynaloženo 90 milionů dolarů.

Pětidenní ceremonie ve 30 stupních a na žhavém slunci vzala mnohým energii. Řada Thajců přijela do Bangkoku již tři dny předem, spali na náměstí a obětovali své pohodlí. I pro zástupce tisku byly stanoveny přísné podmínky – žádná pokrývka hlavy, černý oblek s černou kravatou a bílou košilí i pro ženy, černé uzavřené kožené boty. Příchod na náměstí první den procesí byl stanoven na 3. hodinu ráno a vlastní kremace proběhla až po 22. hodině.

Pohřeb byl klasickou ceremonií dle zásad dodržovaných po staletí. Mimořádnou historickou a kulturní událostí. Zajímavá podívaná? Umělecky ano, ale více zaujal její duchovní rozměr. A smutek? Ten zůstal v srdci ještě dlouho poté. Smutek za osvíceným panovníkem i za mladými šťastnými roky, které odešly na horu Sumeru spolu s ním.

Text Jana Chaloupková

Autorka děkuje společnosti Asiana www.letuska.cz za podporu této mise.

foto: Shutterstock a Damjan Prelovšek