Taky máte pocit, že musíte být v lockdownu děsně produktivní? Ne, nemusíte

Když si Dave Kyu, čtyřiatřicetiletý umělecký kurátor z Filadelfie, uvědomil, že teď bude nějakou dobu pracovat z domova, začal si v duchu představovat, co všechno najednou stihne udělat. „Koupili jsme barvy a nářadí, řekli jsme si, že si konečně vyrobíme tu skříň do kuchyně. Slibovali jsme si to už strašně dlouho,“ řekl. Utekly dva týdny a ani on, ani jeho žena ještě na nic nesáhli. Mají dvě děti a náročnou práci, takže si o čase navíc můžou nechat leda zdát. „Byla to hloupá představa,“ říká pro New York Times Dave Kyu. „Je to daleko náročnější a mnohem víc stresující, než jsem čekal.“

Koronavirová pandemie přesunula život do domácností. Spousta lidí cítí nutkavou potřebu přestavět celý byt, stát se kuchařem nebo pekařem, napsat bestseller nebo se dostat do formy. A internet coby nekonečný proud návodů a virálních výzev pouze posílil obecný pocit potřeby dělat „aspoň něco“.

Uprostřed globální pandemie, která ovlivnila takřka všechny aspekty moderního života, lidé přicházejí na to, že být produktivní je stále těžší.

„Je to všude,“ říká Julie Ulstrupová, sedmapadesátiletá fotografka z Colorada. „Blogposty, sociální sítě, emaily, všechny mají dnes jedno téma: Je potřeba trávit čas produktivně! Jako kdybych se za normálních okolností flákala…“

Proč nám to nějak nejde

Ovšem uprostřed globální pandemie, která ovlivnila takřka všechny aspekty moderního života, lidé přicházejí na to, že být produktivní je stále těžší. „Být produktivní není úplně triviální ani v časech konjunktury, tím spíš uprostřed globální krize,“ říká Chris Bailey, autor knihy Hyperfocus: jak se soustředit ve světě plném rozptýlení a zábavy. „Představa, že teď budeme mít spoustu volného času, je moc hezká, bohužel je ale opak pravdou. Jsme doma, protože musíme být doma, a kvůli tomu všemu, co se kolem nás děje, se nesoustředíme.“

Každá nanosekunda našich životů musí být zhodnocena a využita k osobnímu profitu a sebezdokonalování.

Když Sáře Johnsonové oznámili v práci (pracuje ve filantropické společnosti), že bude dělat z domova, vytvořila si podrobný seznam všech věcí, které chtěla zvládnout za ty tři hodiny, které denně ušetří dojížděním do práce. „Minulý víkend jsem měla pocit, že ten čas, co teď mám, prostě nevyužívám naplno. Každý den mám na programu hodinu cvičení. Pak tři hodiny vyřizování telefonů, okolo oběda procházka, odpoledne práce mimo počítač, pak vaření večeře a večerní běh.“ Nic z toho se ale nestalo pravidlem.

Ten pocit, že musím dokázat za každou cenu víc, a to i během globální krize, je projevem toho, co americký novinář Nick Martin popisuje jako „představu, že každá nanosekunda našich životů musí být zhodnocena a využita k osobnímu profitu a sebezdokonalování“. Drew Millardová to říká natvrdo: Když máte to štěstí, že máte práci, jediná osoba, která se stará o to, co děláte právě teď, je váš šéf. Novinářka Anne Helen Petersenová k tomu dodává: „Jsme zvyklí na to, že každou jedinou chvíli musíme trávit produktivně. Dám bizarní příklad: Pokud během večerní procházky posloucháme podcasty, budeme mít lepší informace, což z nás činí lepší lidi.“ Je pravda, že kdybychom si šli na procházku „jen“ vyčistit hlavu, tak jsme lidé o něco horší...

Hurá do peletonu

Anne Petersenová také uvádí, že snaha optimalizovat každou jedinou minutu je zřetelně vidět hlavně u mileniálů. Spousta z nich se snaží stíhat doma jak práci, tak péči o děti. „Naše mozky mají zcestnou představu o produktivitě. Buď to vzdáme, nebo se cítíme celou dobu špatně.“

Nemá smysl se stresovat v čase, který je dost stresující sám o sobě.

Maggie Schumanová má zase jiné dilema: Její rodina se účastní výzvy Peloton, kterou vyhlásila sociální síť zaměřená na domácí cvičení. „Každý den někdo pošle zelenou tečku, což znamená, že jako splnil denní cíl. No a já si teď říkám: Tohle bych měla taky dělat! A nedělám to, takže je to asi moje chyba.“ Když ji sestra vyzvala na Instagramu k tomu, aby každý den dělala kliky, odmítla. Místo toho si založila deník a snaží se přijímat věci takové, jaké jsou. „Lidé se snaží něco vymýšlet, přijít s novým převratným nápadem, dělat cokoliv, aby si mohli říct, že ten čas doma využívají účelně,“ říká Schumanová. „Já se snažím prostě být spokojená jen tak.“

„Spoustě Američanů teď hrozí, že se ocitnou bez práce,“ říká Noelle Kelsová, osmatřicetiletá konzultantka, která se snaží, aby nepropadala strachu, obavám, panice nebo stresu, místo toho chce „prostě věřit a být vděčná“. „Všechen ten stres a tlak může být neuvěřitelně kontraproduktivní – nemá smysl se stresovat v čase, který je dost stresující sám o sobě.“

Hlavně „neoptimalizujme“

Adam Hasham, produktový manažer z Washingtonu, říká, že je pouze otázkou času, kdy si lidé uvědomí, že veškerá tahle optimalizace času je naprosto zbytečná. „Už nevidím světlo na konci tunelu,“ říká a dodává, že jeho optimismus se už dávno někde ztratil: „Jako by vám někdo držel hlavu pod vodou.“

Novinářka Anne Petersenová tvrdí, že hlavní je v těchto dobách zachovat soucit: „Každý se s tím vyrovnává jinak a bohužel dnes máme spíš tendenci vysmívat se lidem, kteří se s tím vyrovnávají jinak než my, nebo mají jinak nastavenou celou situaci.“ Chce to tedy hlavně empatii. Podle Chrise Baileyho navíc pomáhají malé radosti: „Udělejte si s partnerem či partnerkou hezkou večeři, otevřete si láhev vína. Procházíme obtížným údobím, musíme to brát s nadhledem.“